Archiv pro měsíc: Duben 2014

Duše je esencí života

duseV okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?

Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.

Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu. Celý příspěvek

Naše libůstky

dloubaniSlovo „zlozvyk“ nemám ráda. Zní tak zle. Není to zlý zvyk, je to libůstka. Dělá nám to dobře. „Dělá to dobře mně i tobě“.

Někdo si okusuje nehty. Někdo kouří slabé doutníčky. Někdo pije s mírou i s Mírou. Můj známý si rád drolí špínu mezi prsty na nohou, dělá z ní kuličky a čichá k ní. Říká: „Mně ale smrděj´ nohy. Správnýmu chlapovi smrděj´nohy. Komu nesmrděj´, tak to není chlap!“ Vladěna si pořád myje ruce a také k nim čichá. Tamara si dlabe špínu z pupíku. Když jedu autem, tak každý pátý řidič má do nosu zaraženou ruku pomálu po loket a k tomu blažený výraz. Fanda si škube chlupy v nose. Jana zase na bradě. Jiřík se dlouhé hodiny vzhlíží v zrcadle, je takový malý narcista. Estetické libůstky.

Když máme čas jen a jen pro sebe, provozujeme naše libůstky.

Můj ošetřující lékař se neustále jakoby mimochodem hrabe v rozkroku. Jarda stále plive, nejraději z jedoucího auta. U jednoho stromu, kde havaroval, vystoupí a snaží se plivnout stromu přímo „mezi voči“. Uprostřed kmenu je otvor po větvi a ten se stal jeho terčem. Když se trefí, má šťastný den. Tonda si dlabe u televize holuby a lepí je pod desku stolu. Tvrdí, že z nich dělá netopýry, protože visí hlavou dolů. Má tam již pěkný výřad. Myslivecké libůstky. Celý příspěvek

Onikání s láskou

OnikaniOnikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Onikání je obdobou českého vykání.

Onikání se používá např. v němčině, dánštině či norštině. (V norštině lze používat onikání, ale již se v nynější mluvě nepoužívá. Onikání nahradilo tykání.) V minulosti se pod vlivem němčiny používalo i v češtině. Dnes je v češtině pokládáno za archaismus, respektive historismus, zpravidla mající charakter parodie. Užívá se též často v židovských anekdotách.

Příklad: „Herr Schwarz, Sie sind sehr nett.“  – „Pane Schwarzi, jsou velice laskav.“ (= jste velice laskav).

 

 

Nostalgie ztraceného času

 

Jdou sem, mladá paní!

Nóóó, to je materiál!

Mají dekolt

až k uzoufání.

Jeden by si sáh´,

ale pak by jeden dostal

přes hubu, že jo? Celý příspěvek

Citáty
Věděla jsem o jejich vztahu. Nic vás nezasáhne bolestivěji než vědomí, že muž, kterého milujete, věnuje své city jiné ženě. Nemohla jsem však nic dělat. Naše manželství sestávalo ze tří lidí, což je trochu moc na jeden pár. (Diana Frances Spencer, Lady Di)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny