Archiv pro měsíc: Duben 2014
Duše je esencí života
V okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?
Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.
Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu. Celý příspěvek
Naše libůstky
Slovo „zlozvyk“ nemám ráda. Zní tak zle. Není to zlý zvyk, je to libůstka. Dělá nám to dobře. „Dělá to dobře mně i tobě“.
Někdo si okusuje nehty. Někdo kouří slabé doutníčky. Někdo pije s mírou i s Mírou. Můj známý si rád drolí špínu mezi prsty na nohou, dělá z ní kuličky a čichá k ní. Říká: „Mně ale smrděj´ nohy. Správnýmu chlapovi smrděj´nohy. Komu nesmrděj´, tak to není chlap!“ Vladěna si pořád myje ruce a také k nim čichá. Tamara si dlabe špínu z pupíku. Když jedu autem, tak každý pátý řidič má do nosu zaraženou ruku pomálu po loket a k tomu blažený výraz. Fanda si škube chlupy v nose. Jana zase na bradě. Jiřík se dlouhé hodiny vzhlíží v zrcadle, je takový malý narcista. Estetické libůstky.
Když máme čas jen a jen pro sebe, provozujeme naše libůstky.
Můj ošetřující lékař se neustále jakoby mimochodem hrabe v rozkroku. Jarda stále plive, nejraději z jedoucího auta. U jednoho stromu, kde havaroval, vystoupí a snaží se plivnout stromu přímo „mezi voči“. Uprostřed kmenu je otvor po větvi a ten se stal jeho terčem. Když se trefí, má šťastný den. Tonda si dlabe u televize holuby a lepí je pod desku stolu. Tvrdí, že z nich dělá netopýry, protože visí hlavou dolů. Má tam již pěkný výřad. Myslivecké libůstky. Celý příspěvek
Onikání s láskou
Onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Onikání je obdobou českého vykání.
Onikání se používá např. v němčině, dánštině či norštině. (V norštině lze používat onikání, ale již se v nynější mluvě nepoužívá. Onikání nahradilo tykání.) V minulosti se pod vlivem němčiny používalo i v češtině. Dnes je v češtině pokládáno za archaismus, respektive historismus, zpravidla mající charakter parodie. Užívá se též často v židovských anekdotách.
Příklad: „Herr Schwarz, Sie sind sehr nett.“ – „Pane Schwarzi, jsou velice laskav.“ (= jste velice laskav).
Nostalgie ztraceného času
Jdou sem, mladá paní!
Nóóó, to je materiál!
Mají dekolt
až k uzoufání.
Jeden by si sáh´,
ale pak by jeden dostal
přes hubu, že jo? Celý příspěvek