Naše libůstky

dloubaniSlovo „zlozvyk“ nemám ráda. Zní tak zle. Není to zlý zvyk, je to libůstka. Dělá nám to dobře. „Dělá to dobře mně i tobě“.

Někdo si okusuje nehty. Někdo kouří slabé doutníčky. Někdo pije s mírou i s Mírou. Můj známý si rád drolí špínu mezi prsty na nohou, dělá z ní kuličky a čichá k ní. Říká: „Mně ale smrděj´ nohy. Správnýmu chlapovi smrděj´nohy. Komu nesmrděj´, tak to není chlap!“ Vladěna si pořád myje ruce a také k nim čichá. Tamara si dlabe špínu z pupíku. Když jedu autem, tak každý pátý řidič má do nosu zaraženou ruku pomálu po loket a k tomu blažený výraz. Fanda si škube chlupy v nose. Jana zase na bradě. Jiřík se dlouhé hodiny vzhlíží v zrcadle, je takový malý narcista. Estetické libůstky.

Když máme čas jen a jen pro sebe, provozujeme naše libůstky.

Můj ošetřující lékař se neustále jakoby mimochodem hrabe v rozkroku. Jarda stále plive, nejraději z jedoucího auta. U jednoho stromu, kde havaroval, vystoupí a snaží se plivnout stromu přímo „mezi voči“. Uprostřed kmenu je otvor po větvi a ten se stal jeho terčem. Když se trefí, má šťastný den. Tonda si dlabe u televize holuby a lepí je pod desku stolu. Tvrdí, že z nich dělá netopýry, protože visí hlavou dolů. Má tam již pěkný výřad. Myslivecké libůstky.

Mistr z naší ulice si koupil vždy šest rohlíků a uřezal jim špičky. Měl pravítko, kam se mu všech dvanáct špiček vešlo. Na každou špičku nabodl párátko a na něj nabodával vše, co měl rád: sýr, salám, olivy, marmeládu, pomazánku, okurky, papričky atd. Zbylých šest rohlíků vyhodil. Strýc zase koupí pár chlebíčků a začne je rozebírat jako auto v garáži. Je totiž automechanik. Nejdřív sní petržel, pak sýr, následuje vajíčko, salám a zůstane mu jen natřená veka salátem. Salát seškrábe lžičkou, sní ho a veku vyhodí. Stravovací libůstky.

Někdo stále přerovnává polštářky na gauči, jiný se škrábe v uchu. Měli jsme jednoho v kanceláři, který když byl na rozpacích, tak se šťoural tužkou v uchu. Pak ji olizoval. Někdo si strhává strupy a pojídá je, jiný se drbe ve vlasech, na zadku, na hrudi… Další má stále ruce v kapsách a já trnu, že spadne ze schodů, aniž by si je vyndal. Hrát „kapesní kulečník“ se nevyplácí. Filip si neustále doluje něco zpoza zubů, sobě i pacientům, je totiž zubařem. Janička si po jídle olizuje prsty a když ji nikdo nevidí, cucá si palec. Vůbec jí nevadí, že už přeskočila osmou svíčku na dortu. Palec má čistý a neposkvrněný, je jako nový. Libůstky ve škole a v pracovní době.

Pan „Žvejkačka“ si neustále žvýká vnitřní tváře v ústech jako by přežvykoval. Kamarádka si stále vilně olizuje rty. Soused si poťukává na zuby. Děda praská klouby na rukou. Babička pořád sakruje: „Už tu nebudu, už umřu, už tu nechci bejt“, …říká to UŽ pětadvacet let! Moje dcera si natáčí z nervozity pramínky vlasů na prst, někdy je i cucá. Syn se bojí šlápnout na kanál a přítel se vyhýbá prasklinám na chodníku, nechce si stoupnout na spoje mezi dlaždicemi. Znám hodně lidí, kteří se na sebe nechtějí podívat do zrcadla. Někteří se nechtějí ani fotit. Jeden přítel před odchodem z domu musí zkontrolovat zavřená okna, dveře, každou kliku třikrát zmáčkne. Tento rituál mu trvá skoro půl hodiny. Odjede i dva kilometry, vrátí se a ještě jednou zkontroluje kliku u hlavních dveří. Obezřetná libůstka.

Malí „Harpagoni“ bez ustání počítají peníze a schovávají je na různá místa, která stále mění. A pak ten strach, že je nenajdou, nebo že jim je někdo ukradl. Známá se chytá za knoflík, když vidí kominíka, známý se pokřižuje, když uslyší sanitku. Spolupracovnice před černou kočkou zastaví, a kdyby jí přeběhla přes cestu, tak se raději nějaký ten kilometr oklikou vrátí. Muži většinou hltají jídlo, nestačí ani kousat a polykat. Libůstka přetvořená do rychlosti. Starý atavismus z doby kamenné. Můj kolega si v jídelně i v restauraci přečistí příbor a přeleští talíř. Čistoty (ani u libůstek) není nikdy dost.

Paní Nováková měla takový dennodenní rituál. Protože dělala účetní, tak od ní každý něco potřeboval a všichni jí nosili za odměnu čokoládu. Věděli, že miluje „Studentskou pečeť“. Její rituál spočíval v tom, že si čokoládu postavila před počítač a říkala si: „Jak do hodiny nedodělám tuhle tabulku, tak si nesmím ulomit ani jednu kostičku.“ Vydržela to celý den. Ke konci směny si šla umýt ruce, roztrhla obal a zakousla se do čokolády. Celou ji snědla na posezení. Nééé snědla, ona ji „sežrala“! A s chutí! Měla výraz bohyně a pocit štěstí v žaludku. Dušovala se, že zítra to už neudělá, protože tloustne. Ale druhý den už stály na stole čokolády dvě! Tak to chodí dodnes. Tloušťka se jí ustálila na určité normě a nejvíc trpí na dovolené. Těší se totiž na libůstky v podobě čokoládových rituálů.

Boženka má cukrovku. Nesmí sladké. Celý měsíc trpí. A pak to nevydrží, zajde do cukrárny, nechá si zabalit tenhle a tamten, támhleten a, jéééžíííš, tenhle taky! A přidejte mi ještě dva věnečky, ty se šlehačkou. Zaplatí. Vyběhne do parku, sedne si na lavičku, položí si balíček na klín a nábožně rozbalí. Pojídá s takovou chutí a pomaloučku si vychutnává každé sousto. Ví, že by to neměla dělat. Ale když ta slabá vůle je tak silná! Sladkobolná libůstka.

Přeci každý víte, že to nejkrásnější pro kuřáka je, když si ráno udělá kafe a zapálí si první cigaretu. Pepíček nejenže čekal vždy na půl desátou, aby si zapálil, ale musel mít kafe co nejvíc horké a s usrkáváním jej co nejrychleji vypil. Potom si zapálil a s blaženým výrazem vyfukoval kouř a klepal popel do lógru. Místní opilec Fanda stojí každý den v sedm nula nula u bufetu na náměstí a čeká, až otevřou. Koupí si pivo, „zubama“ si jej otevře a za notného klepání rukou jej pomalu vypije. Po chvíli si odříhne a říká kolemjdoucím: „Vidíte, a už se mi ruce neklepou. Pak že to pivo nepotřebuju? Je to lepší než prášky vod doktora!“ Libůstka jako prevence.

Pan Hrabal měl také jednu intimní libůstku. Vlastně dvě: Krmil kočky pečenými kuřaty a čůral s láskou do umyvadla. Někdo se pomodlí, někdo plive přes rameno, někdo si potichu zpívá pod vousy, jiný si pohvizduje, někdo se drbe za uchem, další si musí dát frťana na kuráž, ten vykročí levou, ta se pokřižuje, jiný zkříží ruce, prsty nebo nohy… Moje spolužákyně, když dostala špatnou známku, tak říkala: „Až tu úču potkám, tak jí nakopu do zadku, chytnu ji za ty její dlouhý vlasy a budu ji vláčet touhle louží.“ Nikdy svou libůstku v reálu nedokončila, ač jsem se na to těšila. Škoda. Docela by si to zasloužila, ta moje spolužákyně.

Znala jsem jednu paní, která se nikdy nevdala, ale měla zakoupené místo na hřbitově. Chodila tam jednou týdně uklízet (utírat desku, vytrhat plevel, zalévat květiny) a zapálit si svíčku. Na desce měla dokonce i své jméno a datum narození. Jinak byla úplně neškodná, myslím ta libůstka.

Můj manžel má také jednu libůstku. Kamkoliv s ním přijdu – k lékaři, na návštěvu, na úřady – všude osahává kytky, zda jsou zalité. Když nejsou, požádá o konývku a začne zalívat: „Nemůžu to vidět, jak jsou ty chuděrky týraný!“ To je zahradnická libůstka.

Jeden z kolegů mého muže si každý týden místo stříhání nehtů nůžkami, ořezával kapesním nožem dlouhé nehty. Tím stejným nožem si taky krájel svačinu. Jiný kolega zase kopal do všeho, co se povalovalo na zemi. Jednou zase kopl….a dva měsíce byl na neschopence. V krabici od bot číhal kus traverzy. Nebezpečná libůstka!

A já mám taky takovou libůstku. Každý pátek se jdu odměnit. Jídlem nééé, to by se šlo s váhou nahoru! Vždycky si říkám: „Dřela jsi, holka, vařila, žehlila, prala, uklízela, do práce chodila, děti vychovávala, blbý kecy manžela poslouchala….“ Celá jsem  „uondaná“, a protože se mám ráda, musím si poklepat na rameno a odměnit se. On to za mne stejně nikdo neudělá. Vezmu si auto a jedu do města. Prolezu všechny obchody, nabiju se dojmy, dám si vídeňskou kávu a pozoruji ten cvrkot kolem sebe. Pak si vyndám draze ušetřené peníze a jdu si koupit něco na sebe. Je to báááječný pocit. Přijedu domů, obléknu si to, čím jsem se odměnila a předvedu se své drahé polovičce. Říká mi: „Sluší ti to, to je dost, že sis to koupila. Nadřeš se za ten týden až moc. Já jsem zatím umyl nádobí a vysál koberce, aby ses mi mohla také trošku věnovat.“ Nalije mi dvě deci bílého, nasype misku oříšků a obíhá mne jako mlsný kocour. Říkám si v duchu: „Tak já ho taky odměním, ať není škodnej!“ Je to také zlozvyk? Nééé, je to naše libůstka. A už pěknou řádku let.

 

A staré rány nebolí – Lenka Nová (M. Horáček – slova, Filip Klinecký – hudba)

Napsat komentář

Citáty
Žena na muži miluje zpravidla více jeho duši než tělo, muž na ženě více její tělo než duši. (Archias)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny