Ať je ti sedmnáct, třicet pět, padesát, sto…máš své sny. Je jedno, zda jsou barevné, ostré, zastřené a v obrysech, v náznacích, ale máš je. Fantazie nezná hranic. Skutečnost, syrová realita s tím nemá co dělat. A díky za to.

Sníme si při knize, kdy prožíváme, a po svém, osud hlavního hrdiny. Sníme při cestě autem, při okopávání brambor, v tramvaji, v dešti, při výkladu ve škole, na poradě, na procházce, ve vězení, při rozhovoru, při poslechu hudby, v čekárně u lékaře, v letadle, na lodi, na lavičce v parku i v krematoriu.

Sny se ti mohou zdát samy od sebe, můžeš si je malovat za bílého dne, můžeš si je vymýšlet, rozdmýchávat, můžeš si je usměrňovat jako režisér. Vidíš se okénkem kameramana a očima hlavní postavy zároveň. Můžeš v nich hořet touhou i vášní, ani nepotřebuješ minimax.

Každý máme své vize, své představy, své malé soukromé kino. Záleží jen na bujné fantazii a schopnosti tvořit. Bořit mýty, vybojovat svá osobní dramata. Být obdivovanou kráskou, svalnatým kulturistou, důstojným panem důležitým, sexbombou na pochodu, virtuálním ředitelem, dokonalou matkou, vznášejícím se pilotem, stoprocentním řidičem, malou skotačivou holkou. Celý příspěvek →

Před pár lety, když jsem se vracela z dovolené ve Španělsku, projela jsem levandulovou Provence a mířila do Paříže. Přítel ze studentských let mne pozval na prohlídku Paříže. Sehnal starý byt v ulici Promenade Quai Branly, kousek od náměstí Place de la Résistance a Eiffelovy věže. Byt byl malý, sestával z kuchyňky a jednoho pokoje, ale nacházel se v suterénu. Říkala jsem si v duchu, proč se nastěhoval do sklepa? Věděla jsem, že sehnat podnájem a v Paříži je skoro nemožné, ale za ty peníze? Už jsem se těšila na obhlídku staré a nefalšované Paříže, na Louvre, rozhled z Eifellovky, na Champs – Elysées, Vítězný oblouk, Notre-Dame a další krásy „Města lásky“.

Uvařil mi kávu, nabídl croissant s čokoládou a posadil mne ke stolu. Do ulice vedlo v úrovni hlavy malé podlouhlé okno. Širší než vyšší. Vyvěralo ze sklepa na úrovni chodníku. Zakousla jsem se do rohlíčku a málem se udusila. Před oknem stály nohy v lodičkách, ruka nadzvedla sukni, upravila si punčochu do „koníčku“, urovnala faldy a odcupitala pryč. Další nohy jdou pomalu, šourají se s těžkým nákupem. Hubené nohy cvakají v okovaných přezkáčích, punk dupe ulicí. Dědečkovské nohy se vlečou ve třech, hůl jako třetí noha vyrovnává stabilitu. Nohy v pánském nažehleném obleku se zastavily, levá špička se tře o zadní nohavici pravé nohy, hned ji následuje pravá o levou. Boty se lesknou a nažehlené kalhoty pokračují v chůzi. Dívčí nohy v ponožkách poskakují po dlažbě. Rázně vykračují nohy policejní, nohy gendarmerie pochodují s ostrostí a vysokým sebevědomím. Turistické nohy v pumpkách se každou chvíli zastavují, slyším spoušť fotoaparátu. Krásné nohy v černých punčochách se švem se obhlížejí ze všech stran a pak odtančí do nenávratna. Celý příspěvek →