Archiv pro měsíc: Březen 2014
Červená báseň pro mě
Žena v červeném…
Červená, červená, když jí hladím ramena… Červená Karkulka – moje nejoblíbenější pohádka. Červený kohout na střeše, rudé gardy, purpurová kamínka. Kainarova růžová bandaska a zmrzlé ruce u Vincka chcípáčka. Rudá záře nad Kladnem, ale nějak nám vybledla…
Rudí průkopníci se prokopali hluboko, asi ztratili směr. Rudá armáda, kdepak loňské sněhy jsou. Když uvaříme krevetu, září doruda. Neruda, Ruda, Rudy Kovanda, „Rudý komanda“, rudé růže ve vlasech, Červená řeka, Rudé moře. Rudiment. Červený šátečku, kolem se toč… Červený trpaslík. Červený vypláznutý jazyk malé skotačivé holky, červené štrumpfny fotbalistů… Indiánům se říkalo Rudoši nebo Rudokožci.
Moje představa červené je krvavě rudé Ferrari v garáži, aby ladilo s karmínově červenou rtěnkou a rudou kabelkou. Kolem krku mám krvavé rubíny, z uší visí z bordó kapky krve umně tvarované náušnice. A k jídlu červeného lososa, granátová jablka s rybízem, zlatý kaviár po lžících (pochopitelně stříbrných) a zapíjet červeným Chatoneaux d’Pappe nebo Růžovým sektem. Servíruje mi to číšník v červené zástěře s červenou páskou přes levé oko (určitě má červené trenky ušité z rudého praporu), na rudém ubrusu, ve váze rudý květ kaktusu, a pusu si otřu (ne do ubrusu) do rudého ubrousku na rozloženém Rudém právu. Účet mi vypíše červenou tesařskou tužkou, na účtu je napsáno červeně: „Pro Rudou dámu jako pozornost podniku“. Červený pikolík mi podá rudé boa, majordomus mi otevře dveře a zvolá: „Poklekněte, Dáma v červeném odchází!“ Malinově červeným jazykem si olíznu karmínové rty, podívám se na něj ohnivým pohledem, až mu zrudnou uši a srdce vzrušeně mu buší. A za Pochodu padlých revolucionářů odcházím po rudém koberci k přistavenému krvavě rudému Ferrari. Jako spropitné dávám zlatý ruský červoněc a odjíždím k rudému západu. Rudá záře nad Kladnem mi září v ústrety. To je Červená knihovna, co?
Červená křičí: „Stůj!“
Červená je symbolem vášně, tepla, lásky, zuřivosti, vzteku… Vidím rudě, když mi zamáváš červeným hadrem před očima. Pak mám červené oči od nevyspání… Souboje se vedou do první krve. Krvavá tlačenka dělá z vodníků smrtelné lidi. Potůčky krve tečou při židovské či ženské obřízce. Rudý prapor revoluce, krev kape z gilotiny, rudý západ slunce ohnivě uvadá. Po lásce někdy krvácí srdce. Teče mi červená z nosu. Líbají tě rudé rty od Marty. Červená míšeňská jablíčka, červená řepa, rudá líčka má naše malá Andulička, červený otisk dlaně na zadečku, rudý korzet v představách chtíče… Červené ruce napuchnou po opaření, rudé tváře nezdravého životního stylu svítí přes kůži. Stud se barví červenou, rozpaky, trémou, strachem. Panika je červená – všechno je rudá barva ohně a adrenalinu. Rumělková limonáda, červená griotka, rudé rajče, červená Margarita, pij dopolopita. Grenadina je sirup vyrobený z granátových jablíček. A jsou odjištěná! Plná vana kečupu, když už nejsou fialky. Velké červené korále po babičce…
Odstíny červené: rudá, karmínová, purpurová, šarlatová, bordó, nachově červená, rubínová, cihlově červená, ohnivě červená, signální červená, ryšavá, rezavá, nachová, granátová (neodjištěná), rumělka (je i zelená), vínová červeň, rusovlasá, kaštanová, korálová, mrkvová, krvavá, malinově a jahodově červená, lososová, burgundská, semaforová červeň… A co červen a červenec? Voní po červených jahodách a uzrálých malinách. Řád rudé hvězdy září do tmy. Čeština má desítky odstínů červené, o kterých se angličtině ani nezdá. Pravděpodobně po takovémto čtení o rudé barvě vznikl Komunistický manifest Marxe a Engelse, dvou nespokojených mužů, kterým mávání červeného hadru před očima přebarvilo myší šeď života devatenáctého století. Lenin pak jejich dílo dobarvil doruda dle odstínů dělnické krve.
Červená je symbolem erotiky, sexu a vášně. Červená ženám sluší. Rozšiřuje už tak bujnou představivost mužů a podporuje chutě, nejen k jídlu. Rudá vybízí k utržení, někdy i knoflíku na poklopci, i když se nosí zipy. Nejvíc vyniká na rusovláskách, ty pak hoří dvakrát najednou, ani nepotřebují sirky. Červená provokuje, žárlí, křičí, maluje, předvádí se, řve…. Červená je in!
I my jsme ohrožený druh
Nejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!
(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)
Pane Hapko a pane Horáčku,
máme od vás inspiraci v hledáčku.
Někdo ji má na větvi,
někdo je z vás na větvi
a někdo ji má na háčku.
Smekám před vámi klobouk dolů!
Vaše písně jsou krááásné,
ale plné smutku, až beznaděje.
Co se, kluci, ve vás děje?
Zapomněli jste na pumlíče,
kola a koloběžky?
Je to vzpoura proti Času?
Kdy naposledy jste šli pěšky?
Deset elementů pro ŽIVOT
„Život je jen náhoda…“
ŽIVOT
První element je VODA:
Jsi VODA, co mě drží nad VODOU,
zpívá se v jedné písničce.
LÁSKA i VODA se dají přece pít.
To nevíte? Zkuste to!
Druhý element je VZDUCH,
pára z VODY na VZDUCHU se stává
a mění se v slzy.
Slzy jsou LÁSKY déšť.
Chceš nahmatat VZDUCH?
Nafoukni ho do balónku
a můžeš si ho osahat! Celý příspěvek
Druhý element je VZDUCH
První nadechnutí a poslední výdech… Vítr nám čechrá vlasy, pokud nemáme pleš. Někdo má vítr v kapse a někdo v pytli! Někdo pouští draky do větru a někdo vypouští větry! Vzduch je všude kolem nás, a přesto ho nevidíme. Zvedá holkám sukně, pokud je nosí, fouká nám do očí prach, dělá vlny na vodě… Vítr vane pouští, po písku žene klobouk…napsal Jaroslav Ježek. Vzduch a vítr jedno jest! Vítr nadouvá plachty a suší plíny na šňůře, vysušuje slzy na tváři a pot na čele. Duj, větře, duj a rvi mi mou kštici…kdo to složil, už nevím, ale byl asi pořádný vítr. Vítr mám ze zkoušek nebo z manželky, když jí po flámu dýchnu do tváře. „Dejchněte na mně: rum, becherovka, kontušovka, ořechovka, griotka…a vanilková! Zavřít, až zčerná!“ Jistě víte, z kterého dílu Švejka to je? Když nás kdysi zastavili policajti, říkali: „Občane, dýchněte na mně!“ Dneska se fouká do trubičky alkoholoměru, to je pokrok, co?
Stupnice větrů: bezvětří, vánek, větřík, slabý vítr, mírný vítr, čerstvý vítr (ten je dražší), silný vítr, mírný vichr, čerstvý vichr (ten je z dovozu), silný vichr, plný vichr (asi vitamínů!), vichřice, orkán… už z toho mám vítr teď, jsem plná větrů, ale nepouštím je…
Ve filmu „Svatby pana Voka“ dokonce páni šlechtici ve svých kratochvilných zábavách na dvoře Rudolfa II. zabíjeli čas zapalováním svých vlastních větrů. Podle délky zapáleného plamene se určovalo pořadí a schopnost muže vytvořit co nejdelší „vítr“ (prd). Pan Vok pravidelně vyhrával, alespoň to tvrdí legendy. Jóóó, jihočeský vítr od Alp, ten má sílu… Celý příspěvek
Čtvrtý element je ZEMĚ
Země je půda. Země je strašně vážná věc, je to základ veškeré existence. Země je život.
Země je třetí planeta Sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia.
Země obsahuje všechny prvky Mendělejevovy fyzikální tabulky. Naši předkové si představovali, že je Země deska, kterou nesou na zádech čtyři sloni. Terry Pratchett tvrdí, že je to zeměplocha. Má skoro pravdu, protože zeměkoule a zeměplocha mají stejný základ – je to ze mně. Myšleno z nás. V přeneseném slova smyslu to znamená: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, tvrdí Bible. Celý příspěvek
Osmý element je SMRT
Smrt je vlastně začátek. Staré končí a nové začíná. Smrt je začátek konce. Dej smrti jméno a končí tabu. Tabu smrti. Zrození začíná smrtí. Smrt je součástí života. Smrt a život patří k sobě, jsou neoddělitelné.
Je to jediná spravedlnost na světě. Smrt si nevybírá a měří všem stejně. Smrt jsou čtyři jezdci apokalypsy, v jejich řadách se veze smrt. Apokalyptičtí jezdci jsou čtyři jezdci na koních, o nichž se zmiňuje kniha Zjevení svatého Jana: Zj 6, 1-8 (Kral, ČEP).
Jezdci vyjíždějí při rozlomení prvních čtyř ze sedmi pečetí, které uzavírají svitek předaný Beránkovi (Kristu). Beránek se pouští do rozlamování jednotlivých pečetí a při každém zlomení kniha popisuje události, které v důsledku toho nastanou.
V případě prvních čtyř pečetí vyjíždějí apokalyptičtí jezdci:
„Bílý kůň a na něm jezdec s lukem. Byl mu dán věnec dobyvatele, aby dobýval.“
„Druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili“.
„Třetí kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy… Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!“
„Čtvrtý kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.“
Šestý element je STRACH
Strach má velké oči, vidí až za roh, do žaludku i dopředu.
Nesehnala jsme ani tak velké tmavé brýle, aby zakryly můj strach v očích. Kdo miluje, ten má strach. Strach o lásku, o práci, o děti, o majetek, o city, o milovanou osobu. Někdo má dokonce strach z lásky, zodpovědnosti, z nedostatku času… Strach je nejmocnější obava. Bojíme se, že bychom mohli pochopit…
Máme strach ze všeho: z daní, z kolonek čísel, z číslice věku, z nedoplatku za elektřinu, z Putina, předtím z Rasputina, i toho se car bál. Strach z vrásek, že táta odepne si pásek. Přítel strach troubí na poplach, svazuje nám ruce, přilepí nohy k podlaze, zastaví řeč, strachy zrezaví nám meč, a pak kozo, meč…
Největším strachem v životě je strach ze smrti, ale i strach ze života. Strach se zamilovat, z povinnosti, ze zodpovědnosti, z pomluv, co by řekli lidi, strach z pravdy, ze tmy, ze světla, ze slunce, strach z nedostatku, z bídy, strach z telefonního hovoru, jehož číslo nemá jméno, strach z úředních obálek, soudních obsílek, strach z alimentů, ze společnosti, z hudby, z ticha, z nečinnosti…. Všechno je to zamaskovaný strach ze smrti, abychom nemuseli na ni myslet a abychom nějak ten čas do ní vyplnili…strachy o život! Smrt přece nebolí! Ale bojíme se umírání.
Strašpytlové byli kdysi Strachpytlové, jelikož měli strach zavázaný v pytli. On má strach, aby „to“ neprasklo, aby „to“ stálo za něco, aby „to“ nestálo v nevhodný čas, aby „to“ vůbec stálo. Ona má strach, aby „to“ zato stálo, když už „to“ stojí. A stálo „to“ zato!
Strach umřít, strach žít, strach pro strach. Někdo má pro strach uděláno, někdo žije ve čtvrti Strašnice, jež dříve sluly Strachnice – ne strachu více. Stachanovci byli vlastně kdysi Strachanovci, měli strach v noci v šachtách ve tmě, kde rubali uhlí, a že nesplní strachy plán. Strachapousti – dnešní strakapoudi – byli strachu pusti, neměli strach, pouštěli ho beze strachu z větví dolů. Někdo i umírá strachy. Celý příspěvek