„Ctnosti a nectnosti.“ Jsou učebnicí našich světlých a stinných stránek. Každá duše se učí být celistvá, sjednotit v sobě klady a zápory.

Člověk v sobě má obojí – je ctný i nectný. Jen záleží, čeho je v jeho osobnosti více. Čím více kladů, tím méně učení. Čím více záporů, tím více učení, aby se člověk mohl dostat do rovnováhy a napravil v sobě svého ducha – myšlenku čestnosti. A tak se stále prostřednictvím druhých poznáváme a nacházíme si své stíny, které v nich vidíme. Je zajímavé, že nectnosti většinou vidíme u druhých. Ctnosti jenom u sebe!

Neřesti (nectnosti): Pýcha, Lakomství, Smilstvo, Závist, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost, Podvod a Zrada.

Řesti (ctnosti): Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost, Pohostinství a Soucit.

Ctnosti a nectnosti, řesti a neřesti, kdopak je rozezná? Dělají nám dobře, tak proč nectnosti? Proč je odsuzujeme, když je máme? Nikdo není dokonalý. Nikdo není dokonalá Ctnost ani Nectnost. Nikdo není bílý ani černý. Ať žije šedivost!

Bez Obžerství bychom nepoznali Střídmost, bez Lakoty nepopíšeme Štědrost, bez Smilstva nerozeznáme Cudnost…Musíme poznat obojí, abychom se mohli rozhodnout, kterou cestou se dáme. Volba je na každém z nás… Celý příspěvek →

Smějte se hned. Nečekejte až budete šťastni, jinak byste se nemuseli dočkat…

Smích je většinou to poslední, co nám zbývá před pláčem. Smích nad sebou samým. Smích jako hysterické opěvování vlastní nesmyslné ubohosti. Smích jako afrodisiakum života. Zvonivý smích malých spokojených dětí nás naplňuje pocitem štěstí a celkovým bezpečím. Smích jako zbraň…a tuze nebezpečná! Smích – jako element osvobozující od blbosti, závisti a hlouposti. Smích – ochrana před tragédií života. Smíchu se bojí všichni diktátoři, šéfové, agresoři, generálové…, protože se bojí, že se smějeme jim! I církev se bála smíchu  – viz román Umberta Eca „Jméno růže“. Smích je reakcí na kumulovaný stres. Uvolňuje jej, někdy i svěrače, takže se dotyčný „připočůrá“. Hlavně ženy, ty se smějí více než muži. Smích navozuje radost, pocit veselí a dobré nálady. Proto měli vždy ve společnosti velký úspěch klauni, herci, šaškové, vypravěči vtipů a průpovídek, rozverní potulní špýmaři, paňácové, veselé kopy, čtveráci, vtipálkové, komici…, aby se lidé uvolnili z šedi dennodenního života, zasmáli se a aby přišli na jiné myšlenky. Smích osvobozuje a povznáší.

Usmívejte se, bude ještě hůř…

Smích je nejlepší lék – je to pomocný element života – v pořadí jedenáctý, písmeno A. Už není tajemstvím, že smích je přínosem a má spoustu příznivých vedlejších efektů. Vědci přesně nevědí, k čemu konkrétně smích je, proč k němu dochází, a jak. Existuje několik teorií vysvětlujících, proč se smějeme. Smích je zdrojem přirozených látek podobných Valiu. Podle sociálních teorií smích poskytuje jakási pojítka. Určitým způsobem udržuje klid ve společnosti. Tím, že se smějeme, vzniká spojení s druhými lidmi, tj. sociální kontakt. Podle některých autorů pomáhá smích lidem vypořádat se s překvapeními, která život přináší. Proto nás rozesmějí situace při příjemných i nepříjemných akcích, ale taky při stavech strachu, únavy nebo úzkosti. Smích nás uvolní, nejsme tak ostražití a není důvod být agresivní. Strach se přemění ve směšnost. Smích je velmi nakažlivý, asi jako rýma…

Však on už vás přejde smích…

Druhy smíchu: úsměv, úšklebek, smíšek, smích, chechtot, chechot, veselí, pousmání, zkřivení huby, výsměch, ironie, nadsázka, smích s pláčem, pláč se smíchem (jako smíchaná zelenina)… Smíchovský ležák opije až do smíchu! Na Smíchově se stále smějí. Nebyl Smil Flaška z Pardubic vlastně Smích Flaška z Pardubic? Když pil, tak se tomu smál, až jej vyhnali z Pardubic? Aby nešel pěšky, dali mu s sebou jen půl koně. Tu zadní. „Dobrý jezdec i s půlkou koně odjede!“ Smích Flaška z Pardubic:

Ha, ha, ha. Hi, hi, ho, ho. Cha, cha, chi, chi, cho, cho. Che, che, he, he, hu, hu! Když jsme pili „Hu-hu koktejl“, taky jsme se smáli. Potom jsme potřebovali mýdlo a ručník!

„Smích je kořením života. Život bez smíchu se nedá žít. Zrovna tak vepřové bez soli se nedá jíst!“  (Já)

Celý příspěvek →

Každý máme komplexy. Někdo viditelné a někdo je má jenom v hlavě. Ostatní je nevidí. Ale to on neví. Jeden pro své komplexy ani nevychází ven. Druhý pro své komplexy nevychází s penězi. Komplex sem, komplex tam, co já s nimi udělám?

Některé se dají zamaskovat kloboukem, jiné svetrem, další velkými černými brýlemi, kostýmem nebo botami na podpatku. Někdo má komplexy ze svých komplexů. Některé výjimky komplexy netrpí. Ale svým způsobem to je taky komplex!

Někdo si bere na komplexy B-komplex. Slyšela jsem, že to pomáhá. A tak si beru denně dva. Jeden ráno, abych vyšla a druhý večer, abych se vrátila, čili došla. Když je nemám, snad bych pošla. A je komplex na světě!

Někdo zavírá komplexy do šuplíku, někdo je v sobě „rexuje“. Někdo před nimi zavírá oči, aby je neviděl. Někdo si zacpává uši, aby neslyšel, jak mu dupou v hlavě. Hodně lidí před komplexy ujíždí na kole. Proto jsou naše silnice plné cyklistů. Čím je kdo pestřeji oblečený, tím větší a bohatší má komplexy. A také rychleji jede. Nejvíc komplexů se schová do přilby, ti s ochrannou přilbou jsou opravdu vážné případy. Tváře plné much svědčí o tom, že je to s nimi nahnuté. Ti, co mají much plné zuby, se svým komplexům smějí. Jsou na tom mnohem lépe. Nebo svým komplexům ujeli, ale nesmí zpomalovat, aby je komplexy nedohonily.

Všichni máme nějaký ten komplex, a proto si ho hýčkejme, ať nám nedojde! Co bychom pak dělali? A čím bychom zaměstnali naši prázdnou mysl? Sláva všem komplexům!

Kdo jsi bez komplexu, hoď po mně kamenem!

Celý příspěvek →

Hřích (ze stsl. grěch, chyba) je náboženský pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, nebo chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání (hanebnost, zločin) nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu.

Hříchy, hříšky, hříšečky

(ukázka moderní galantní poezie)

Óóó, jak ráda hřeším!

Vím, že nesmím čokoládu,

ale tajně si ulomím kostičku.

Vím, že se nemám dívat na porno,

ale dívám se jen chviličku.

Vím, že mám velkou nohu,

ale říkám, že mám nožičku.

Do dortu se nedává chilli,

dám jen na špičku nože,

trošku, trošičku.

Jsem už starší dáma,

ale občas hraju holčičku.

Celý příspěvek →

Jan Weiss napsal v roce 1927 povídku „Zrcadlo, které se opožďuje“. Povídka je založena na vtipném, čistě scifistickém nápadu: jde o zrcadlo, doslova „zdržující“ světlo, takže je schopno prozradit děje již uplynulé. Příběh ukazuje, že to, co se může odehrát ve tmě, jako projev naší nejhlubší podstaty, nesnese světlo a cizí oči. Weiss si uvědomuje, jak nás doba „zestádňuje“, a že o intimitu sexuality je nutno bojovat. Dnešek si její obhajobu přímo žádá! Weiss to předvídavě, citlivý na každý záchvěv doby, který předznamenává to, co přichází, zachytil.

Já mám doma „Zrcadlo, které se zrychluje“. A zjistila jsem, že nejsem sama. Většina žen mi říká, že jejich zrcadla také lžou. Dokonce jedna dáma mi líčila, že to jejich zrcadlo nadržuje mužům! Muž i žena mají stejné datum narození a, představte si, že muž vypadá čím dál lépe! Každé ráno se dívám do zrcadla a někdy se skoro nepoznávám. Zrcadlo mi ukazuje cizí a starší bytost, ale já to nejsem! Už teď mám strach, že se jednou vůbec nepoznám. A toho času, než si namaluji mladší obličej!

Budu muset napsat do Bruselu „Stížnost na zrcadla“. Kde je nějaká norma EU? Podvod, který je páchán na nás, ženách, pomocí „Zrcadel, která lžou“, se musí odhalit a vyřešit. A budu žádat finanční odškodnění za újmu na svém Já. Doufám, že mne, milé ženy, také podpoříte. Od května začnu posílat „Petici na revizi zrcadel“. Nechť nám konečně zrcadla přestanou lhát!

A v čem je problém?

1. Já vůbec stará nevypadám, můžu to dokázat.
2. Ty vrásky si vymyslelo zrcadlo.
3. Když se do něj nedívám, tak tam nejsou a já o nich nevím. Vrásky najednou nemám. Mám pocit, že mi je tak pětatřicet, někdy i skoro sedmnáct!

Se zrcadly byly problémy již ve středověku. Třeba na dvoře Rudolfa II.:

„Ó, Adonai, omládli jsme!“ Zajásal Rudolf, toho jména druhý, při pohledu na Matěje, šklebícího se z rámu po zrcadle.

“Kolik je nám?” zeptal se císař.

“Pětatřicet,” odpověděl pekař.

“A hopsa hejsa do Brandejsa! Pětatřicet, Skoto! Elixír! Omládli jsme!” jásal Rudolf a na bolavý zub rázem zapomněl.

  Celý příspěvek →