Čtrnáctá komnata
Každý má svou třináctou komnatu. A někdo jich má dokonce třináct! I více. Všechny ty komnaty, pokoje, „Zimmer frei“, předsíně, síně, komory i zápraží jsou součástí naší duše. Uskladňujeme tam vzpomínky, ztracené sny, představy i nedokončené plány. Jsou tam i sexuální fantazie, chutě neochutnaného i spálená patra od zběsilého hltání života. Některé komnaty jsou černé, některé září jako nový den, jež vystupuje z hladiny rybníka po ránu o prázdninách. Do některých se ani nepodíváme, protože z nich vane strach a špatné svědomí. Ale všechny jsou jen a jen naše. Mají jednu zajímavou vlastnost: všem můžeme lhát, jen ne sami sobě!
Spíš, jenom svíčky hoří
na sedmiramenném svícnu.
Pět je bílých a dvě černé,
tiše praskají ve tmě
jako vzpomínky ve mně.
Dávám ti ruku na čelo,
prohneš se
a třetí oko se otevírá.
Moje milá,
vcházím do tebe
po špičkách.
Jemně, jemně,
jako ve snách.
Přivítá mne záře,
tvoje sny a představy,
listy kalendáře,
seš malá holka
a cucáš si palec u nohy.
Otevírám šuplík číslo sedmnáct
a zrovna tolik je ti let.
Rusé vlasy po ramena,
sukni cudně po kolena
a na ruce zlatý prstýnek.
Otevírám šuplík číslo čtyři:
Slzy se vyřinou,
okousaný chleba se sádlem,
ztracená náušnice,
cucáš z vlasů pramínek
a skrýváš smích pod peřinou.
Otevírám šuplík číslo dvacet osm,
leží tam jen zamilovaný dopis
plný mých chyb,
mělas´ ho opravit.
A uschlá sedmikráska,
tvoje první láska,
taky první vráska
i ztracený cit.
Čím to mohu nahradit?
Piješ ze studánky
teplý vítr,
co osušil ti slzy
a zatahal za uši.
Snad přijde,
snad přijde brzy…
Natahuješ moldánky,
taháš se za copánky
a syčíš mezi zuby:
Dneska mi to zrovna nesluší!
Otevírám šuplík číslo
dvě stě osmdesát pět:
Otrhané rukavice z chmelu,
holčičí smích ve stráních,
rozpustilost z džběrů,
stále něco melu
o cestě k moři,
kde do vln se noří
myšlenka o hoři,
o studu a touze,
co zábrany boří…
O lásce, o bouři citů,
první políbení na dlaň,
vlhce a dlouze,
špinavé brýle od dechu.
Ty jsi plachá laň
pasoucí se na mechu,
která vstupuje
do vany plné horké vody.
Koupeš se ve spěchu
a hladíš si bílé tělo.
Už nejsi holka,
už jsi skoro dospělá
a vstáváš z té pěny
jako bohyně Afrodité
každé ráno zase nevinná.
Šuplík sto se nedá otevřít,
škoda, mohu jen popatřit.
Najednou koukám,
dveře číslo třináct.
Bytelná dubová vrata
a v zámku je klíč,
netroufám s ním otočit.
Je to tvá třináctá komnata!
Otevírám čtrnáctku:
To je tvůj holčičí svět.
První lodičky,
zelené mýdlo z Tuzexu,
první šaty do tanečních,
zelené jako to mýdlo.
Co ta zelená znamená?
Ach, lidičky,
první polibek,
první objetí,
první láhev Coca coly,
ještě byla skleněná…
Měla jsi velký dekolt
a odkrytá ramena.
Okusovala jsi
chleba s máslem,
na něm kolečka
koňského salámu.
Bože, ten voněl,
cítím to ještě dnes poránu!
První minisukně,
první slzy za lásku,
za strach z hadů
a tvé oči zvící
dvou zelených oblázků.
Za stud a naději,
za první čelenku
drhanou z provázků.
Za ztracený čas mládí,
který se nikdy nevrátí
stejně jako čas
saténových podvazků…
Vstupuji do té pravé komnaty,
jeskyňky bez čísla.
Vítá mne a hladí,
je horká jako kameny
na slunci.
V zimě i v červenci
vábí hedvábné kapradí
na mýtině u lesa.
Nořím se po uši,
procházím všemi pokoji.
Dveře i okna do duše
jsou otevřená.
Jsme tu sami.
Jen láska je v srdcích zamčená.
Zčervená – Jiří Jelínek a Jiří Suchý (1963)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.