Historie Cikánů je zajímavá. Nejznámější a nejrozšířenější názor na původ Cikánů říká, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. Druhá verze praví, že pocházejí z Indie. S kmeny Tatarů se dostali podél Dunaje do Evropy. Většinou je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu – Gitanos (ve španělštině), Gitanes (ve francouzštině) či Gypsies (v angličtině) – ale ve skutečnosti jsou tato jména patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněží Athiganoi – Atsiganos, z čehož vznikla další  jména – Zingaro (v italštině), Tsigane (ve francouzštině), Zigeuner (v němčině), Cigáni (ve slovanských jazycích), цыган v ruštině i český název Cikáni. My jim dnes říkáme Romové.

Byla jsem na stáži v Rusku, kde Cikáni jsou stále Cikáni a jsou na to patřičně hrdí. Hlavně ti kočovní. S kolegou ze studijních let jsem zavítala do Volgogradu a prošla již moderní město.  U Volhy jsme potkali starého Cikána Tibora, který nás pozval do svého tábora na ostrově uprostřed Volhy. Dům sbitý z toho, co řeka vyplavila, udusaná zem, na které ležely staré koberce a dobytčí kůže. Několik rodin pohromadě kolem ohně, ženy něco vařily a muži zpracovávali pláty mědi, opravovali a vyráběli hrnce, pánve a kotle.

Pozvali nás ke stolu a nabídli, co dům dal. Byli velmi štědří a pohostinní. Jedli jsme pravý cikánský guláš v měděném kotli, přikusovali tmavý chleba a víno jsme k tomu pili přímo z lahví. Také jsme vodku popili a zajedli ji špekem, chlebem, koprem a ředkvičkami. Vyslechli jsme několik cikánských tostů – přípitků. Potom donesli sladké pirohy a studenou bramborovou kaši posypanou osmaženou cibulkou. Vytáhli garmóšku a housle a zpívali tklivé a rytmické písně. Začali tančit. Jeden Cikán mne vytáhl do kola, hudba měla rytmus, cit a vášeň. Snažila jsem se napodobit jejich styl a propadla jsem hudbě a tomu plamenu v ní. Cítila jsem volnost a svobodu jejich stylu života.

Za chvíli tančil celý tábor, ženy se vlnily do rytmu, děti pobíhaly kolem. Mezi dětmi byla také malá Zarja, která mne hned chytila za ruku a neustále se dívala na řetízek na mém krku se smaltem s Pannou Marií. Nakonec jsem řetízek sejmula s hrdla a pověsila jej malé Cikánce kolem krku. Tleskala radostí a všem ukazovala, co dostala. Přišla stará Cikánka, asi babička Zarji, a udělala mi na čele křížek. Pak vzala moji ruku do své a četla mi z ruky:

„Dlouho budeš žít a o všem psát. Jseš milovaná a miluješ. Bůh Tě chrání.“

Starý Tibor, který nás pozval k sobě domů, donesl novou měděnou pánev a řekl: „Abys nezapomněla na Cikány od Volhy! Tady máš na pravý cikánský guláš a pošeptal mi recept do ucha. Ať ti z ní vždycky chutná!“

V Čechách máme „Cikánskou pečeni“, prodáváme „Cikánský šál“, chodíme do divadla na „Cikánského barona“, díváme se na film „Cikáni jdou do nebe“ a nikomu to nevadí. A já dělám doma na měděné pánvi pravý „Cikánský guláš“. Je výtečný, ale recept nikomu neřeknu. Je to mé tajemství. Možná je to tou měděnou pánví od Tibora, možná ne. Vždycky si vzpomenu na Cikány. Na jejich volnost, žár, rytmus a svobodu ducha. Možná je v tom guláši kousek cikánské duše, kterou jsme nikdy nepochopili.