Slovní druhy

Podstatná jména jsou názvy

našich emocí:

Láska, strach, nenávist, touha,

závist, lhostejnost…

Už mám toho dost!

Přídavná jména je rozvíjejí:

Strach tak velký,

že se ani nevejde do kalhot.

Touha tak dlouhá,

že se nedá vzít ani do náruče.

Jóóó, touha někoho praštit!

Každý si má svoje zbaštit!

Nenávist vyšší než věž.

A láska vzácnější než…

I lži malé jako veš

doslova vyrostou

do slona, věz!

Zájmena se schovávají za jména.

Zejména si každý plete pravdu se lží,

lásku se zamilovaností,

a hloupost s rozumem.

On s ní, ona sní,

on sní i celé kuře na posezení,

ona sní, že on bude s ní,

až to kuře sní.

Někdy pochybnosti se mnou leží,

číslovky hlavou běží,

za nimi i koloběží představy.

Až se kolo jednou zastaví,

tak půjdu zase pěšky.

Řeku překročíš jen jednou,

pak už hledáš most.

Milovat jednoho dvakrát v životě

je víc než dost.

Držela jsem za ruku Touhu

a volala o pomoc.

On mi jde naproti,

láska má velkou moc.

A milovat potřetí

je skoro zázrak.

Když chce něco říct,

zakryji mu rukou ústa

a koukám mu do očí.

Má duše byla pustá.

On už ví….

Slovesa se tváří chytře.

Napovídají, co bychom měli dělat.

Co se v srdci děje už nevědí.

Ústa říkají: „Vám to dneska sluší!“

V hlavě: „Utopit ji ve Vltavě!“

Přetvářku jsem zvládla hravě.

Láska nezištně dává,

strach se potí,

marná sláva,

nenávist mi našeptává,

touha se lopotí,

závist tančí tango právě,

já se zatím válím v trávě.

Včera, zítra nebo dnes,

koukám často do nebes.

Pozítří nebo za pět let?

Otáčím se do zrcadla,

brada mi na prsa spadla.

To jsou příslovce

…a taky pravda.

Předložky nebo předkožky?

Nebo zákožky svrabové?

Ti chlapi jsou ale srabové.

Jsou to záložky slibové.

Ale proč?

On říká: „Pro slepičí kvoč.“

Nabídneš jim srdce,

chtějí tělo.

Na city mají srdce ledové.

Napřed před milováním

slibují mi hory doly,

potom se radují,

že sliby sežrali moli.

Před, pod, do, u, s, ze,

ale stojí vedle mne.

Snad ho napadne za ruku mě vzít

a jít…

Spojky nás spojují dohromady.

Plus a minus,

teplo nebo zima,

chlazené pivo,

u televize dřímá.

Už tři neděle slibuje,

že spraví na záchodě prkénko,

že nepokape kohoutek,

že vyspraví moje srdénko.

Ale výmluvy jsou: že, ale, protože, když…

Že se, chlape, nestydíš!

Ať vezme na mě třeba lať!

Ať, ať, ať…

Nechť ho vezme čert!

Kéž se netrefí!

Což třeba Bert?

Prý se trefí vždycky!

Netrefil, netrefil!

Byl to jenom žert.

Což takhle dát si špenát?

Částice počítám jak ovce,

než jdu večer spát.

Jůůů, citoslovce!

Všechno končí u poklopce.

Mám pocit, že je vůl.

A myslím to upřímně.

Auuu, to bolí.

A to nepraštil mě ani holí.

Jéééé, to je úleva,

říci to nahlas

a přímo mu do očí.

Každej chlap se za mnou otočí.

Jsem ještě mladá.

Ukážu mu záda.

Bum, bác,

sebevědomí mu na zem padá.

Mám ho vůbec ještě ráda?

Jóóó, nééé, jóóó, nééé,

však se pravda prokáže,

až mi to v posteli dokáže.

Neboť……

Tohle není verš ani ponaučení,

to je život sám.

Má HO jako každý druhý.

Nestěžuji si,

opakuji si jen SLOVNÍ DRUHY!

Grace Jones – La Vie En Rose