Před pár lety, když jsem se vracela z dovolené ve Španělsku, projela jsem levandulovou Provence a mířila do Paříže. Přítel ze studentských let mne pozval na prohlídku Paříže. Sehnal starý byt v ulici Promenade Quai Branly, kousek od náměstí Place de la Résistance a Eiffelovy věže. Byt byl malý, sestával z kuchyňky a jednoho pokoje, ale nacházel se v suterénu. Říkala jsem si v duchu, proč se nastěhoval do sklepa? Věděla jsem, že sehnat podnájem a v Paříži je skoro nemožné, ale za ty peníze? Už jsem se těšila na obhlídku staré a nefalšované Paříže, na Louvre, rozhled z Eifellovky, na Champs – Elysées, Vítězný oblouk, Notre-Dame a další krásy „Města lásky“.

Uvařil mi kávu, nabídl croissant s čokoládou a posadil mne ke stolu. Do ulice vedlo v úrovni hlavy malé podlouhlé okno. Širší než vyšší. Vyvěralo ze sklepa na úrovni chodníku. Zakousla jsem se do rohlíčku a málem se udusila. Před oknem stály nohy v lodičkách, ruka nadzvedla sukni, upravila si punčochu do „koníčku“, urovnala faldy a odcupitala pryč. Další nohy jdou pomalu, šourají se s těžkým nákupem. Hubené nohy cvakají v okovaných přezkáčích, punk dupe ulicí. Dědečkovské nohy se vlečou ve třech, hůl jako třetí noha vyrovnává stabilitu. Nohy v pánském nažehleném obleku se zastavily, levá špička se tře o zadní nohavici pravé nohy, hned ji následuje pravá o levou. Boty se lesknou a nažehlené kalhoty pokračují v chůzi. Dívčí nohy v ponožkách poskakují po dlažbě. Rázně vykračují nohy policejní, nohy gendarmerie pochodují s ostrostí a vysokým sebevědomím. Turistické nohy v pumpkách se každou chvíli zastavují, slyším spoušť fotoaparátu. Krásné nohy v černých punčochách se švem se obhlížejí ze všech stran a pak odtančí do nenávratna.

Nevidím obličeje, nevidím zbytek těla, ale ty nohy mluví svou vlastní řečí. Podle tempa poznám spěchajícího milence, který se nemůže dočkat své vyvolené, úřední nohy jdou okázale z oběda, noha nohu mine. Unavená maminka, krok sun krok, tlačí před sebou kočárek. Dětské nohy pobíhají sem a tam, vyhazují jako kůzlátko. Plesk, zmrzlina jim spadla vedle okna na chodník. Džínové nohy tatínka hubují, jedna noha zamáčkne do zmrzliny gauloisku a druhá odvede dětské nohy domů. Čtyři dámské nohy na podpatcích chvíli jdou, chvíli stojí a něco si šeptají. Holčičí nohy dupou do rytmu „já-to-chci-papá“ a ještě jednou „chci a chci a chci“. Nohy přicházejí a odcházejí, kráčejí, šourají se, dupou, pláčou, milují se, sténají…..podpatky stakatem podtrhují rytmus a defilé každého osobitého kroku.

Káva mi vystydla, croissant držím v ruce, čokoláda kape na zem. Zírám a civím na to panoptikum francouzské ulice. Přítel na okno nalepil zrcadlovou folii, takže mohl dobře pozorovat zástupy chodících končetin, ale dovnitř nikdo neviděl. Nakonec jsme se dostali i na všechny pamětihodnosti města, ale preludium nohou ve mně zanechalo neopakovatelný zážitek z Paříže.

Malcolm McLaren & Catherine Deneuve – Paris Paris