Poklad templářů

Řád templářů, celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (latinsky Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), byl jeden z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat pouze jen Řád johanitů nebo Řád německých rytířů. Obecně se používají pojmenování Rytíři templu, templářští rytíři (francouzsky Ordre du Temple) či jen templáři (francouzsky Templiers).

Řád byl pravděpodobně založen roku 1120 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096–1099). Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze (kacířství). Řád nebyl nikdy obnoven.

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům.

Písemné doklady

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II. Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. z Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě. Hugo z Payns byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) Melisendou hraběti Fulkovi V. z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku. Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem do druhé křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří. Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barrès. (Everard des Barres, jinak také Eberhard von Bares, nebo Eberhard De Bären – † 15. listopadu 1176 v Clairvaux) stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. Byl třetím velmistrem Řádu templářů v letech 1149–1152. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou a jejich rychlým útokem jezdectva. Když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli. Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barrès.

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškalon. Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města, ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu. V 70. a 80. letech 12. století působilo na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich pobývala v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.

Moc a bohatství řádu

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný; jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod, lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežskému stolci a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Tajemství řádu

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, jež byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, ale Petrarka v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Útoky a zánik řádu

Je pravděpodobné, že se templáři dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly. Po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny.

Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud podle některých teorií nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů v celé Francii. Zároveň byl veškerý templářský majetek převzat královými zplnomocněnci. Rytíři se ale nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu, se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312.

Převedení majetku

Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu: Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Templáři svou vinu popřeli, a tak nařídil král Filip IV. Sličný, aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni.

Templáři v Anglii a ve Skotsku, Severní Amerika

V průběhu 14. století za vlády krále Eduarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky. Je známo, že středověcí portugalští mořeplavci byli členy nástupnického portugalského řádu a že templářský kříž byl v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí.

Tajná učení řádu

Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetici apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista. V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla – s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově – nelze doložit.

Symboly templářů

Bojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na černobílém poli. Válečný pokřik templářů zněl Vive Dieu, Saint Amour a za heslo si zvolili slova Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu). Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni. Ti měli symbolizovat chudobu nebo byli interpretováni jako zobrazení dvojí role templářů – mnich a voják. Templáři měli také nařízeno stříhat si vlasy nakrátko a měli zákaz holit se.

Templáři v Čechách

Řád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jeho sídlem byl kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě. Mimo Prahu působil také v Uhříněvsi, v moravských Čejkovicích, které byly od počátku 90. let centrem řádu v Čechách, na Moravě a v Rakousku, Jamolicích (hrad Templštejn). Řádu krátce patřil také Vsetín s okolní krajinou, kterou řád začal kolonizovat a vystavěl si nedaleko jednoduchý hrad Freundsberg.

Poklad templářů

Poklad templářů se hledá už více než 700 let. Podobá se Atlantidě. Nikdo netuší, kde ho hledat. Zaručených tipů, kde hledat bohatství templářů, je prý mnoho po celé Evropě, hlavně ve Francii ale i na Kypru. Jednotlivá místa jsou od sebe vzdálená tisíce kilometrů a téměř na každém z nich nacházíme indicie, že by právě tam mohl poklad být. Jedním z podezřelých je i hrad Veveří u Brna.

Hrad Veveří ale není hlavním místem, kde by byl možný nález pokladu. Popojít je třeba k blízké mariánské kapli. Alfou a omegou v záhadě Veveří není samotný hrad, ale kaple Matky boží. Právě pod ní by se mohl nacházet vchod do podzemí. Podle legendy tady někdy v druhé polovině 13. století vznikal rozsáhlý podzemní komplex se spoustou krypt a dokonalým bludištěm štol. Ze širokého okolí sem byli poddaní přivážení se zavázanýma očima, aby ztratili orientaci v prostoru a nepamatovali si místo, kde museli skrýš budovat, jak praví dávná pověst.

Dalším kultovním místem, jež nesmí minout poutníci po templářských stopách, je gotický kostel svatého Jana Křtitele, jenž je součástí turistické prohlídky Muzeem Jindřichohradecka v Jindřichově Hradci. Výmalba kostela sv. Jana Křtitele je velmi neobvyklá. V Jindřicho -hradeckém chrámu by mohla být uložena i mystická templářská modla čili Bafomet – vousatá hlava děsivého vzezření.

Templáři a Čejkovice

Templářští rytíři se také objevili na jihu Moravy v Čejkovicích.  Přišli sem ve 30. letech 13. století, přičemž první písemná zmínka o jejich působení je z roku 1248. S působením templářů v Čejkovicích je neodvratně spojena osoba bratra Ekka, který byl nejdříve komturem, posléze správcem celé provincie. Postupně vytvořil z Čejkovic reprezentativní centrum templářských majetků v celém Českém království a v rakouském vévodství.

Společně se stavbou templářské tvrze začala i výstavba rozsáhlých vinných sklepů, které neměly na našem území obdoby. Zcela jistě vás překvapí impozantnost rozměrů sklepních prostor, neboť umožňují průjezd naloženého vozu i s ozbrojeným doprovodem vedle něj. Chodby sklepení dlouhé 650 m jsou nejdelší a zřejmě i nejdéle budovanou podzemní stavbou u nás (od 13. do 18. století). Traduje se, že jedna tajná chodba vede ze sklepení v Čejkovicích až na Slovensko.

Majetek řádu byl předán johanitům

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získali velkou část majetku templářů Filip IV. Sličný a anglický král Eduard II. (ten současně rozpustil řád v Anglii). V Německu nebyli templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii, neboť jim tu konkuroval Řád německých rytířů.

Řád na Pyrenejském poloostrově

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád – řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě. Velkou váhu při odmítnutí papeže měly zřejmě peníze či zlato nebo informace, které s sebou templáři přivezli.

A tak přestože byl značný počet templářů skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace – svobodných zednářů.

Templáři a Amerika

Toto je zajímavá a poměrně reálná pasáž – templáři prý dosáhli pobřeží Severní Ameriky dávno před Kolumbem a dokonce tam založili několik osad. Podle mého, když tam mohli doplavat Vikingové, tak proč ne středověcí rytíři? Templáři byli zdatní mořeplavci a měli vybudovanou silnou námořní flotilu (mimochodem jejich námořní znak si jako první přisvojili piráti). Kdesi na východním pobřeží USA existuje dodnes románská stavba, o jejímž původu nemá nikdo jasnou představu. Vznikla dříve, než tam dorazil bílý muž z Evropy. Našel se hrob bělocha z doby před Kolumbem a na náhrobním kameni je stylizovaný obraz středověkého ozbrojence.

Existují pověsti o hvězdě „La Merica“, která vedla mořeplavce ke vzdáleným západním světům. Podobnost jejího jmena s názvem „Amerika“ prý není jen vůbec náhodná. Pojmenování amerického území se běžně odvozuje od mořeplavce Ameriga Vespuciho, ale je to prý jen dohad jakéhosi německého mnicha, který měl v té době pověst renomovaného kartografa. Zeměpisné názvy bývají odvozené od příjmení patřičného cestovatele (Kolumbia, Bolívie, Drakův průliv, Mt. McKinley…). Proč by v tomto případě mělo být použito křestní jméno – Amerigo?

Objevení Ameriky

Kryštof Kolumbus byl na svoji objevitelskou cestu poměrně dobře připravený a ani zdaleka se nevydával do jakési Indie, natož ještě jen tak naslepo. Měl za ženu dceru (říká se, že neskutečně šerednou) velmistra portugalských templářů a ten byl nositelem titulu Kormidelník čili Navigátor. Tajné mapy templářských zámořských cest by se tedy měly potencionálně a přednostně dostat do jeho rukou.

Duch templáře v Liliové ulici v Praze – Bezhlavý templář

Komenda templářů v Praze (dnes již zaniklá) se nacházela v prostoru kostela sv. Anny a vedlejšího bývalého kláštera dominikánek na Starém Městě pražském. Později templáři získali roku 1230 starší románský dvorec, ve kterém stála rotunda sv. Vavřince. Z rotundy odbourali apsidu a zbývající část se stala centrálním objektem komendy. Z jejích budov se dochovaly tři původní suterénní prostory, ke kterým byla okolo poloviny 13. století dostavěna další místnost. Prostory se dochovaly ve východním křídle kláštera dominikánek.

V magické spleti uliček pražského Starého Města kdysi žil šlechetný templářský rytíř, který jezdil na krásném bílém koni. Dnes je tento rytíř jedním z pražských nejoblíbenějších duchů, i když už teď bez hlavy. Bezhlavý templář jezdí s hlavou v ruce po dlážděných ulicích a často vyzývá chrabrá srdce, aby ho vysvobodila ze spárů prokletí. Aby byl bezhlavý templář ze svého prokletí vysvobozen, člověk musí být natolik statečný, aby zastavil jeho koně, zmocnil se rytířova meče a probodl jím templářovo srdce. Bezhlavý templář se toulá po malebné a lehce strašidelné Liliové ulici na Praze I mezi půlnocí a jednou hodinou ranní (tedy pokud tomu věříte). Není jasné, čeho se rytíř za svého života provinil a čím si zasloužil tak hrozný osud, ale jedna věc je jistá – je to dozajista jeden z nejelegantnějších duchů, kteří v Praze straší.

Templáři jako finančníci a bankéři – Helvetia – Švýcarsko

Řád templářů byl nesmírně bohatý, tak bohatý, že začaly vznikat legendy a pověsti o zakopaných pokladech Templářů. Za necelá dvě století existence dokázali vybudovat rozsáhlou bankovnickou organizaci, podobnou dnešní. To ale nebyl jejich hlavní a prvotní úděl. Tím, jak se ukazuje, byl průzkum a nalezení tajných dokumentů, archy úmluvy a svatého grálu v podzemí bývalého Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. V posledních letech své oficiální existence se templáři stále více měnili v obchodníky, bankéře, správce královských pokladen, dokonce se stali hlavními pokladníky papežů. Vybudovali obrovské množství statků – nazývané komendy. Měli, dnes bychom řekli, obrovský policejní aparát, jímž hlídali obchodníky a obchodní cesty. Z toho jim kynuly rovněž nemalé příjmy. Měli rozvinutou špionáž a kontrašpionáž. Používali rozsáhlé množství námořních lodí a ovládali velmi dobře mořeplavbu.

Po pogromu vůči Řádu templářských rytířů, vyvolaném francouzským králem Filipem IV. Sličným a papežem Klementem V., byl řád sice rozprášen, ale nezanikl. Většině templářů se podařilo před represemi uniknout. Část se uchýlila do Švýcarska, kde vytvořili moderní švýcarský bankovní systém. Část se odebrala do Portugalska, kde i tak měli silnou základnu. Tam byli přijati pro své bohaté zkušenosti s mořeplavbou obzvlášť srdečně – do společenství s jiným názvem „Kristovi rytíři“. Lodě přejmenovaného řádu se plavily pod templářským osmicípým červeným křížem. Nemalá část rytířů se uchýlila na území dnešní Itálie a ti spolupracovali se zbytky templářů na Kypru. Podíleli se na rozvoji svobodných zednářů Egyptského ritu.

Skotsko a St. Clairové

Nás ovšem zajímají v této souvislosti především rytíři, kteří odešli do Skotska. Proč právě do Skotska? Zřejmě proto, že se zde pod ochranou mocného rodu St. Clairů uchovala templářská základna. St. Clairové představují normanský francouzský rod, který sídlil ve Skotsku, a je spojen s Rosslynem. Prameny uvádějí, že když William de St. Clair doprovázel saskou princeznu Margaretu na sever na svatbu se skotským králem, dostal ve Skotsku od Malcilma Canmav v roce 1068 pozemky kolem Rosslynu. Později se St. Clairové stali hrabaty z Orknejí.

Kaplička v Rosslynu ve Skotsku patřila templářům. Byla dokončená před oficiálním objevením Ameriky (1492), ale v její výzdobě se přesto objevují motivy americké: kukuřice a krocan – dovezené z Nového světa.

Rytíři z jedenácti předních skotských rodů Rex Deus (údajná rodová linie Ježíše Krista a Máří Magdalény), jejíž jednou větví byl rod St. Clairů, „… doprovázeli Henryho St. Claira z Rosslynu, když se v rámci 1. křížové výpravy dostal v roce 1096 s Godefroiem z Bouillonu  do Svaté země. Byli také při dobytí Jeruzaléma. V této skupině byli rovněž členové rodů Stuartovců, Montgomeryů, Setonů, Douglasů, Dalhousieů, Ramyseů, Leslieů a Lindsayů. Všechny tyto rody byly propojené příbuzenskými pouty, sdílely tytéž kacířské názory a měly stejný rodový původ, který sahal přes biblickou Israel až do starého Egypta. Tímto způsobem získali představitelé skupiny Rex Deus moc a vliv v celé tehdejší Evropě.

Rex Deus

Kdo to byly rodové větve Rex Deus? Rex Deus v překladu znamená „Král Bůh“ Jedná se o evropské větve panovníků a vysoce postavených šlechtických rodů potomků Ma´Madotů. Prameny uvádějí, že jde o potomky Ježíše a Máří Magdaleny. Od nich pak zpět jde o potomky krále Davida, který byl otcem krále Šalamouna, a ještě dále Áronova bratra Mojžíše.

Po rozpuštění Řádu templářských rytířů a zmizení jejich pokladu se významně zlepšily majetkové poměry rodu St. Clairů z Rosslynu, který byl jedním z předních skotským templářských rodů. Rod St. Clairů z Rosslynu byl již dříve velmi bohatý, ale po příchodu templářů, kteří uprchli, po pronásledování řádu francouzským králem Filipem IV. a papežem Klementem V. do Skotska, se stal přímo pohádkově bohatý. Z toho se dá předpokládat, že se uprchlým francouzským templářům podařilo s sebou přivést „Templářský poklad“ nebo aspoň část z něj.

William St. Clair – hrabě z Orknejí a baron z Rosslyn, který byl „Rytířem zlaté Mušle“ a „Rytířem zlatého Rouna“, byl rovněž jako architekt a stavitel Rosslynské kaple velmistrem  svobodných zednářů a byl považován za jednoho z významných iluminátů té doby. Oplýval neobyčejným nadáním. Předpokládá se, že přes Řád templářských rytířů, kteří po perzekucích ve Franci, uprchli do Skotska, a uchýlili se do okolí Rosslynu, s sebou přinesli mnohá tajemství dávných civilizací. Odtud pravděpodobně pramení jeho zmínka o velkém nadání.

Pozůstatky templářského impéria

Ať už Poklad templářů najdeme nebo ne, přesto máme jeho pozůstatky stále před očima: Peníze, zlato, informace, majetky movité i nemovité, úpisy a dluhy, banky, bankovnictví, obchodování na burze, moc světská i církevní, politika. Dokonalý systém propojení peněz, informací a moci. Systém, který překonal věky a překoná i sám sebe v budoucnosti. Švýcarské banky a Wall Street v New Yorku. Když se dneska o společnosti řekne, že je „podnik z Wall Street“, nemusí to nutně znamenat, že tam sídlí. Spíše to znamená, že provozuje finanční služby. Přitom může mít sídlo kdekoliv na světě.

Rovněž tak se peníze a zlato drží ve Švýcarsku tak pevně jako helvétská víra. O Švýcarech se říká, že jsou spíš uzavření a jen tak si někoho nepustí „k tělu“ (stejně jako uzavření templáři). Pokud si však člověk získá jejich důvěru a naváže přátelství, pak je to vztah na celý život a je „pevný jako helvétská víra“. Stejný poměr má člověk s penězi. Pan Bůh sype tam, kde je již nasypáno. Templáři byli sice jako lidé chudí, až asketičtí, ale řád byl nepředstavitelně bohatý. Měl informace a styky, byl pracovitý, dobře hospodařil, měl tvrdou kázeň a cílevědomost, obchodoval, neustále zhodnocoval své zisky. Dokonalá banka, které nejde o bohatství jednotlivce, ale o prosperitu celku.

Čtyři světové strany peněz a moci

Poklad templářů se rozdělil do čtyř světových stran a ovládl celý svět. Na severu uprostřed hor s ubohým národem pastevců přeměnil část svého majetku na prosperující bankovní domy. Na jihu se majetek přelil do Řádu Maltézských rytířů se sídlem na suverénní Maltě. Západ s penězi templářů zbudoval bankovní systém v Severní Americe. Východ sice své pozice ztratil po opuštění Rhodosu ve Středozemním moři a po vyhnání řádu ze Svaté země po válkách se Saladinem. V roce 1187 zlomil moc křižáckých států ve Svaté zemi v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Později uzavřel s křesťanskými panovníky smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.  

Středověk vystřídal novověk a vše se vrátilo na východ Středozemního moře do Jeruzaléma a Tel Avivu, kde vznikl bohatý stát Izrael s dokonalým bankovním systémem v zádech. (Např. jeden příklad za všechny: třeba soukromý izraelský fond aMoon má zainvestováno jen v sektoru zdravotnictví přes 600 milionů dolarů, z toho 250 milionů má od švýcarské banky Credit Suisse.)

A co mají všichni společného? Kříž, červený kříž, ať už osmicípý tlapatý nebo jednoduchý, na bílém poli….a PENÍZE. A PENÍZE – TO JE MOC!

Řád opředený legendami

Templáři jsou dodnes spojování s řadou mýtů a legend. Ve středověku se jim přisuzovalo pořádání magických rituálů a klanění se dnes satanistickému kultu Bafometa. Romantizace templářského řádu podle historika Jahna začala už v renesanci, její výrazný rozvoj pak přineslo 19. století.

Podle legend se jim podařilo v Izraeli objevit relikvii Svatý grál, nádobu, ze které měl pít Ježíš Kristus na poslední večeři, a také Archu úmluvy, vzácnou schránku s Mojžíšovým desaterem. Někteří badatelé tvrdí, že templářské učení uchovávají tajné organizace jako Rosenkruciáni a především Převorství sionské. Na těchto spekulacích ostatně vystavěl Dan Brown svůj světový bestseller Da Vinciho kód.

Krásný film o templářích

Království nebeské (v originálu Kingdom of Heaven) je koprodukční film režiséra Ridleyho Scotta z roku 2005. Jde o historický epos, odehrávající se na blízkém východě před Třetí křížovou výpravou a líčí boje dvou náboženství o jejich posvátné město Jeruzalém – Království nebeské.