BettyVonPffau
Řízek
Šťavnatý a do zlatova propečený, s křupavou kůrčičkou, ňamy ňam. Řízek je plátek masa, který naklepeme paličkou (rukou, případně uválíme válečkem apod.) pro změknutí. Jako pokrm může být obalený v trojobalu nebo bez obalu, tzv. přírodní řízek. Nejčastěji se používá maso vepřové nebo kuřecí, někdy i telecí. Český řízek se připravuje tak, že plátek masa se naklepe, osolí a opepří, obalí v mouce, rozšlehaném vejci a strouhance. Někdy i dvakrát. Smaží se na oleji, sádle nebo másle.
Recept na český vepřový řízek původně vznikl za dob Rakouska-Uherska z rakouského receptu na vídeňský řízek neboli Wiener Schnitzel. Patří mezi jeden z nejvýznamnějších odkazů rakousko-uherské gastronomie. Říká se o něm, že jeho chuť si oblíbil významný rakouský vojevůdce maršál Radecký. Ten jej ale překvapivě poprvé ochutnal právě v Itálii, která byla v té době pod nadvládou Rakouska-Uherska. Podle legendy doporučil slavný vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče v dopise císaři Františku Josefovi I. pochoutku zvanou „cotoletta milanese“, se kterou se seznámil v Benátkách. Jednalo se o kotletu obalovanou směsí strouhanky a parmazánu. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl známý gourmet a zadlužil se díky svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I. Řízek se tak dostal na počátku 19. století na talíře urozených při císařském dvoře, později i mezi měšťany a prostý lid. Vídeňský řízek je správně velká tence nakrájená telecí kotletka obalená pouze ve vejci a strouhance.
Tuto pochoutku můžete nyní ochutnat v každé rakouské hospodě, nejlépe ji ale údajně umí u Figlmüllerů, kde dostanete řízek doslova přetékající přes okraj talíře. Tato restaurace má ve Vídni několik poboček, tu nejznámější najdeme přímo pod svatoštěpánským chrámem. Celý příspěvek
Půlnoční dáma s diamanty
Ivan Ivanovič Šiškin (rusky Иван Иванович Шишкин, 25. ledna 1832, Jelabuga – 20. března 1898, Petrohrad) byl ruský malíř a grafik. Je považován za průkopníka epického zobrazení motivů typických pro ruskou krajinu. Většinou maloval jen lesní krajiny, ve kterých vynikal malířskou harmonií i vyjádřením reálné podoby malovaného. Uměl však malovat i žánrové obrázky. Řadí se mezi hlavní představitele ruské krajinářské tvorby 19. století a bývá označován za klíčovou postavu hnutí Peredvižniků. To bylo uskupení výtvarníků, kteří se snažili pomocí zobrazování témat typických pro Rusko o angažovaný postoj k tehdejším občanským a sociálním problémům země. Jeho obrazy jako Dubový háj, Ráno v borovicovém lese, Žito, Březový háj, Borovice na písku, Před zrcadlem, Potok v březovém háji, Na divokém severu…a další jsou skvosty ruského realismu. Stojí před námi vznešeně živé stromy, kmeny ošlehané větrem, slyšíme šustot listí, praskání větví, horký písek pálí do bosých chodidel a vůně smůly roztahuje chřípí. Po letní přeháňce se lesknou na cestě lesíkem kaluže a poslední kapky kanou z větví do vyprahlé ruské země. Račte vstoupit. Ten prožitek stojí za to!
Baroko nejen pro oko
Asi se vrací baroko. Naše ženy nejsou obézní, ale barokní, prostorově rozložitější. Prostě krásné. A to nejen pro oko! Pan Rubens by měl radost, že doba baroka se opět vrací.
Baroko je pro oko
Kokoko, řekly si slepice,
budeme se tvářit jako labutě,
aspoň naoko,
jsme kypré jako baroko. Celý příspěvek
Když už, tak ať…
Žijeme jen jednou a jak říkal Jan Werich: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
A já říkám:
„Takže kdy, když ne teď?
A když už, tak ať!“
Když maso, tak s kostí,
když vrásky, tak od starostí,
když bůček, tak do sytosti,
když trest, tak bez milosti,
přeji každému, kdo lže a krade…
Když nevěru, tak se vším všudy,
když z nudy, tak jen tudy,
když hudbu, tak dudy,
když bolest, tak všemi údy
i tím nejdůležitějším… Celý příspěvek
Smrt v rajčatech
La Tomatina – tak zní název každoroční rajčatové bitvy, která se od roku 1945 koná vždy poslední srpnovou středu na svátek svatého Ludvíka. Odehrává se ve španělské vesnici Buñol, která leží asi 40 kilometrů od známější Valencie. Spotřebuje se při ní kolem 120 tun rajčat. Bitvy, která začíná výstřelem přesně v jedenáct hodin a končí v pravé poledne, se může zúčastnit kdokoli – loni se dostavilo na 40 tisíc bojovníků, z nichž mnozí byli cizinci. Tato již sedmdesát let stará tradice je magnetem pro „alegría de vivir“ – radost ze života po Španělsku.
Venuše z Méló
Venuše Mélská (též Venuše nebo Afrodita Milóská, řecky Αφροδίτη της Μήλου) je mramorová socha ženy pocházející z období mezi lety 130 až 100 př. n. l. Jedná se o jeden z nejznámějších příkladů helénského umění. Socha je 203 cm vysoká a znázorňuje Afroditu (v Římě známou jako Venuše), řeckou bohyni lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.
Socha byla objevena roku 1820 na ostrově Mélu. Je umístěna v Louvru v Paříži. Autorství je připisováno Praxitelovi, ale pravděpodobnějším autorem je Alexandr z Antiochie.
Cikánský guláš
Historie Cikánů je zajímavá. Nejznámější a nejrozšířenější názor na původ Cikánů říká, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. Druhá verze praví, že pocházejí z Indie. S kmeny Tatarů se dostali podél Dunaje do Evropy. Většinou je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu – Gitanos (ve španělštině), Gitanes (ve francouzštině) či Gypsies (v angličtině) – ale ve skutečnosti jsou tato jména patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněží Athiganoi – Atsiganos, z čehož vznikla další jména – Zingaro (v italštině), Tsigane (ve francouzštině), Zigeuner (v němčině), Cigáni (ve slovanských jazycích), цыган v ruštině i český název Cikáni. My jim dnes říkáme Romové.
