„Ve dvaceti má žena tvář, jakou dostala od přírody, a v padesáti, jakou si zaslouží,“ říkala jedna z nejproslulejších módních návrhářek 20. století – Coco Gabrielle Chanel.

Oblékla jsem si „malé černé“, přidala šňůru perel (umělých), navoněla jsem se Chanelem No. 5, a pustila si film „Snídaně u Tiffanyho“. Jak stylové. Jen ta zlatá špička, klobouk se širokou krempou a lehkomyslnost mládí Audrey Hepburnové mi chyběly.

Vzpomněla jsem si na Coco Gabrielle Chanel a její krejčovský salón, který koncem roku 1911 stěhuje do domu číslo 21 v ulici Cambon v Paříži. To jméno bude s její firmou spojeno více než půl století. Poprvé má vedle sebe muže, který ji projevuje něhu, důvěru a úctu. Její přítel Capel zvaný Boy, rozpozná její obchodní talent a spojí své jméno s její firmou. Ten, kterého nejvíce milovala, však 22. prosince 1919 při automobilové nehodě, umírá. Nikdy se již neprovdala.

Říkalo se o ní, že střídá módní styly rychleji než své milence. Prostřednictvím velkoknížete Dmitrije Romanova (spojovaný s případem vraždy Grigorije Rasputina), který jí věnoval perly Romanovců, se seznámila s chemikem a parfumérem Ernestem Beauxem z Monte Carla, jenž na její podnět vyvinul v roce 1921 klasický parfém Chanel No. 5.

„Ano, ten mytický Chanel No. 5, o němž kdysi Marilyn Monroe prohlásila, že spává jen v několika jeho kapkách, je dodnes nejprodávanějším parfémem na světě.“

Celý příspěvek →

Jela jsem vlakem z Pardubic do Prahy na výstavu secese – 150 let od narození Gustava Klimta. A aby to bylo stylové, tak jsem samozřejmě jela expresním vlakem rakouských spolkových drah (ÖBB) „EC 76 Gustav Klimt“, který jezdí z Vídně přes Břeclav, Brno a Pardubice do Prahy-Holešovic.

Uvelebila jsem se do pohodlného křesla, před sebou knihu jeho nejkrásnějších děl. Krajina ubíhala a já se poddala svým představám a snům. Jaké to asi bylo ve Vídni v době jeho slávy? Jak vypadal, jaký byl jeho hlas? Jaké měl oči? Na dobové fotografii to byl „kus chlapa“, prostě ty české předky nezapřel. Jestlipak uměl po tatínkovi česky?

V kapse jsem nahmatala moji zázračnou kuličku, třikrát jsem ji v levé ruce protočila a foukla na ni. A….

Celý příspěvek →

Déjà vu  (francouzsky „již viděno“, vyslovováno „deʒa vy“) označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. V běžné řeči nebo např. v divadelní kritice může ale znamenat také prostě něco, co „jsme už viděli“, co není originální, původní.

Jela jsem do Prahy za spolužačkou z gymplu. Zjistila jsem, že bydlí kousek od Pinkasovy synagogy na Starém městě. Tolik jsem četla o nejvýznamnější osobě pohřbené na Starém židovském hřbitově – o náboženském učenci a pedagogu – mé mysterium tremendum.  Rabi Jehuda Liwa ben Becalel, zvaný rabi Löw, s jehož postavou je spojena i pověst o vytvoření umělé bytosti – golema, je zde pochován od roku 1609. Neodolala jsem a k jeho hrobu vykročila. Začalo pršet, ale to mne od mého záměru neodradilo. Nikde nikdo, mokro a hřmění vyhnaly turisty do okolních kaváren a restaurací, kde přečkávali letní bouřku. S deštníkem jsem našla Rabiho hrob a v tichosti postála. Je starým židovským zvykem dávat na náhrobky kamínky místo květin. Sehnula jsem se, abych položila oblázek na horní římsu a mezi dešťovými kapkami a kamínky se něco zalesklo. Rozhrnula jsem oblázky a koukám – modrá kulička. Zářila jako duha, když se na ní odrážely paprsky právě vykukujícího slunce zpoza pršících mraků. Kuličku jsem vzala do levé ruky a dívala se do té safírové modři. Kde se tu vzala? Z vedlejší ulice jsem z otevřeného okna zaslechla tklivou melodii na saxofon od Gerryho Rafferty „Baker Street“. Dýchla jsem na kuličku a třikrát ji otočila mezi prsty…

Celý příspěvek →