BettyVonPffau
Déjà vu na Baker Street
Déjà vu (francouzsky „již viděno“, vyslovováno „deʒa vy“) označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. V běžné řeči nebo např. v divadelní kritice může ale znamenat také prostě něco, co „jsme už viděli“, co není originální, původní.
Jela jsem do Prahy za spolužačkou z gymplu. Zjistila jsem, že bydlí kousek od Pinkasovy synagogy na Starém městě. Tolik jsem četla o nejvýznamnější osobě pohřbené na Starém židovském hřbitově – o náboženském učenci a pedagogu – mé mysterium tremendum. Rabi Jehuda Liwa ben Becalel, zvaný rabi Löw, s jehož postavou je spojena i pověst o vytvoření umělé bytosti – golema, je zde pochován od roku 1609. Neodolala jsem a k jeho hrobu vykročila. Začalo pršet, ale to mne od mého záměru neodradilo. Nikde nikdo, mokro a hřmění vyhnaly turisty do okolních kaváren a restaurací, kde přečkávali letní bouřku. S deštníkem jsem našla Rabiho hrob a v tichosti postála. Je starým židovským zvykem dávat na náhrobky kamínky místo květin. Sehnula jsem se, abych položila oblázek na horní římsu a mezi dešťovými kapkami a kamínky se něco zalesklo. Rozhrnula jsem oblázky a koukám – modrá kulička. Zářila jako duha, když se na ní odrážely paprsky právě vykukujícího slunce zpoza pršících mraků. Kuličku jsem vzala do levé ruky a dívala se do té safírové modři. Kde se tu vzala? Z vedlejší ulice jsem z otevřeného okna zaslechla tklivou melodii na saxofon od Gerryho Rafferty „Baker Street“. Dýchla jsem na kuličku a třikrát ji otočila mezi prsty…
Asi jsi anděl…
Asi jsi anděl…
Kolik andělů se vejde na špičku jehly? Moje Anděla se vejde na židli. A jí i vajíčka na špeku. Je anděl on, ona nebo ono? Moje Anděla je ona. Je pěkně stavěná, bez věna a byla nevinná. Když na ni volám: „Andělo!!!“, tak si ťuká na čelo. Vždyť já jsem JÁ, copak, to nevíš? Usmívá se na mne a ukusuje krajíc s máslem. S pravým máslem. A ptá se: „Už věříš na anděly?“ „Už věřím, už věřííím!“
Asi jsi Anděla…
Připadá ti jako anděl?
Vždyť má velkej´ zadek!
Andělé maj´ taky velký zadky,
aspoň jsem to viděl v kostele.
A když lezla z postele,
tak ho měla akorát… Celý příspěvek
Konečně sami…
Odešly. Konečně sami. Ko…neč…ně! Vymalovali jsme. Můžu si koupit, co chci i co nechci. Můžeme se milovat, i když nemáme chuť. Můžeme se milovat dokonce nahlas. Můžeme bloudit nazí po domě. Můžeme jet na dovolenou, a třeba dvakrát! Můžeme všechno. Mraky se rozestoupily. Zase vyšlo slunce. Asi jsme špatní rodiče. Můžeme začít znova… a sami! Děti odešly z domu…a doufám, že si to jednou přečtou a pochopí…
Konečně sami…
Začínáme znovu.
Děti odešly z domu,
můžeme začít znovu!
Dcera se vdala před sedmi lety,
syn odešel za svou milou.
Najednou nám nechybí peníze,
najednou je plná lednice.
Můžeš se ohánět
i motorovou pilou! Celý příspěvek
„Odešla“ chladnička…
Motto:
Manžel se zhrozil: „Týden bez sexu, pokud nebude nová chladnička tady a teď!“
Milé dámy, přiznejme si, jak jsme na tom s jídlem před spaním? Honí nás mlsná i po večeři? Nebo si dáme tu večeři dokonce až těsně před spaním? A jakou večeři? Chleba se sádlem? S cibulí a česnekem? Čokoládu? Ale jen tu 80ti procentní!
Jít spát hladový se rozhodně nedoporučuje, spánek je pak neklidný, protože organismus (nééé orgasmus!!!, i když oboje začíná na „o“) se tomuto stavu brání. Pocit hladu nezaspíte ani nezapijete, protože hlad (i když se to říká) je převlečená žízeň. Jít spát po litru dobře vychlazeného Rulandského šedého také nedoporučuji, protože dostanu „takovou mlsnou“, že mne hanba fackuje! Na druhou stranu jít spát s plným žaludkem nebo s pálící žáhou po pytlíku brambůrek, to taky není to „pravé ořechové“.
Dokonce se ani nedoporučuje jíst na noc některé druhy ovoce nebo zeleniny. Zelenina je do žaludku těžká, nestravitelná. I vařená. Vzpomeňte si na lečo v pozdních hodinách – jen z žaludku „vyhodit“! A z ovoce konzumovaného na noc se zase pomalu, ale jistě přibírá. (S výjimkou například melounu či ananasu! I tak pochybuji…)
Pak si vyberte. To jsou jen samé zákazy a příkazy – co smíme a co nesmíme – a stejně si to nakonec každá udělá po svém. Když mám večer před spaním na něco chuť, tak si prostě otevřu ledničku a vezmu si to!
Jídlo na noc, před spaním a z ledničky – to je bílý sex!
OTP – Okrasné tukové prstence
…na dovolené nikdo neřeší
Mám nějaké to kilo navíc. Vím to a zbytečně se tím trápím. Říkám si: „Holka, měj se ráda taková, jaká seš! Jiné tělo si stejně už neseženeš, do jiné ulity nezalezeš, tak se s tím smiř a nehudruj. Bude hůř! Je to tvoje tělo, tvoje postava, tvoje představa dokonalé ženské. Jsi to ty, tak se měj ráda i se svými nedostatky!“
Vadou na kráse jsou neustálé reklamy a bodyčky typu: ta má zase o dvě kila více, té přibyly vrásky na kolenou, tahle má celulitidu i na prdelce, tuhleta už nemá ten erotický zadeček, proboha, ona nemá doplněné umělé nehty na nohou, tahle nemává umělými řasami jako netopýr křídly, ta nemá přifouklá prsa a téhle se udělal faldík na zádech, támhleté byly vidět kalhotky, které neladily s celkovým outfitem, ta není vyholená v podpaždí ani na nohou, tahle se nenamalovala a šla do fitcentra a tahle si prodloužila vlasy o metr více, než hlava unese…. Prostě hlouposti, titěrnosti, ubohý bulvár, který ale celkovému sebevědomí dnešní normální ženy nepřidá.
„Dovolená dovolená navždy…“
(sci-fi po česku)
Josef Novák přišel na Rhodosu v hotelu Asterias na recepci. Jeho týdenní dovolená v hotelu se blížila ke konci. Zeptal se recepční: „Zítra odjíždím, potřeboval bych vzbudit v půl šesté ráno. Připravíte mi snídani a pas?“
Recepční odpověděla: „Lieber Herr Nowak, pryčlo od Váš šéfa, že prodlužovat vám dovolenou i s platem a zaplacená pobyt o další strnáct dný. Ich gratuliere.“
Tahle země není pro staré
Motto: „Každý jednou budeme starý a možná i moudrý…“
Ve dvaceti je slovo „stáří“ cizím slovem. Ve třiceti máme pocit, že jsme už dost staří a zkušení životem. Ve čtyřiceti zjistíme, že jak jsme staří, tak jsme hloupí – „sórok ljet rovná se sórok povinností“. V padesáti si uvědomíme, že stáří nám dýchá na krk a sotva dožijeme ještě tolik let, kolik jsme už prožili – půlku života za sebou a sotva polovinu toho před sebou. V pětapadesáti už nemůžeme fyzicky, ale duševně jsme nijak od těch třiceti nepokročili. Šedesátka za humny a nám se chce tolik žít. Děti z domu, vnoučata v nedohlednu, jsme plni zkušeností a zážitků a nikdo nás neposlouchá. Děti říkají, že mentorujeme a nevěří tomu, co jsme za komunismu zažili…
Proč tolik starých lidí má pocit, že je mladí odepisují, místo aby využívali jejich moudrosti a zkušeností? Myslím si, že bychom se nad tím měli zamyslet. Staří lidé se, bohužel, nepletou, když říkají, že je odepisujeme. Nemůžeme ale dávat všechny „do jednoho pytle“. Opravdu se mladá generace chová vůči starým lidem povrchně? Někdy dokonce hrozně!