Toť otázka. Většina zamilovaných si přeje být milována. Bez výhrad. Málokdo však miluje. Také bez výhrad. Láska něco obnáší. Není zadarmo. Když milujeme, tak se obnažujeme na kost a neseme svou kůži na trh. Milujeme a bereme na sebe zodpovědnost nejen za lásku, ale i za toho druhého ve vztahu.

Milovat znamená dávat, tolerovat, odpouštět. Milovat velí držet v rukou kormidlo a udávat směr. Milovat je být první v aktivitě, ale poslední při lámání chleba. Milovat stojí více energie než být milován. Milovat je být lokomotivou i mašinfírou, ne tím vagónkem, který vlaje jako přívěsek v zatáčce. Milovat je se obětovat a zároveň platit účty i s úroky. Napořád.

A to se nikomu moc nechce. Raději se vzhlížíme v zrcadle a očích své lásky, chceme být obdarováni, obletováni, obkrouženi a obdivováni. Kdo je milován, je hýčkán a zároveň vmanipulován do vztahu (pokud chce) a poté přijímá všechny příjemné požitky z toho plynoucí. Ty nepříjemné a neladící vedlejší produkty lásky má na starost ten, kdo miluje. A dobře mu tak! Celý příspěvek →

Ten prstýnek s modrým kamínkem naděje mám u klíčů jako přívěsek pro štěstí. Zdálo se mi to, nezdálo, už nevím…

Vracel jsem se ze služební cesty přes rodný kraj a město mého mládí. Stmívalo se a já cítil, že mi tuhne krk, bolí záda, byl jsem celý rozlámaný, potřeboval jsem se najíst, napít, odpočinout si… Věděl jsem, že na konci městečka je takový akorát hotel, kde bych se občerstvil a přespal. Zaparkoval jsem vzadu na dvorku, obešel hotel a vstoupil do recepce. Recepční se na mne nevrle podíval a řekl: „Máte smůlu, malujeme, takže budete muset na náměstí o kousek dál.“ Odpověděl jsem mu: „Jsem hrozně utahaný, potřebuji se jen umýt a přespat, na jídlo nemám ani pomyšlení a něco si vezu s sebou.“ Recepční napůl huby odpověděl: „Hele mladej, když dáš tři stovky, ani to hlásit nebudu, ale ráno v devět budeš pryč. Šéfík tu není, tak si to užij.“

Popadl jsem tašku, vystoupal schody, našel pokoj, odemkl, položil tašku na postel a vpadl do koupelny. Opláchl jsem se, oblékl se do pyžama a zalezl do postele. Vytáhl jsem ztvrdlou bagetu, turisťák, rajčata a pustil se do skromné večeře. Pomalu přežvykuji, dívám se na televizi… a najednou někdo klepe. Myslel jsem si, že ještě nějaká zpráva od recepčního, ale ona to pokojská. Stará paní, šedivé vlasy stažené do drdolu a povídá: „Nesu trochu vína, aby Vám nebylo smutno. Je to pozornost podniku.“ Celý příspěvek →

Kostru ruky tvoří dvacet sedm kostí: kost klíční, lopatka, kost pažní, loketní a vřetenní, zápěstí, záprstí a články prstů. Lidská ruka se skládá z osmi kostí karpálních v zápěstí, pěti záprstních v dlani, dvou prstních článků v palci a tří prstních článků v každém ze čtyř prstů. Kosti jsou spojené svaly, šlachami, nervy, vodou a kůží. Bez rukou bychom byli bezrucí.

Ruce – nejdůležitější nástroj revoluce. Kdo by mačkal spoušť na barikádách? Kdo by nahazoval provaz se smyčkou přes čnící větev? Nohy určitě ne. Ne. Ruce. Tak začíná každá revoluce. I ta uvnitř vlastního těla. Začneme věšet, ale prádlo to nebude! Jen sametová revoluce se nám trochu vymkla z rukou.

Jak bychom si dlabali holuby z nosu? Rukou! Nemyslím vrazit si ruku po loket do nosu, ale jemně po kotníky prstů. Čím bychom hladili, fackovali, šimrali, čím? Čím bychom si utírali zadek? Zase rukou. Ruka a prsty jsou nejdokonalejším nástrojem na světě.

Kdo by nám rozepínal knoflíčky u blůzy? Za co by se drželi milenci? Ruční masáž se provádí rukou, rukama. Pravá a nefalšovaná Handarbeit! Čím byste se škrábali po zádech? Klidně rezavými hráběmi, ale musí je držet ruce. Srp i kladivo? Patří do rukou. Celý příspěvek →

Jedna slza na tvé tváři, nevím, je-li vůbec pravá…

 

Hra na pláč zákonitě vyústí v slzy. Slzy radosti. Slzy smutku. Slzy touhy, slzičky naivity a božského chtění, slzy krokodýlí, slzy zrady, lítosti a zapomnění. Slzy panenské jsou nejvzácnější. Slzy nalezení a následně ztracení první lásky jsou nepopsatelné, ty se musí vyplakat. Slzy mateřské po prožitém utrpení těžko pracující ženy, supící k porodu a pochopení stále se opakující písně života, dojmou každého. Slzy sebelítosti zaslechneme v nezastavitelném dětském pláči. Slzy s nářkem či řevem nás vydráždí k nepříčetnosti u nevychovaného dítěte. Plačky nás rozloží bezmocností slz nad zbytečnou smrtí. Slzy hrdosti necháváme téct po tváři, aby každý viděl naši důstojnost.

Za slzy při romantických scénách, jež dojímají svou bezprostředností, se až stydíme. Tajně je utíráme do kapesníku s omluvou, že se nám spustila rýma. Slzy nenávisti a závisti nás pálí jako rakovinné miasma. Slzy stáří nad neprožitým životem jsou skutečným vyjádřením zbytečnosti a marnosti přežívání. Slzy pochopení milujeme, ty nás očišťují. Slzy přecházející do jiskřiček smíchu jsou nadpozemské. Přetvářejí člověka v Boha, jež chápe. Na chvíli je mu poodhalena záhada lehkosti bytí a zázrak okamžiku. Fraška směšnosti převzala otěže nad tvrdou realitou dennodenního namáhavého lopocení. Najednou pláčeme rádi a zároveň se smějeme vlastní malosti i okolnímu zesměšnění, které vůbec není zlé a ponižující, ale dává nám na chvíli punc lidskosti. Celý příspěvek →