Mikeš: „Tak jsem tady a mám zlomenou levou zadní! Mňau!“

Já: „Jednou mi ti kocouři zlomí srdce. Mám kočičí smutnění.“

Mikeš je takový hypochondr. Už neví, jak by na sebe upozornil. S podzimem jej srazilo auto, měl skoro utrženou pravou zadní nožičku a nárazem pohnutou páteř. Skončil v nemocnici, nedávali mu naději. Dokonce nabídli packu amputovat nebo bezbolestné uspání. Nedovolila jsem to. Sice stála operace hodně tisíc, rekonvalescence vyžadovala plné nasazení celé rodiny, ale Mikeš to zvládl pravou zadní a začal chodit jako by se mu nikdy nic nepřihodilo. Vyvaloval se na osobním křesle před krbem, vrněl blahem při krmení, statečně polykal prášky proti bolesti a injekce s penicilinem a byl vděčný za péči, kterou jsme mu věnovali.

Neutekly ani tři měsíce a přibelhal se se zlomeninou levé zadní. Zase kolečko k veterináři, injekce, kvalitní mleté maso, smetana a hýčkání v náruči. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se dostal do mojí náruče. Má ještě dvě přední pacičky a ocásek, tak uvidíme. Celý příspěvek →

Ať je ti sedmnáct, třicet pět, padesát, sto…máš své sny. Je jedno, zda jsou barevné, ostré, zastřené a v obrysech, v náznacích, ale máš je. Fantazie nezná hranic. Skutečnost, syrová realita s tím nemá co dělat. A díky za to.

Sníme si při knize, kdy prožíváme, a po svém, osud hlavního hrdiny. Sníme při cestě autem, při okopávání brambor, v tramvaji, v dešti, při výkladu ve škole, na poradě, na procházce, ve vězení, při rozhovoru, při poslechu hudby, v čekárně u lékaře, v letadle, na lodi, na lavičce v parku i v krematoriu.

Sny se ti mohou zdát samy od sebe, můžeš si je malovat za bílého dne, můžeš si je vymýšlet, rozdmýchávat, můžeš si je usměrňovat jako režisér. Vidíš se okénkem kameramana a očima hlavní postavy zároveň. Můžeš v nich hořet touhou i vášní, ani nepotřebuješ minimax.

Každý máme své vize, své představy, své malé soukromé kino. Záleží jen na bujné fantazii a schopnosti tvořit. Bořit mýty, vybojovat svá osobní dramata. Být obdivovanou kráskou, svalnatým kulturistou, důstojným panem důležitým, sexbombou na pochodu, virtuálním ředitelem, dokonalou matkou, vznášejícím se pilotem, stoprocentním řidičem, malou skotačivou holkou. Celý příspěvek →

Před pár lety, když jsem se vracela z dovolené ve Španělsku, projela jsem levandulovou Provence a mířila do Paříže. Přítel ze studentských let mne pozval na prohlídku Paříže. Sehnal starý byt v ulici Promenade Quai Branly, kousek od náměstí Place de la Résistance a Eiffelovy věže. Byt byl malý, sestával z kuchyňky a jednoho pokoje, ale nacházel se v suterénu. Říkala jsem si v duchu, proč se nastěhoval do sklepa? Věděla jsem, že sehnat podnájem a v Paříži je skoro nemožné, ale za ty peníze? Už jsem se těšila na obhlídku staré a nefalšované Paříže, na Louvre, rozhled z Eifellovky, na Champs – Elysées, Vítězný oblouk, Notre-Dame a další krásy „Města lásky“.

Uvařil mi kávu, nabídl croissant s čokoládou a posadil mne ke stolu. Do ulice vedlo v úrovni hlavy malé podlouhlé okno. Širší než vyšší. Vyvěralo ze sklepa na úrovni chodníku. Zakousla jsem se do rohlíčku a málem se udusila. Před oknem stály nohy v lodičkách, ruka nadzvedla sukni, upravila si punčochu do „koníčku“, urovnala faldy a odcupitala pryč. Další nohy jdou pomalu, šourají se s těžkým nákupem. Hubené nohy cvakají v okovaných přezkáčích, punk dupe ulicí. Dědečkovské nohy se vlečou ve třech, hůl jako třetí noha vyrovnává stabilitu. Nohy v pánském nažehleném obleku se zastavily, levá špička se tře o zadní nohavici pravé nohy, hned ji následuje pravá o levou. Boty se lesknou a nažehlené kalhoty pokračují v chůzi. Dívčí nohy v ponožkách poskakují po dlažbě. Rázně vykračují nohy policejní, nohy gendarmerie pochodují s ostrostí a vysokým sebevědomím. Turistické nohy v pumpkách se každou chvíli zastavují, slyším spoušť fotoaparátu. Krásné nohy v černých punčochách se švem se obhlížejí ze všech stran a pak odtančí do nenávratna. Celý příspěvek →

A je to tady! Pohledy létají mezi námi jako poštovní holubi. Při doteku jiskří elektrické výboje. Zásah. Ještě, že jsme oba uzemnění. Hledím a nic nevidím. Slyším, ale neposlouchám. Všechny smysly jsou rozškrábané do krve. Do první krve.

Další zásah. Mozek jede na jednu buňku a ta řve: „Chci to, chci ho!“ Navenek ledová sfinga, uvnitř kráter sopky. Zatím spící sopky. Doteď jen přežívala a najednou se probouzí k životu. Krev se vaří, city na talíři. Servíruji Ti je pod nos a Ty větříš jako pes. Kdybys mohl, tak vrčíš. Blahem.

Nádherná síla okamžiku, touha mezi věky, mezi dvěma cizinci. A najednou se chtějí poznávat, propadat se jeden do druhého. Jiskry pálí jako led. Ucukávám a přitom přistupuji blíž. Je to dráždění hada bosou nohou.

Mráz i hic. Všechno a nic. Vteřina zalknutí před posledním nádechem. Popadnutí lásky za pačesy. Touha rozpustit se v oceánu času. Doutnající klůcek, který chytil průvanem dechu. Ohromeně civíme na tu spoušť, která nemá popisu. I my nemáme slov. Potkali jsme jeden druhého. Naše duše si podaly ruce.

Je to jiskření okamžiku!

 

Dávná pohádka první lásky, jiskření ve dvou, ošálení smyslů, následná ztráta a bolavé vzpomínky, to je zhudebnělý Alexaxander Rybak a jeho Fairytale.

Vánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.

Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.

Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.

Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!

Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?