Páv neumí zpívat
Co mi vyprávěla prababička
Na zlaté svatbě prarodičů z Moravy, k večeru, v dobré náladě, v mírně podroušeném stavu začala prababička vyprávět: „Jsme spolu s dědou Jožkou 50 let a to je věk, kdy už si nemusím brát servítky a říci to, jak vše ve skutečnosti bylo. Dnes je jiná doba, ženy si už nenechají líbit, co jsem musela já celý život snášet. Děda byl vždy donchuán, uměl mluvit, rád si tropil z lidí legraci. A nejvíce ze mne. Jeho libůstkou bylo někoho nachytat na švestkách, zesměšnit tak, aby se mu všichni smáli. Pravidelně na veřejnosti vypouštěl plyny s pořádnou hlasitou kulisou a říkal: „No, Bětuš, tys to zase udělala, že se nestydíš!“ Celý příspěvek
Osudová žena
Motto: „Víš, jak poznáš, že máš ženu svého života?“
„Ne.“
„No, jednoduše. Když zjistí, jaký jsi debil, a přesto zůstane s tebou!“ Celý příspěvek
Neviditelná
Vracel jsem se z odpolední. Vystoupím na zastávce. Najednou blik…a tma, že nebylo na krok vidět. Baterku ani zapalovač jsem neměl, mobil byl vybitý. Domů jsem to měl ještě asi tři kilometry.
Najednou slyším za sebou rychlý klapot střevíčků.
„Prosím vás, mohu jít s vámi, já se sama v noci bojím.“
„To víte, že jo. A kam vlastně jdete, slečno nebo paní?“
„Za tetou, bydlí tady kousek.“ Celý příspěvek
Nůše plná ořechů
Nůše plná ořechů je jako mysl plná vzpomínek, které se vracejí na jazyk. Přežvykujeme je jako kráva býlí a rozdělujeme je na stravitelné, nestravitelné a toxické. Některé se vracejí vícekrát než je strávíme, jiné dokonce vyplivneme, aby nám slinu neotrávily. Je to životní degustace, jíž neustále ochutnáváme a stravujeme sami sebe.
Podzim života
Je podzim, zlátne listí, vykopávám brambory, suším bylinky a houby u kamen. Sypu je do staré skleněné rexovky po babičce a přidám trochu pepře, aby červíci neměli šanci. Fouká od lesa a já dlabu velké dýně a chystám světýlka pro děti. Oranžové dýně, srnčí hněď buků, červené psí víno, žluté listí břízy a fantastické barvy letních dubů se předhánějí s javory, kdo s koho. Čas se vrátil do normálu a pomalu přede jako kočka stočená v ušáku u krbu a sní svůj sen o domácím štěstí.
Souznění
Včera, dnes a zítra
Včera deštivo, dnes slunce, zítra mráz a po něm zase slunce. Život už je takový, počasí obzvlášť. Jen ty potraviny se změnily, hlavně náhražky, přívažky, barvičky a chemické přetvářky. Lidé jsou nevšímaví, stále nespokojení, naštvaní, honí čas i peníze… Najednou přijde věk, nemoc, krize… a nemožnost pokračovat ve vyjetých kolejích a nastaveném směru někam výš. Po prodělané nemoci, která nám jasně říká „takhle už ne“ nebo „ani krok tím směrem“ pochopíme, že jsou úplně jiné životní hodnoty, ty pravé, nefalšované, neředěné, původní. Ty úplně pravěké, jednoduché a neměnné: cit, vztah, souznění podobných duší. Je to ta stále opěvovaná, vzývaná, ale i nepochopená a nezažitá či zatracovaná láska…
Chlebíček
Mám na něco chuť. Něco bych si dala. Ale co??? Znáte ženy. Něco by si daly, nevědí co, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou! Mě honí mlsnáááááá. Už vím.
V kapse jsem nahmatala moji modrou zázračnou kuličku, třikrát jsem ji v levé ruce protočila a dýchla na ni. A….
…jsem Emma Destinn, Ema Destinnová, rozená Emílie Kittlová. Beru za kliku obchodu s nejvyhledávanějšími dobrotami z celé Evropy dvacátých let XX. století. Paukertovo pražské lahůdkářství na Národní třídě, číslo 17. Není divu, že se sem smetánka jen hrne. Nabízejí udivující sortiment, co do skladby i kvality: francouzská vína pod vlastní etiketou, destiláty a likéry v nevídané šíři nabídky, saláty, uzeniny – a chlebíčky! Celý příspěvek