Páv neumí zpívat
Smrt v rajčatech
La Tomatina – tak zní název každoroční rajčatové bitvy, která se od roku 1945 koná vždy poslední srpnovou středu na svátek svatého Ludvíka. Odehrává se ve španělské vesnici Buñol, která leží asi 40 kilometrů od známější Valencie. Spotřebuje se při ní kolem 120 tun rajčat. Bitvy, která začíná výstřelem přesně v jedenáct hodin a končí v pravé poledne, se může zúčastnit kdokoli – loni se dostavilo na 40 tisíc bojovníků, z nichž mnozí byli cizinci. Tato již sedmdesát let stará tradice je magnetem pro „alegría de vivir“ – radost ze života po Španělsku.
Venuše z Méló
Venuše Mélská (též Venuše nebo Afrodita Milóská, řecky Αφροδίτη της Μήλου) je mramorová socha ženy pocházející z období mezi lety 130 až 100 př. n. l. Jedná se o jeden z nejznámějších příkladů helénského umění. Socha je 203 cm vysoká a znázorňuje Afroditu (v Římě známou jako Venuše), řeckou bohyni lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.
Socha byla objevena roku 1820 na ostrově Mélu. Je umístěna v Louvru v Paříži. Autorství je připisováno Praxitelovi, ale pravděpodobnějším autorem je Alexandr z Antiochie.
Cikánský guláš
Historie Cikánů je zajímavá. Nejznámější a nejrozšířenější názor na původ Cikánů říká, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. Druhá verze praví, že pocházejí z Indie. S kmeny Tatarů se dostali podél Dunaje do Evropy. Většinou je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu – Gitanos (ve španělštině), Gitanes (ve francouzštině) či Gypsies (v angličtině) – ale ve skutečnosti jsou tato jména patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněží Athiganoi – Atsiganos, z čehož vznikla další jména – Zingaro (v italštině), Tsigane (ve francouzštině), Zigeuner (v němčině), Cigáni (ve slovanských jazycích), цыган v ruštině i český název Cikáni. My jim dnes říkáme Romové.
Postel s pěti nohama
Pole neorané, skoro.
Slavná BB říkala,
že se stejně všichni nakonec
sejdeme v jedné posteli.
Měla pravdu.
Skoro.
V posteli spíme,
milujeme se,
nenávidíme,
přemýšlíme,
pláčeme,
rodíme se
i umíráme.
Sbírám hodiny po čase i po času
Mám hodiny dřevěné,
skleněné,
porcelánové
i z plechu.
Mám hodiny bimbací,
přesýpací
a jedny z mechu.
Na nich mám jednu sušenou blechu.
Čtrnáctá komnata
Každý má svou třináctou komnatu. A někdo jich má dokonce třináct! I více. Všechny ty komnaty, pokoje, „Zimmer frei“, předsíně, síně, komory i zápraží jsou součástí naší duše. Uskladňujeme tam vzpomínky, ztracené sny, představy i nedokončené plány. Jsou tam i sexuální fantazie, chutě neochutnaného i spálená patra od zběsilého hltání života. Některé komnaty jsou černé, některé září jako nový den, jež vystupuje z hladiny rybníka po ránu o prázdninách. Do některých se ani nepodíváme, protože z nich vane strach a špatné svědomí. Ale všechny jsou jen a jen naše. Mají jednu zajímavou vlastnost: všem můžeme lhát, jen ne sami sobě!
Spíš, jenom svíčky hoří
na sedmiramenném svícnu.
Pět je bílých a dvě černé,
tiše praskají ve tmě
jako vzpomínky ve mně.
Dneska už to vím…
Čas, peníze, láska, zdraví… co je v životě nejdůležitější? S věkem se mění hodnoty. Co bylo důležité včera, dnes už je pasé. Jen láska je věčná…
Všechno chci
a na nic nemám čas.
Běžím, spěchám, pospíchám…
Chci lepší auto,
prostornější byt,
musí to tak být.
Luxusní dům,
závidím sousedům.
Chci mladší ženu,
proto se tak ženu… Celý příspěvek