Jednou jsem se šťouchla do oka. Ukápla mi slza. Dala jsem ji na sklíčko pod dědečkův mikroskop, a ejhle, co jsem uviděla: Celý vesmír té bolesti, co mne šťouchla do oka.

Co je to vlastně déšť? Brečí někdo, ale fest! Krápe, už ho to přešlo. Mám z toho snad i mokré křeslo. A když prší moc, tak si vezmu veslo. Po každém dešti vyjde slunce a usuším si křeslo. Pak můžu zahodit i veslo… Říkáme, že prší štěstí…

Jak jsem potkala v dešti lásku…

Moc jak cirkusový stan,

to už všechno znám.

Jen lásku a život

si koupit nemohu,

ač tolik peněz mám.

Osud jak pes

mne drží za nohu

a štěká směrem k nám. Celý příspěvek →

Byla Lilith první emancipovanou ženou? Pokud ano, tak vznikl první klasický trojúhelník: Lilith – Adam – Eva.

Lilith (hebrejsky לילית) neboli Černá Luna byla služka sumerské bohyně nebes Inanny. Prvně se o této postavě zmiňuje sumerská a mezopotámská mytologie, ovšem ani Sumerové se na přesném zrodu a životním příběhu Lilith nemohou shodnout.

Další zmínky o Lilith se nacházejí i v jiných náboženstvích, později v křesťanství: „Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží!“

Podle mezopotámských mýtů i některých židovských gnostiků (kabalistů, mystiků, astrologů a spiritistů) byla Lilith první žena. Stejně jako Adam byla stvořena ze země. Z jejího spojení s Adamem vzešel Asmodeus a nesčetný počet dalších démonů, kteří sužují lidstvo. Vypráví se však, že spolu Adam a Lilith nedokázali žít v míru, neboť Lilith odmítla při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: „Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!“ Že by názor první emancipované ženy v dějinách lidstva? Celý příspěvek →

Muž „alfa samec“ ví, co má v přítomnosti ženy říct. Takový muž také ví, jak vyhlédnutou samičku dostane. Jinak už nemusí dělat vůbec nic. Žena se na něj zálibně podívá a během několika vteřin mozek vyhodnotí, že by stál za hřích. A jde se na „věc“!

Každá žena má už od doby kamenné zakódovaný archetyp muže. Je to nejlepší lovec, nejrychlejší běžec, má největší sílu a svaly jako Herkules. Líbá jako Bůh, je galantní jako hrabě Felix Teleke z Tölökö, splní každé sexuální přání jako Markýz de Sade, je vynalézavý a přitom plachý jako Dalibor Vrána alias Josef Abrhám z Vrchní prchni! Je dokonalý, tvrdý i něžný, umí naslouchat a přinese vždy ten největší flák mamuta mně – tj. zabezpečí mne a mé děti před hladem, zimou, smrtí… Vzpomeňme si na všechny hrdiny ve filmech – jsou to „alfa samci“, kteří mají sílu ovládat dav, mají zajímavého ducha, je s nimi vždy zábava, umí se zastat slabších (žen a dětí), mají charisma, hluboký a podmanivý hlas, dostanou vždy to, co chtějí (ať už přímo či nepřímo) a vždy tak trochu překračují zákony těch druhých. Mají ale jednu nevýhodu – nezůstanou dlouho na jednom místě, u jedné ženy (dnes i muže), musí si dokazovat svou „alfí sílu“ a dokonalost, pokaždé sice stejně, ale jinde. A přesto mají úspěch, sice na chvíli, ale mají. Sníme o nich, občas je potkáme, občas s nimi i zhřešíme, ale do opravdového života s dennodenními všedními a stále se opakujícími starostmi nejsou! Oni to nějak vytuší a odejdou si zase přihřát svou „alfí polívčičku“ někam jinam. A tak to má asi být. Jinak by těmi idoly, o kterých se nám občas zdá, nemohly být. Celý příspěvek →

Člověk má neuvěřitelnou vlastnost pořád sklouzávat do černých myšlenek, znovu se trápit a přemýšlet, jak co kdy kde bude, ale vlastně je to úplně jedno. Stejně vše proběhne jinak, než si ve svých nejčernějších myšlenkách představoval.

Jak proti „černu“ bojovat? V literatuře najdete určité návody. Já si například domlouvám sama sobě: „Proč se zabýváš něčím, co bude za půl roku? Pravděpodobnost, že se stane nějaký malér, je podle statistik jedna ku stu tisícům. Užívej dne! Carpe diem!“

Carpe diem je latinské rčení, které poprvé použil římský básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny jej lze přeložit jako „Užívej dne“ a pamatuj na smrt!

Lidé jsou z úzkosti nemocní, mají rakovinu. Jako moje kamarádka, která pořád něco řešila. Neuměla odpočívat, ležela třeba v posteli a nemohla spát, přemýšlela, co a jak udělat, až ji dostihla nemoc. Celý příspěvek →

„Ctnosti a nectnosti.“ Jsou učebnicí našich světlých a stinných stránek. Každá duše se učí být celistvá, sjednotit v sobě klady a zápory.

Člověk v sobě má obojí – je ctný i nectný. Jen záleží, čeho je v jeho osobnosti více. Čím více kladů, tím méně učení. Čím více záporů, tím více učení, aby se člověk mohl dostat do rovnováhy a napravil v sobě svého ducha – myšlenku čestnosti. A tak se stále prostřednictvím druhých poznáváme a nacházíme si své stíny, které v nich vidíme. Je zajímavé, že nectnosti většinou vidíme u druhých. Ctnosti jenom u sebe!

Neřesti (nectnosti): Pýcha, Lakomství, Smilstvo, Závist, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost, Podvod a Zrada.

Řesti (ctnosti): Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost, Pohostinství a Soucit.

Ctnosti a nectnosti, řesti a neřesti, kdopak je rozezná? Dělají nám dobře, tak proč nectnosti? Proč je odsuzujeme, když je máme? Nikdo není dokonalý. Nikdo není dokonalá Ctnost ani Nectnost. Nikdo není bílý ani černý. Ať žije šedivost!

Bez Obžerství bychom nepoznali Střídmost, bez Lakoty nepopíšeme Štědrost, bez Smilstva nerozeznáme Cudnost…Musíme poznat obojí, abychom se mohli rozhodnout, kterou cestou se dáme. Volba je na každém z nás… Celý příspěvek →

Smějte se hned. Nečekejte až budete šťastni, jinak byste se nemuseli dočkat…

Smích je většinou to poslední, co nám zbývá před pláčem. Smích nad sebou samým. Smích jako hysterické opěvování vlastní nesmyslné ubohosti. Smích jako afrodisiakum života. Zvonivý smích malých spokojených dětí nás naplňuje pocitem štěstí a celkovým bezpečím. Smích jako zbraň…a tuze nebezpečná! Smích – jako element osvobozující od blbosti, závisti a hlouposti. Smích – ochrana před tragédií života. Smíchu se bojí všichni diktátoři, šéfové, agresoři, generálové…, protože se bojí, že se smějeme jim! I církev se bála smíchu  – viz román Umberta Eca „Jméno růže“. Smích je reakcí na kumulovaný stres. Uvolňuje jej, někdy i svěrače, takže se dotyčný „připočůrá“. Hlavně ženy, ty se smějí více než muži. Smích navozuje radost, pocit veselí a dobré nálady. Proto měli vždy ve společnosti velký úspěch klauni, herci, šaškové, vypravěči vtipů a průpovídek, rozverní potulní špýmaři, paňácové, veselé kopy, čtveráci, vtipálkové, komici…, aby se lidé uvolnili z šedi dennodenního života, zasmáli se a aby přišli na jiné myšlenky. Smích osvobozuje a povznáší.

Usmívejte se, bude ještě hůř…

Smích je nejlepší lék – je to pomocný element života – v pořadí jedenáctý, písmeno A. Už není tajemstvím, že smích je přínosem a má spoustu příznivých vedlejších efektů. Vědci přesně nevědí, k čemu konkrétně smích je, proč k němu dochází, a jak. Existuje několik teorií vysvětlujících, proč se smějeme. Smích je zdrojem přirozených látek podobných Valiu. Podle sociálních teorií smích poskytuje jakási pojítka. Určitým způsobem udržuje klid ve společnosti. Tím, že se smějeme, vzniká spojení s druhými lidmi, tj. sociální kontakt. Podle některých autorů pomáhá smích lidem vypořádat se s překvapeními, která život přináší. Proto nás rozesmějí situace při příjemných i nepříjemných akcích, ale taky při stavech strachu, únavy nebo úzkosti. Smích nás uvolní, nejsme tak ostražití a není důvod být agresivní. Strach se přemění ve směšnost. Smích je velmi nakažlivý, asi jako rýma…

Však on už vás přejde smích…

Druhy smíchu: úsměv, úšklebek, smíšek, smích, chechtot, chechot, veselí, pousmání, zkřivení huby, výsměch, ironie, nadsázka, smích s pláčem, pláč se smíchem (jako smíchaná zelenina)… Smíchovský ležák opije až do smíchu! Na Smíchově se stále smějí. Nebyl Smil Flaška z Pardubic vlastně Smích Flaška z Pardubic? Když pil, tak se tomu smál, až jej vyhnali z Pardubic? Aby nešel pěšky, dali mu s sebou jen půl koně. Tu zadní. „Dobrý jezdec i s půlkou koně odjede!“ Smích Flaška z Pardubic:

Ha, ha, ha. Hi, hi, ho, ho. Cha, cha, chi, chi, cho, cho. Che, che, he, he, hu, hu! Když jsme pili „Hu-hu koktejl“, taky jsme se smáli. Potom jsme potřebovali mýdlo a ručník!

„Smích je kořením života. Život bez smíchu se nedá žít. Zrovna tak vepřové bez soli se nedá jíst!“  (Já)

Celý příspěvek →