Třináct vteřin věčnosti
Příběhy ze současnosti, minulosti i budoucnosti
Setkání s Jakubem z Molay
Jakub z Molay (francouzsky Jacques Bernard de Molay, narozen okolo roku 1243 – zemřel18. března 1314) byl nižší francouzský šlechtic, který se stal posledním velmistrem templářského řádu po velmistru Thibaudu Gaudinovi.
Jacques Bernard de Molay ve funkci velmistra se setkával s nezájmem o uspořádání další křížové výpravy do Svaté země a marně se pokoušel o získání prostředků k jejímu financování. Ztráta křesťanských států ve Svaté zemi včetně Jeruzaléma se silně na řádu podepsala. Řád byl se Svatou zemí spřízněn již od svého vzniku. Ztráta Svaté země znamenala pro řád pominutí jeho vlastní existence. Jacques de Molay musel tento problém řešit. Odmítal návrh předních osobností středověké Evropy sloučit se s konkurenčním řádem johanitů. Dřívější vojenské neúspěchy ve Svaté zemi byly poznamenány rivalitou mezi těmito dvěma řády. Poslal také papeži Klementovi V. dvě memoranda, z čehož jedno se výhradně týkalo odmítnutí sloučení templářského řádu s johanitským se zmíněnými důvody.
Harém nebo haram?
Byla jsem pozvána na narozeniny do Hôtelu de la Paiva („Mansion La Paiva“) v Paříži, sídlo mé pratety. Slavila 85. narozeniny. Zároveň to byl neoficiální sjezd všech z rodiny Pávů, kteří se usídlili téměř po celém světě. Avenue des Champs-Elysées se stala pomyslnou Mekkou Pávů, alespoň po dobu tří dnů. Tetička La Païva toho jména již třetí v pořadí všechny hostila a vzpomínala na mládí, úspěchy i prohry v minulém století. Při prohlídce rodinných alb se také uzavíraly obchody a mluvilo se o budoucnosti našeho rodu.
Švihačka lázeňská
Po operaci kyčelního kloubu jsem obdržela poukaz do lázní. Těšila jsem se jako malá holka a začala balit kufry. Sice o berlích, ale s chutí jsem se chtěla předvést v tom nejlepším, co mám doma ve skříni. Jen podpatky jsem nahradila pohodlnou, leč koženou obuví, sladila všechnu garderobu s šátky a šálami, přidala bižuterii a těšila se, jak vše unosím se spokojeností sobě vlastní a budu pastvou pro oko místním lázeňským švihákům a švihačkám. Ale ouha! To jsem narazila!
Už příjezd do lázní mě měl varovat. Já však na první dojem nedala a vehementně se dožadovala pozornosti.
Med s jedem & Jed s medem
Nepovažuj člověka za šťastného, dokud nevíš, jak umřel.
(staré indické přísloví)
Večer jsem se nudila, vyndala z kapsy modrou kuličku, otočila jsem třikrát kuličkou v levé dlani, dýchla na ni….… a stála jsem před panem Greyem.
Jsem agentka na speciální úkoly.
Chlebíček
Mám na něco chuť. Něco bych si dala. Ale co??? Znáte ženy. Něco by si daly, nevědí co, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou! Mě honí mlsnáááááá. Už vím.
V kapse jsem nahmatala moji modrou zázračnou kuličku, třikrát jsem ji v levé ruce protočila a dýchla na ni. A….
…jsem Emma Destinn, Ema Destinnová, rozená Emílie Kittlová. Beru za kliku obchodu s nejvyhledávanějšími dobrotami z celé Evropy dvacátých let XX. století. Paukertovo pražské lahůdkářství na Národní třídě, číslo 17. Není divu, že se sem smetánka jen hrne. Nabízejí udivující sortiment, co do skladby i kvality: francouzská vína pod vlastní etiketou, destiláty a likéry v nevídané šíři nabídky, saláty, uzeniny – a chlebíčky! Celý příspěvek
O špagetách a jiných těstovinách
Těstoviny jsou potravinový produkt, který se vyrábí z nekynutého a chemicky nekypřeného těsta. Pocházejí z Itálie. Připravují se zejména z pšenice, pitné vody a přídavných látek k jejich obarvení nebo ochucení. Těstoviny se doporučují vařit v osolené vodě (zhruba jeden litr vody na 100 g těstovin).
Rozlišujeme těstoviny vaječné a bezvaječné. Dále se můžeme setkat s těstovinami semolinovými, celozrnnými pšeničnými nebo špaldovými, ječnými nebo žitnými. V obchodech zdravé výživy jsou dnes k dostání také těstoviny z bezlepkové mouky – pohankové, kukuřičné nebo rýžové.
Těstoviny pocházejí z Itálie, první zmínka o nich je z 1. století n. l. ve známé Apiciově knize (který žil v době císaře Tiberia), kde je popisována příprava sekaného masa nebo ryb obložených těstovinami „lasagne“. Druhý historický záznam pochází z dvanáctého století, kdy Gugliemo di Malavelle popisuje hostinu, při které se podávaly „macarrones sen logana“, což v překladu znamená těstoviny v omáčce. A o století později se v historii objevuje těstovina „Jacopore da Todi“.
Původ těstovin je nejasný. Zřejmě je ale „nevynalezli“ Italové, nýbrž Arabové. Těstoviny jsou po staletí tradiční součástí italské kuchyně. Italové vytvořili celou řadu jejich druhů a se zámořskými plavbami se postarali o jejich rozšíření do mnohých koutů celého světa. S největší pravděpodobností však těstoviny přímo z Itálie nepocházejí.
O vzniku a prvotním rozšíření těstovin neexistuje mezi historiky shoda. Teorie o jejich původu se liší o celé tisíciletí a napříč kontinenty. Záleží také na definici těstoviny. Například potraviny podobného složení se objevují již před naším letopočtem, ale upravovány byly smažením nebo pečením. Důležité z hlediska prvního výskytu je také odlišení podle surovin k výrobě – zatímco v Číně se první nudle připravovaly z rýže, ve Středomoří jsou to jiné obiloviny jako pšenice. Celý příspěvek
Řízek
Šťavnatý a do zlatova propečený, s křupavou kůrčičkou, ňamy ňam. Řízek je plátek masa, který naklepeme paličkou (rukou, případně uválíme válečkem apod.) pro změknutí. Jako pokrm může být obalený v trojobalu nebo bez obalu, tzv. přírodní řízek. Nejčastěji se používá maso vepřové nebo kuřecí, někdy i telecí. Český řízek se připravuje tak, že plátek masa se naklepe, osolí a opepří, obalí v mouce, rozšlehaném vejci a strouhance. Někdy i dvakrát. Smaží se na oleji, sádle nebo másle.
Recept na český vepřový řízek původně vznikl za dob Rakouska-Uherska z rakouského receptu na vídeňský řízek neboli Wiener Schnitzel. Patří mezi jeden z nejvýznamnějších odkazů rakousko-uherské gastronomie. Říká se o něm, že jeho chuť si oblíbil významný rakouský vojevůdce maršál Radecký. Ten jej ale překvapivě poprvé ochutnal právě v Itálii, která byla v té době pod nadvládou Rakouska-Uherska. Podle legendy doporučil slavný vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče v dopise císaři Františku Josefovi I. pochoutku zvanou „cotoletta milanese“, se kterou se seznámil v Benátkách. Jednalo se o kotletu obalovanou směsí strouhanky a parmazánu. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl známý gourmet a zadlužil se díky svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I. Řízek se tak dostal na počátku 19. století na talíře urozených při císařském dvoře, později i mezi měšťany a prostý lid. Vídeňský řízek je správně velká tence nakrájená telecí kotletka obalená pouze ve vejci a strouhance.
Tuto pochoutku můžete nyní ochutnat v každé rakouské hospodě, nejlépe ji ale údajně umí u Figlmüllerů, kde dostanete řízek doslova přetékající přes okraj talíře. Tato restaurace má ve Vídni několik poboček, tu nejznámější najdeme přímo pod svatoštěpánským chrámem. Celý příspěvek