Umění zvolna padat na zem
Jiskření okamžiku
A je to tady! Pohledy létají mezi námi jako poštovní holubi. Při doteku jiskří elektrické výboje. Zásah. Ještě, že jsme oba uzemnění. Hledím a nic nevidím. Slyším, ale neposlouchám. Všechny smysly jsou rozškrábané do krve. Do první krve.
Další zásah. Mozek jede na jednu buňku a ta řve: „Chci to, chci ho!“ Navenek ledová sfinga, uvnitř kráter sopky. Zatím spící sopky. Doteď jen přežívala a najednou se probouzí k životu. Krev se vaří, city na talíři. Servíruji Ti je pod nos a Ty větříš jako pes. Kdybys mohl, tak vrčíš. Blahem.
Nádherná síla okamžiku, touha mezi věky, mezi dvěma cizinci. A najednou se chtějí poznávat, propadat se jeden do druhého. Jiskry pálí jako led. Ucukávám a přitom přistupuji blíž. Je to dráždění hada bosou nohou.
Mráz i hic. Všechno a nic. Vteřina zalknutí před posledním nádechem. Popadnutí lásky za pačesy. Touha rozpustit se v oceánu času. Doutnající klůcek, který chytil průvanem dechu. Ohromeně civíme na tu spoušť, která nemá popisu. I my nemáme slov. Potkali jsme jeden druhého. Naše duše si podaly ruce.
Je to jiskření okamžiku!
Dávná pohádka první lásky, jiskření ve dvou, ošálení smyslů, následná ztráta a bolavé vzpomínky, to je zhudebnělý Alexaxander Rybak a jeho Fairytale.
Reklama
Za hluboké totality jsem byla s rodiči na dovolené tehdy v Západním Německu, Rakousku a ve Švýcarsku.
Léto jsme trávili ve vile u Bodensee, Bodamského jezera. Počasí bylo nádherné, plachetnice se pohupovala líně na hladině a labutě v přístavu byly stále hladové.
Ve vile na svahu byl ve sklepě zabudovaný bazén s vlnami, saunou a solárkem. Co mne však nejvíce zaujalo, tak bylo vysílání německé televize, které bylo neustále přerušováno reklamou.
Tou reklamou jsem žila, stála u velké barevné televize a hltala každou, každičkou reklamu. Dokonalé postavy, dokonalé zboží, dokonalý úsměv, dokonalá reklama. Vlčí máky byly ještě červenější než máky na louce, káva z obrazovky voněla více, než ta na stole, jahody se leskly na slunci, jež pálilo jako pravé. Čokoláda byla čokoládovější než od fialové Milky a pro mne neznámé tipy aut měly aerodynamičtější tvary než to luxusní auto před vilou. Mýdla s vůní jablek pěnila jak v epileptickém záchvatu. Modelka se smyslně omývala od hlavy k patě a strkala pod nos dokonale upravené nehty ošetřené heřmánkovým krémem, jež kůži zvláční na 24 hodin, možná i déle.
Na tu mýdlově neskutečnou reklamu jsem nemohla zapomenout. A co teprve doma, tehdy v totalitním Československu. „Pan Vajíčko“ se černobíle ukláněl a lákal na zboží, které stejně nikde nebylo. Buď se teprve vyrábělo, nebo to byl typický „podpulťák“. A já snila o barvách, vůních, luxusním tovaru, spokojených lidech a rozesmátých dětech.
Dnes je reklama všude. Nabízí nám všechno, co vůbec nepotřebujeme. Můžeme si koupit i to, co nechceme. Je to jako ve vtipu: „Jaký je rozdíl mezi svobodným a ženatým mužem?“ „Skoro žádný. Jen ten, že ženatý může provozovat sex, i když vůbec nechce!“
Reklama – to jsou škrtící ponožky na noze. Nedovolí svobodný pohyb, aniž by neovlivnily můj život. Čím víc reklamy, tím více se ponožky zařezávají do kůže. Proto už čtrnáct let nemám televizi a vůbec po ní netoužím. Platím sice poplatky, asi je to poplatek za luxus, že se na ni nedívám. Doufám, že na to nepřijdou i ostatní! Stejně by mi nikdo nevěřil. Tak je platím dál, jako mne stále škrtí ponožky!
Vánoce s hořkosladkou příchutí
Vánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.
Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.
Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.
Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!
Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?
Umění zvolna padat na zem
Většina lidí si myslí, že člověk musí být krásný, mladý, bohatý, chytrý a oslňující, aby se v současném světě uplatnil, předvedl, ukradl si kus pomyslného místa na slunci. Dlouho jsem si také myslela, že krásný člověk navenek musí být i krásný uvnitř.
Až po překročení magické padesátky se dostaví rozum ruku v ruce se strachem ze smrti. Na mysli vyvstane ona dotěrná myšlenka: „Co po mně zůstane, co zanechám dětem, rodině, světu? Najednou si uvědomíte, že konečně žijete, milujete, tvoříte. Změníte názory, přeházíte priority, pochopíte žebříček těch pravých hodnot.
Poznáte, že život je o síle okamžiku, o osobním prožitku, že láska za to pořád stojí, že jste plni citu a že jej není komu dát. Jednoho kalného rána vám docvakne, že „Dnešek je prvním dnem zbytku vašeho života“ (to řekl někdo slavný přede mnou, ale já to konečně pochopila!) a že si musíte už každý následující den vychutnat do poslední vteřiny, s nadsázkou, nonšalancí a pokorou.
Poznáte, že prohry jsou vlastně výhry. Všechno špatné je pro něco dobré. Že stojí zato žít, ať jsi královna nebo poslední žebračka, bankéř nebo pouliční povaleč. A když k tomu ještě potkáte věčnou a nezištnou lásku, začnete milovat své nedostatky a z vnitřní rozervanosti počnete tvořit, pak teprve pochopíte smysl pomíjivého a neskutečně krásného života.
Je to milovat bez předsudků, nezištně dávat, po kouskách si ukrajovat z bochníku života. Je to zapomenout na shon, stres, závist, nenávist a zlost, vymazat křivdy, odpustit příkoří, zaplnit srdce láskou ke všemu člověčenství, ke každému živému tvoru, k sobě sama, milovat bez výhrad.
A protože se smrtí smířit nejde se, tak jedině v pokoře, odpuštění a odevzdání se osudu poznáte onu pravou a nefalšovanou příchuť žití. Pro mne je to tvůrčí myšlení a psaní zároveň. Padám z výšin svého mrakodrapu „jáství“, po cestě ztrácím mládí, nepodstatné hlouposti, zbytečné naděje, květnaté iluze, již zapomenuté křivdy a nedorozumění. Křídla božské milosti mne nadnášejí, aby ten dopad nebyl tak tvrdý a mé duši byl snesitelnější. Ale dobrá nálada, příjemné rozpoložení a všeobjímající láska při klesání zůstává. To je to pravé a nefalšované umění přicházejícího stáří.
Je to ono „Umění zvolna padat na zem“!
Čekám tu frontu na tebe…
Kde jsi, ty, muži, o kterém sním?
Každá žena sní o svém muži – bohu, o svém ideálu. Je to taková touha po dokonalosti, po celém a dokonalém JÁ. Hledáme v podstatě svou polaritu, mužský princip ženského Já. Jako se krásné duše shledávají (Voltaire), stejně tak každá žena hledá mužské zrcadlo své duše, aby duše byla celá, aby byla zajedno.
Láska je jediný způsob poznání, v němž akt spojení je odpovědí na mé hledání. Jen v aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sama sebe, objevuji nás oba, objevuji celého člověka.
A jakého muže hledám já? Hledám mužského, který umí obejmout, na kterého je spolehnutí, když dá slovo, tak to platí! Umí se smát, umí také milovat, nejen fyzicky! Nemusí mi nosit kytky, nemusí nic říkat, ale musí umět pohladit a pofoukat bolístka. Měl by umět poděkovat i poprosit. Chtěla bych se pro něj oblékat, líčit. Chtěla bych ho třeba hladit po pleši, protože vlasy nedělají chlapa. Může mít i břicho a nemusí mluvit spisovnou češtinou. Ale když něco dělá, tak pořádně! A když jdu k němu, tak mi musí trnout v břiše, musím cítit motýlí křídla v žaludku, nebo i níž! Musím se v něm vidět jako v zrcadle, musím být s ním sama sebou.
Je mi úplně jedno, jak vypadáš. Chci se s tebou držet za ruku, chci s tebou spát a taky se vedle tebe probouzet. Kde jsi…? Kde jsi…? Čekám tu frontu na tebe…
Annie Lennox – No more I love you´s
Ženy nemají nohy
Kdysi jsem četla trilogii Vladimíra Neffa o Petrovi Kukaně z Kukaně, jehož první kniha se jmenovala „Královny nemají nohy“. Příběh líčí královnu jako nedotknutelnou bytost, jako ženu, které věnovat pár punčoch bylo absolutně nemožné, trestuhodné, pomalu byl dotyčný adeptem trestu smrti.
Tato kniha evokovala ve mně název dnešního zamyšlení o ženách současnosti. Jako by také neměly nohy. Můj přítel často říká: „Dnešní ženy nemají nohy“. Jenom kalhoty, legíny, džíny… Kam se poděly jejich nohy? Buď je mají chlupaté nebo křivé, či do písmene X a nebo O. Odpověď je nasnadě. Ženy ztratily v dnešní době onu básníky opěvovanou ženskost, ženskou jemnost a nedostupnost. Nahradily je: surovost, tvrdost, agresivita = neženskost.
Současná móda razí pohodlnost, uniformitu, šedost. Jen nevyčnívat v davu! A ženské atributy krásy jako je sukně, halenka, kostýmek, lodičky, punčochy, kombiné, šaty, ležérně uvázaný šátek, ladící kabelka…to všechno jako by bylo pasé. Ráno se rychle upravit, natáhnout džíny, nějaký vytahaný svetr, šálu jako oprátku na krk, do vysokých kozaček narvat kalhoty a nasoukat se do sportovní bundy, nejlépe do pasu, aby „okrasné tukové prstence“ byly na první pohled patrné, přímo hmatatelné. Celý příspěvek
Kde jsi, Lásko?
Láska je v podstatě umění. Jestli je opravdu uměním, tak vyžaduje znalost a úsilí. Nikdo nepochybuje, že láska je příjemný pocit. K prožití lásky se dostáváme náhodně, padáme do ní „po uši“, ale jen, když máme štěstí. Většina lidí si myslí, že láska je něco povznášejícího, mimořádného, co není každému shůry dáno.
„Láska jsou křídla, která dal Bůh člověku, aby mohl vystoupat až k němu. Láska vítězí, ač strach je sebevětší.“ Michelangelo Buonarroti
Většina lidí po lásce prahne, sledují ji ve filmech, v televizních seriálech, všude kolem vidí nekonečné množství šťastných i nešťastných milostných příběhů, poslouchají stovky let tisíce písní o lásce, ale málokdo si pomyslí, že je třeba se o lásce učit.
Větší část z nás vidí problém lásky jak být milován, méně už jako problém, jak milovat, jako problém schopnosti k lásce. Proto jim jde o to, co udělat, aby byli milováni, aby se stali hodnými lásky. Celý příspěvek