A je to tady! Pohledy létají mezi námi jako poštovní holubi. Při doteku jiskří elektrické výboje. Zásah. Ještě, že jsme oba uzemnění. Hledím a nic nevidím. Slyším, ale neposlouchám. Všechny smysly jsou rozškrábané do krve. Do první krve.

Další zásah. Mozek jede na jednu buňku a ta řve: „Chci to, chci ho!“ Navenek ledová sfinga, uvnitř kráter sopky. Zatím spící sopky. Doteď jen přežívala a najednou se probouzí k životu. Krev se vaří, city na talíři. Servíruji Ti je pod nos a Ty větříš jako pes. Kdybys mohl, tak vrčíš. Blahem.

Nádherná síla okamžiku, touha mezi věky, mezi dvěma cizinci. A najednou se chtějí poznávat, propadat se jeden do druhého. Jiskry pálí jako led. Ucukávám a přitom přistupuji blíž. Je to dráždění hada bosou nohou.

Mráz i hic. Všechno a nic. Vteřina zalknutí před posledním nádechem. Popadnutí lásky za pačesy. Touha rozpustit se v oceánu času. Doutnající klůcek, který chytil průvanem dechu. Ohromeně civíme na tu spoušť, která nemá popisu. I my nemáme slov. Potkali jsme jeden druhého. Naše duše si podaly ruce.

Je to jiskření okamžiku!

 

Dávná pohádka první lásky, jiskření ve dvou, ošálení smyslů, následná ztráta a bolavé vzpomínky, to je zhudebnělý Alexaxander Rybak a jeho Fairytale.

Vánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.

Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.

Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.

Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!

Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?

Většina lidí si myslí, že člověk musí být krásný, mladý, bohatý, chytrý a oslňující, aby se v současném světě uplatnil, předvedl, ukradl si kus pomyslného místa na slunci. Dlouho jsem si také myslela, že krásný člověk navenek musí být i krásný uvnitř.

Až po překročení magické padesátky se dostaví rozum ruku v ruce se strachem ze smrti. Na mysli vyvstane ona dotěrná myšlenka: „Co po mně zůstane, co zanechám dětem, rodině, světu? Najednou si uvědomíte, že konečně žijete, milujete, tvoříte. Změníte názory, přeházíte priority, pochopíte žebříček těch pravých hodnot.

Poznáte, že život je o síle okamžiku, o osobním prožitku, že láska za to pořád stojí, že jste plni citu a že jej není komu dát. Jednoho kalného rána vám docvakne, že „Dnešek je prvním dnem zbytku vašeho života“ (to řekl někdo slavný přede mnou, ale já to konečně pochopila!) a že si musíte už každý následující den vychutnat do poslední vteřiny, s nadsázkou, nonšalancí a pokorou.

Poznáte, že prohry jsou vlastně výhry. Všechno špatné je pro něco dobré. Že stojí zato žít, ať jsi královna nebo poslední žebračka, bankéř nebo pouliční povaleč. A když k tomu ještě potkáte věčnou a nezištnou lásku, začnete milovat své nedostatky a z vnitřní rozervanosti počnete tvořit, pak teprve pochopíte smysl pomíjivého a neskutečně krásného života.

Je to milovat bez předsudků, nezištně dávat, po kouskách si ukrajovat z bochníku života. Je to zapomenout na shon, stres, závist, nenávist a zlost, vymazat křivdy, odpustit příkoří, zaplnit srdce láskou ke všemu člověčenství, ke každému živému tvoru, k sobě sama, milovat bez výhrad.

A protože se smrtí smířit nejde se, tak jedině v pokoře, odpuštění a odevzdání se osudu poznáte onu pravou a nefalšovanou příchuť žití. Pro mne je to tvůrčí myšlení a psaní zároveň. Padám z výšin svého mrakodrapu „jáství“, po cestě ztrácím mládí, nepodstatné hlouposti, zbytečné naděje, květnaté iluze, již zapomenuté křivdy a nedorozumění. Křídla božské milosti mne nadnášejí, aby ten dopad nebyl tak tvrdý a mé duši byl snesitelnější. Ale dobrá nálada, příjemné rozpoložení a všeobjímající láska při klesání zůstává. To je to pravé a nefalšované umění přicházejícího stáří.

Je to ono „Umění zvolna padat na zem“!

Kylie Minogue – All the Lovers