Umění zvolna padat na zem
OTP – Okrasné tukové prstence
…na dovolené nikdo neřeší
Mám nějaké to kilo navíc. Vím to a zbytečně se tím trápím. Říkám si: „Holka, měj se ráda taková, jaká seš! Jiné tělo si stejně už neseženeš, do jiné ulity nezalezeš, tak se s tím smiř a nehudruj. Bude hůř! Je to tvoje tělo, tvoje postava, tvoje představa dokonalé ženské. Jsi to ty, tak se měj ráda i se svými nedostatky!“
Vadou na kráse jsou neustálé reklamy a bodyčky typu: ta má zase o dvě kila více, té přibyly vrásky na kolenou, tahle má celulitidu i na prdelce, tuhleta už nemá ten erotický zadeček, proboha, ona nemá doplněné umělé nehty na nohou, tahle nemává umělými řasami jako netopýr křídly, ta nemá přifouklá prsa a téhle se udělal faldík na zádech, támhleté byly vidět kalhotky, které neladily s celkovým outfitem, ta není vyholená v podpaždí ani na nohou, tahle se nenamalovala a šla do fitcentra a tahle si prodloužila vlasy o metr více, než hlava unese…. Prostě hlouposti, titěrnosti, ubohý bulvár, který ale celkovému sebevědomí dnešní normální ženy nepřidá.
„Dovolená dovolená navždy…“
(sci-fi po česku)
Josef Novák přišel na Rhodosu v hotelu Asterias na recepci. Jeho týdenní dovolená v hotelu se blížila ke konci. Zeptal se recepční: „Zítra odjíždím, potřeboval bych vzbudit v půl šesté ráno. Připravíte mi snídani a pas?“
Recepční odpověděla: „Lieber Herr Nowak, pryčlo od Váš šéfa, že prodlužovat vám dovolenou i s platem a zaplacená pobyt o další strnáct dný. Ich gratuliere.“
Tahle země není pro staré
Motto: „Každý jednou budeme starý a možná i moudrý…“
Ve dvaceti je slovo „stáří“ cizím slovem. Ve třiceti máme pocit, že jsme už dost staří a zkušení životem. Ve čtyřiceti zjistíme, že jak jsme staří, tak jsme hloupí – „sórok ljet rovná se sórok povinností“. V padesáti si uvědomíme, že stáří nám dýchá na krk a sotva dožijeme ještě tolik let, kolik jsme už prožili – půlku života za sebou a sotva polovinu toho před sebou. V pětapadesáti už nemůžeme fyzicky, ale duševně jsme nijak od těch třiceti nepokročili. Šedesátka za humny a nám se chce tolik žít. Děti z domu, vnoučata v nedohlednu, jsme plni zkušeností a zážitků a nikdo nás neposlouchá. Děti říkají, že mentorujeme a nevěří tomu, co jsme za komunismu zažili…
Proč tolik starých lidí má pocit, že je mladí odepisují, místo aby využívali jejich moudrosti a zkušeností? Myslím si, že bychom se nad tím měli zamyslet. Staří lidé se, bohužel, nepletou, když říkají, že je odepisujeme. Nemůžeme ale dávat všechny „do jednoho pytle“. Opravdu se mladá generace chová vůči starým lidem povrchně? Někdy dokonce hrozně!
Kočičí blues
„Kočka není doma, myši mají pré“.
Všichni známe význam „Kočka není doma, myši mají pré“. Znamená to, že když hlava domácnosti není doma, dějí se tam prapodivné věci, které by se tam normálně neděly. Ale proč právě „pré“? Co je to „pré“? Co je to za slovo? Základ je v latině, a tak si pojďme význam objasnit.
Kočičí blues
Mám jednu kočku Rozárku,
druhá Kristýnka jménem sluje
a pak ještě kocourka,
který se Mikeš jmenuje.
Rozárku jsem našla v popelnici,
Kristýnku pod krabicí
a Mikeše v příkopu
seděl na studničním poklopu. Celý příspěvek
Vrásky z lásky
Vrásky jsou nesmazatelné stopy našich lásek, hříchů, úsměvů letní noci, ale i starosti a nevyřešené problémy. Vrásky jsou sny, smích, pláč, děti, touhy, prachy, představy a skryté vášně. Je to erotické snění našich neuskutečněných skutků. Vrásky jsou život sám. Bez vrásek by byl život jako bez lásek.
Počítání vrásek
Počítání vrásek
je jak chytit osla
za ocásek
a vzpomínat
na výřad lásek.
Oslíka, co oklepe se
a zlaťáky rozhází.
Vrásky jak do země
zadupou se ve tváři. Celý příspěvek
Nedělní ráno s Josefinou
Nejkrásnější rána jsou ta nedělní, když umírá noc a rodí se den…
Počítám jehličí,
mezi ním listy,
v životě nemáš
nikdy nic jistý…
Hledám žehličku
na vyžehlení vrásek.
A že mám břicho?
Utáhnu si pásek… Celý příspěvek
Mysterium tremendum
Mysterium tremendum je fascinující mystický zážitek, např. hrůzy, děsu, strachu, tajemství, uchvácení majestátem, transcendentní úcty i posvátna.
Jednou jsem navštívila antikvariát a objevila jsem starou rozpadlou knihu, kde chyběla přední i zadní část. Kus za pět korun v krabici před obchodem. Něčím mne zaujala a odnesla jsem si ji domů. Donesla jsem ji příteli, který přednáší na Karlově univerzitě v Praze staré jazyky, mimo jiné i hebrejštinu. Byl tou knihou zcela fascinován. Patřila pravděpodobně židovské obci, možná ji kdysi vlastnil její nejznámější představitel rabbi Löw.
Jehuda Liva ben Becalel (1512/1520/1525 nebo 1526 – 17. září 1609) je ve starší literatuře uváděn také německým pravopisem jako ben Bezalel. Byl známý též jako Jehuda Arje ben Becalel, Jehuda Löw ben Becalel (Arje [hebrejsky Lev], Löw a Liva jsou synonyma). Rabbi Löw, případně hebrejským akronymem מהר״ל – MaHaRaL (Morenu Ha-Rav Liva nebo též Morenu Ha-gadol Rabi Liva, náš (velký) učitel rabbi Liva), byl židovský rabín a učenec, legendární tvůrce pražského golema. Působil jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později jako vrchní rabín v Praze za vlády Rudolfa II. Celý příspěvek