Co mi vyprávěla prababička

Na zlaté svatbě prarodičů z Moravy, k večeru, v dobré náladě, v mírně podroušeném stavu začala prababička vyprávět: „Jsme spolu s dědou Jožkou 50 let a to je věk, kdy už si nemusím brát servítky a říci to, jak vše ve skutečnosti bylo. Dnes je jiná doba, ženy si už nenechají líbit, co jsem musela já celý život snášet. Děda byl vždy donchuán, uměl mluvit, rád si tropil z lidí legraci. A nejvíce ze mne. Jeho libůstkou bylo někoho nachytat na švestkách, zesměšnit tak, aby se mu všichni smáli. Pravidelně na veřejnosti vypouštěl plyny s pořádnou hlasitou kulisou a říkal: „No, Bětuš, tys to zase udělala, že se nestydíš!“

Styděla jsem se, červenala, bylo mi trapně. A pak jsem na to přišla, musím to udělat tak, aby se smáli dědkovi a ne mně, ale aby na to nepřišel. V neděli jsme chodili do kostela, kde bylo plno lidí z vesnice a širokého okolí. Den předem jsem navařila hrachovou kaši s uzeným, hodně cibulky na sádle. A ještě jsem mu dala pár kapek ricinového oleje do talíře. Ráno jsem kapku oleje přidala na buchtu k meltovému kafi a pak jsme se vydali do kostela.

Před kostelem rád vypouštěl větry a rád mne ztrapňoval. Tentokrát už se rychtoval k dalšímu povedenému kousku před starostou a příchozími ke kostelu. Nadechl se, že si uleví, najednou zbledl, oči v sloup, ozvala se flatulence zvíci rachotu bouřky.

Děda ztuhl a zařval: „Bětuš, já zapomněl zavřít pašíka!“

A pelášil domů. Do kostela nepřišel a už nikdy mne před lidmi neztrapnil. Když jsem se vrátila domů, děda ležel jako lazar v posteli, že prý se mu udělalo tak zle, myslel, že umře. Dávala jsem mu vždy pod sváteční kalhoty čisté spodky, protože v kostele byla velká zima. Ty jsem už nikdy neviděla. Až po letech, když jsem se synem vybírala suchý záchod, našla jsem je již v rozkladu na dně.

„Dnes vím, že by umřel hanbou, kdyby před kostelem posečkal o chvilku déle!“

Děda se to nikdy od babičky nedověděl, ale my jsme se nasmáli dosyta.

Plyny a jiné větry

Tvorba a hromadění plynů v našem organismu a jejich nekontrolovatelný a mnohdy i nevítaný odchod z těla ven člověku sice uleví, ale také se může naprosto společensky znemožnit, neboť odchod plynů je doprovázen typickými zvuky se slabším nebo silnějším zápachem. Jedinou útěchou snad může být ten fakt, že podle lékařů není tento nemilý jev v převážné většině životu nebezpečným.

Ostatně staré lidové rčení říká: „Raději jeden prd než deset doktorů!“

Vzpomeňme si na dnes již film pro pamětníky – Svatby pana Voka, kde knížata a hrabata těch nejvyšších vrstev aristokratů (včetně komořího Langa) na dvoře císaře Rudolfa II., si krátila dlouhé večery zajímavou kratochvílí – vypouštěním nahromaděných plynů a jejich zapalováním. Pan Vok mezi šlechtici v této bohulibé olympiádě vedl prim.

S větrem o závod

Běžím s větrem o závod,

nestíhám, nestíhám.

Nečetl jsem návod,

nestíhám, pospíchám.

Toaletní papír v ruce

a v kalhotách revoluce.

Nemusí vystřelit ani Aurora,

hlavně, abych trefil

do dvora.

Běžím, běžím,

v dáli svítí kadibudka

jak světlo na konci tunelu.

Nedoběhnu, nedoběhnu,

snad se z toho pos..u!

Trhnu dveřmi,

zamčeno na sto západů,

otočím se,

Aurora vystřelila do kalhot,

ne někam k západu.

A já plné gatě měl,

až se z toho zastyděl.

Hlavu plnou nápadů,

jak to z gatí dostanu?

Nedostanu, nedostanu,

tak jsem to vypustil.

Do odpadu i kalhoty

raději zahodil.

Přišel jsem domů,

napustil plnou vanu,

myl jsem se a myl,

ale smradu nezbavil

i když jsem kalhoty zahodil.

Žena praví:

Podělal jsi i ty schody,

nepustím tě do hospody!

To trest největší pro mě byl!

Aram Chačaturjan – Šavlový tanec