HeBeLNíK

Můj pradědeček Jan byl šťastný člověk. Na co sáhl, to mu šlo. Spravil všechno, co se rozbilo. Nikdy ho nepokousal žádný pes, ani ho neštípla včela nebo vosa. Když šel do lesa na houby v největším suchu a ten rok opravdu nerostly, přinesl dva koše bílých hřibů. Když se něco ztratilo, pradědeček to našel. Dělal svou práci, která ho bavila. Šťastně se oženil s prababičkou a vychoval sedm dětí. Pořád se usmíval a zpíval si při práci. Ještě v sedmdesáti měl všechny svoje zuby. Jak to dělal? Měl totiž HeBeLNíK!

Všimla jsem si, že každý večer šel pradědeček na půdu. Když jsem se ho ptala, co tam dělá, cvrnknul mi do nosu a řekl: „Čuchal jsem ke štěstí.“ Jako starší jsem byla při tom, když pradědeček umíral v 98 letech, držel mne za ruku a šeptal: „Děvče, ty to v rodině dotáhneš nejdál. Já to vím. Běž na půdu a hledej. Pokud jsi po mně, tak najdeš HeBeLNíK.“ To byla jeho poslední slova než zemřel.

Asi týden po pohřbu jsem vylezla na půdu a hledala HeBeLNíK. Nevěděla jsem, co TO je, jak TO vypadá a co TO umí. Neměla jsem představu, kde TO může být. Marně. Prohledala jsem celou půdu, ale nic jsem nenašla. Slezla jsem dolů. Prababička Kristýna se usmívala a ptala se: „Našlas TO?“

„Ne.“ Bylo mi do breku.

„Pojď se mnou do pokoje, já ti něco o TOM řeknu.“ Sedla si do starého ušáku, zapálila si dědovo viržinko, které již nedokouřil. U nás se nekouřilo, jen o výjimečných dnech – svatby, křtiny, pohřby…

„Jako mladá holka jsem pracovala coby hospodyně a chůva u zlatníka a hodináře Františka Pondělíčka v Plzni, mého prastrýce. Rodina byla velmi zámožná a paní zlatníková Květoslava mne brala s dětmi každý rok do Boky Kotorské v Černé Hoře u Jaderského moře na dva měsíce ozdravného pobytu. Bylo to báječné. Hlídala jsem děti na pláži u moře. Ubytovaní jsme byli v penzionu. Sedávala jsem s nimi u jídla, hrála si s nimi, ukládala je ke spánku a foukala jim první bolístky. Tam jsem se také seznámila s pradědečkem Jenem.“

Byla jsem zrzavá, zelenooká, nohatá, rukatá holka, krev a mlíko z hospodářství. Dědečkovi to moc slušelo, byl v námořnickém a uniforma mu seděla jak ulitá, dlouhý voskovaný knír a úsměv na rtech celý den. Vyprávěl mi o všech koutech světa, o lodích, přístavech, námořnících a o životě na moři. Vídali jsme se skoro denně, pokud neměl službu na lodi, kotvící v přístavu. Byla to láska na první pohled. On miloval brambory a já ovesnou kaši. On rád pivo, já červené víno. On kouřil doutníčky, které jsem nemohla ani cítit, ale časem jsem jim přišla na chuť. On byl upovídaný a lehkovážný, já málomluvná, pečlivá a vše jsem brala smrtelně vážně. On z Vysočiny od Jihlavy, já z nížiny u Poděbrad. On do větru, já pro teplo domácího krbu. Prostě ideální pár. Dali jsme si slovo, že až mu skončí za rok vojenská služba, přijede pro mě do Plzně. Dala jsem mu adresu paní Pondělíčkové. Dostala jsem den volna na rozloučení. Šli jsme na místní pouť, kde mi Jan koupil stříbrný prstýnek s modrým kamínkem, naděje jako pruhovaná námořnická duše, že se setkáme do roka v Plzni.

Dala jsem mu pusu na tvář a svůj vyšívaný kapesník s monogramem. Řekl mi: „Víš, Kristlo, na moři se může stát cokoliv. Čekej na mě, i kdyby to bylo o pár měsíců déle. Najdu tě.“

Vrátili jsme se do Čech, za chvíli byly Vánoce, pak svátek Tří Králů, Hromnice, Velikonoce a vonělo bělostně kvetoucí jaro. Pomalu se blížilo léto, čas příjezdu Jana. Nepřijel. Probrečela jsem všechny letní večery se slanou příchutí na jazyku. Tento rok zůstala rodina Pondělíčkova v Plzni, protože milostpaní si zlomila nohu. Uběhl podzim, nastal adventní čas, blížily se zase Vánoce. Šla jsem s paní Květoslavou nakupovat na trh a málem jsem omdlela. Proti mně běžel Jan, chytl mne do náruče a volal: „Pozdě, ale přece! Odhlas se ze služby. Tímto tě prosím, zda by sis mne vzala za muže.“

Milostpaní vše pochopila a na rozloučenou mi dala deset zlatých. Dědeček koupil tento dům, opravil ho a tady se náš rod usadil. Všechno nám šlo. Narodily se děti, přikoupili jsme pole, všechno rostlo, dařilo se nám. Jak v hospodářství, tak na dětech. Přebytky jsme prodali, přikoupili půdu, zaseli, sklidili a tak stále dokola.

„A prababičko, kde je ten HeBeLNíK?“ Nedočkavě jsem se zeptala.

„Nepřerušuj, ještě není konec,“ pokračovala prababička. „Jan mi vyprávěl, že když pluli se zbožím na Madagaskar, tak večer seděli v přístavní krčmě v Morombe. Námořníci se začali prát a jeden bodl Turka, který měl na hlavě fez, nožem do zad. Jan se ho zastal, vytáhl jej z krčmy a pomohl mu utéct. Vrátil se na loď. Druhý den jej Turek jménem Armin vyhledal a dal mu v šátku zabalené COSI.“

„Ty mi zachránit život, já dát TO. Ty být šťastný. Nikdy neukazovat a nikomu nedat, komu nevěřit. Nesmí dát nikomu, jen tomu, komu nejvíc rád, až budeš umírat. Nesmí na slunce, nebo TO umřít.“ A do písku namaloval pět písmen: H B L N K.

Tak mu začal Jan říkat: HeBeLNíK. Nikdy mi TO neukázal. Říkal mi, Kristlo, pamatuj, to je TO, co nám nosí štěstí. Až se narodí to pravé dítě, předám mu jej. Protože to pravé dítě TO najde. To je všechno, Bettynko. Můžeš začít hledat, pokud tomu věříš, najdeš TO. Najdeš ten HeBeLNíK.

Když šla celá rodina na pouť, zůstala jsem doma a řekla, že mne bolí zuby. Vylezla jsem na půdu, sedla jsem si na starou truhlu, opřela se o trám a rozhlížela se kolem. Nic. Osahala jsem všechny trámy, latě, co držely tašky, ťukala na dutiny, prohlídla jsem všechny kouty. Nic. Špinavá od pavučin a prachu, celá zpocená jsem otevřela vikýř a zhluboka dýchala letní vzduch. Rozčarovaná, že nejsem ta pravá, jsem slezla dolů. Umyla jsem se a vypila sklenici vody. Podívala jsem se z okna, v dálce zahřmělo a blížila se bouřka. Vtom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na půdě zavřít vikýř. Utíkala jsem na půdu a zakopla o jeden ze schodů. Slyšela jsem, že něco klaplo. Vrchní část schodu se pootevřela. Nadzvedla jsem jej a zahlédla něco zabaleného do šátku. HeBeLNíK! Já jsem TO našla!

Vzala jsem ho a zavřela jsem dveře na půdu, abych zůstala v šeru a slunce se jej nedotklo. Rozbalila jsem ho. Byl úžasný. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Sálalo z něj chvilku teplo a chvilku zima. Když jsem se ho dotýkala a myslela na problém, který mne tížil nebo jsem si nevěděla rady, během chvilky jsem pochopila všechno a napadlo mne řešení. Zuby mne přestaly bolet. Jasnost myšlení a bezproblémový náhled na svět mě až paralizovaly. Vědoucně jsem se usmála a pochopila fungování soukolí života. V té chvíli jsem dospěla, z holčičky se stala chápající slečna. Přehodila jsem přes něj šátek a vrátila ho na původní místo. Znovu zahřmělo. Běžela jsem zavřít vikýř. Bouře už byla skoro nad námi.

Dnes už jsem babička. Mám dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Které dítě bude to pravé? Kdo asi najde HeBeLNíK? Kdoví? Třeba až pravnoučata. Prožívám krásný a smysluplný život, mám toho pravého a jsme spolu skoro čtyřicet let. Vždy se nám dařilo, co jsme si předsevzali, to jsme si splnili. Děti vystudovaly a založily rodiny. Všichni jsme v mezích možnosti zdraví, spokojení a šťastní. Vždy jsem všem v rodině vysvětlovala, aby byli šťastní s tím, co mají a neohlíželi se se závistí po sousedech. Že základ štěstí je spokojená rodina, zdravé a láskyplné vztahy, chuť pomoci druhému, nezištné a otevřené přátelství, upřímnost, tolerance a brát každého s jeho klady i zápory. A nerozvádět se nebo nerozcházet pro sebemenší hloupost, neshodu či jiný názor na problém. A pokud jsem opravdu byla s rozumem v koncích, na řadu přišel HeBeLNík a bylo po starostech.

HeBeLNíK tiše odpočívá na půdě, je ukrytý v jednom schodu. Zatím ho nebylo moc potřeba. Jen ten čas letí mílovými skoky. Hodiny jsou toho důkazem. Zejména ty od prababičky Kristýny. Jsou kapesní a na řetízku. Na ciferníku je drobným písmem napsáno: „Doxa. K. Pondělíčková, Plzeň, 1905.“ Když si je vezmu do ruky, vzpomenu si na prababičku Kristýnu a svatební dar pro pradědečka Jana od milostpaní pratety Květoslavy.

LP – Lost On You

„The Gentleman’s Wager II“ | Johnnie Walker Blue Label presents „The Gentleman’s Wager II“ with Jude Law and Giancarlo Gian from SE7EN TRAVEL on Vimeo.