Hříchy, hříšky, hříšečky

Hřích (ze stsl. grěch, chyba) je náboženský pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, nebo chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání (hanebnost, zločin) nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu.

Hříchy, hříšky, hříšečky

(ukázka moderní galantní poezie)

Óóó, jak ráda hřeším!

Vím, že nesmím čokoládu,

ale tajně si ulomím kostičku.

Vím, že se nemám dívat na porno,

ale dívám se jen chviličku.

Vím, že mám velkou nohu,

ale říkám, že mám nožičku.

Do dortu se nedává chilli,

dám jen na špičku nože,

trošku, trošičku.

Jsem už starší dáma,

ale občas hraju holčičku.

Vím, že toho tolik nesmím.

Ale to, co nesmím,

dělám je trošičku.

Zato strašně ráda!

Hřeším si u zrcadla,

když „marnivá“ na mne padla.

Hřeším třeba v cukrárně,

při kávě a dortu.

Tam opravdu ráda hřeším

a na dorty se hříšně těším…

Bot mám plnou skříň,

koupím si další do páru.

Je to hřích,

když je všechny nenosím?

Ale mám jich plnou almaru!

Házím očkem po pěkném pánu.

Je to hřích, takhle k ránu,

když ležím na piánu

a chtěla bych se milovat?

Je hřích chtít TO ještě jednou?

Není. Zpotí se…

a tváře zblednou.

Dlouho stál… v koutě.

Ale on to dokázal!

Je hřích opalovat se nahá?

Ještě mám na to postavu.

V duchu omílám jeho jméno na HÁ,

třeba ho na ni dostanu!

A když, tak na chalupu

a nééé do stanu!

Však já ho tam dostanu!

Je hřích myslet na hříšek?

Podívejme se do starých knížek,

jak se hřešilo.

Hřeší se,

když jdu s tebou na pivo?

Dám si „vepřo, knedlo zelo“.

Zvětší se mi jenom trochu tělo.

O to budeš mít z hříchu více!

Je hřích, když večer milujem´ se

spolu na schodech?

Je hřích tajně se dívat,

jak se sprchuješ?

Jsem z té páry rozpálená celá,

tak si lehám do peří.

Přijdeš nahý ke mně

a zatočí se se mnou země!

Bože, to je hřích!

Cítím touhu na dlaních

a objímám tě celá.

Celičká jsem rozechvělá,

když do mě vstoupíš jako král!

Král, co nedobyl hradu,

ale mou zahradu rozkoší.

Jsi asi zahradníkův král,

když jsi na mně

tak krásně hrál!

A hřích se usmíval

a stál opodál!

Je to také hřích,

když kalhotky mi visí

na dveřích?

Asi jsem je tam zapomněla,

když jsem nahá celá.

Vlastně nééé,

vždyť náušnice

se mi houpou na uších!

To přeci není hříšek,

ani hříšeček!

To už je pořádný,

prapořádný hřích!

Hřeším, hřešíš, hřešíme!

A všichni se na to těšíme!

Tak co o tom ještě psát?

Hříchů je zkrátka akorát!

Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová a Iva Janžurová – Hřeším, hřešíš, hřeší