Jak je lehké být agentem…

Dívala jsem se na film s Jamesem Bondem „Skyfall“. Napadlo mne, jak se asi člověk stane agentem, respektive agentkou. Je to opravdu tak těžké? Kdo by mi takový post nabídl a zrovna mně? Nejsem nijak výjimečná, jsem obyčejná žena. Je ta „práce“ tak romantická, tak dobrodružná a zajímavá? Nebo je to jenom dřina. Zkusím to!

Otočila jsem třikrát kuličkou v levé dlani, dýchla na ni….

…a ocitla se na koleji v Cambridge.

Studuji na vysoké škole v Cambridge ve Velké Británii. Mám před závěrečnými zkouškami z psychologie. Moje disertační práce se jmenuje: „Psychologie davu a Ego zločince“. Mé konto už je studiem vyčerpané, dávala jsem poslední dobou soukromé hodiny španělštiny a ruštiny špatně prospívajícím dětem, takže se to dalo jakž tak přežít.

Volali z vrátnice, že tam mám návštěvu. Jdu hladová a otrávená jako pes z dlouhého „nic nedělání“. Sejdu dolů, čeká na mne muž a žena středního věku, podávají mi ruku a představují se. Chtějí si se mnou v hovorně promluvit.

Nechápala jsem, co mi vůbec chtějí. Jsem sirotek, tak s rodinou to nebude mít nic společného. Prý zastupují organizaci pro rozvoj vyššího myšlení. Nechápala jsem, co po mně vůbec chtějí. Sledují mne již dva roky a mé práce je velice zajímají. Zda bych neměla po dokončení studia zájem spolupracovat.

„A jakou si představujete vůbec spolupráci?“, ptala jsem se nevěřícně.

Paní, říkejme jí třeba Ellen, mi vysvětlila: „Pokud s Vámi sepíšeme smlouvu, budete dostávat ještě během studia 3 000 britských liber měsíčně. Slovy tři tisíce liber, skoro 100 tisíc korun českých na přilepšenou. Úplně mi vyrazili dech. Smlouva je na dobu deseti let po studiích, každý rok se agent přehodnocuje, a pokud vyhoví požadavkům, tak postupuje do vyšší šarže, samozřejmě s vyšším finančním ohodnocením.

Pán, říkejme mu John, dodal: „Máme zájem o Vaše postřehy z psychologie davu. Budete poslána do terénu, kde budete hodnotit vzniklé situace a hledat jejich řešení. K tomu patří roční vojenský výcvik. Všechno bude placené. Zároveň se zavazujete podpisem, že o ničem nebudete mluvit, nic si zapisovat, veškeré informace jsou tajné a uložené pouze ve Vaší hlavě. Celou dobu výcviku budete mít na obličeji masku a rukavice. Veškeré podrobnosti probereme, až zavoláte na toto číslo, pokud se rozhodnete k spolupráci. Váš volací znak je: 000124/C. Bez tohoto označení nemůžete být dále přepojena na ústředí.“

Ellen dodala: „Tady podepište stvrzenku na 1000 liber, ať se rozhodnete jakkoliv.“ Podala mi peníze a ruku, oba se usmáli a odešli. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Co s tím mohu všechno udělat? Koupím si konečně pořádné boty a kabát. Už je pěkná zima. Vrátím holkám dluhy a půjdu na báječnou večeři. Sama. Nepotřebuju poslouchat něčí přihlouplé štěbetání. Musím si to rozmyslet. S prázdným žaludkem mi to špatně myslí.

Objednala jsem si stůl pro dva v restauraci St. John. A jídlo jsem si dala taky pro dva: předkrm Langoustines & Mayonnaise za £14.80, Hare & Bacon Pie (for two) za £36.00, New Potatoes za £4.00. Desert za £8.00 Chocolate Terrine & Creme Fraiche jsem už málem nezvládla. Zapila jsem to lahví červeného ‚ST JOHN ROUGE‘ 2012 BIB (Cabernet, Syrah), Chateau Lascaux, Coteaux du Languedoc, t: 28.50£.

Zaplatila jsem sto liber, nechala jsem slušné spropitné. Tolik peněz! A proč ne? Nejsem ledaskdo, jsem „skoroagentka“! Teda budu! A je mě kus! Ani jsem nešla na autobus a pomalu se loudala večerním Londýnem. Výlohy zářily a lákaly svým obsahem. Boty, šperky, auta, luxusní oblečení. Byla to „jako“ druhá večeře. Duševní. V duchu jsem si říkala, že jsem dobře najedená a napitá. Dobře platí, je to zajímavá nabídka, určitě se něco přiučím a ty peníze nejsou taky k zahození. Stejně nemám ještě žádné pevné místo, co bych to nezkusila? Hned zítra tam zavolám. No, z hlediska psychologie a taktiky zavolám až třetí den, aby si nemysleli, že se na to moc klepu.

Vzala jsem si nakonec taxi a nechala se odvézt na kolej. Nevím, co do mne vjelo, asi to dobré rozpoložení po jídle a docela pěkná zvědavost. Zavolala jsem hned. Ozvala jsem se smluveným kódem a okamžitě mne přepojili. Na druhém konci jsem podle hlasu poznala Ellen.

„Beru to a hned“, vyhrkla jsem absolutně ´nepsychologicky´.

„Zítra ve 14 hodin se pro Vás staví náš člověk. Řekne Váš volací znak, pojedete s ním, můžete mu plně důvěřovat“, zavěsila.

Spalo se mi moc dobře. Najedená, rozhodnutá, pod hlavou několik stovek liber a s vidinou zajímavé práce.

Druhý den ve stanovenou dobu na mne čekal velmi nenápadný pán (říkejme mu pan Šedivý – Mister Gray), řekl mi moje číslo a odjeli jsme do ústředí ve staré části Londýna. Pohovor trval asi dvě hodiny. Prošla jsem, podepsala smlouvu a dostala další dva tisíce liber. Bože, jak je život krásný, když má člověk dostatek peněz. Pan Šedivý mne odvezl na kolej, galantně mi otevřel dveře a pozdravil.

Do týdne jsem složila všechny zkoušky a čekala na slavnostní předání diplomu magistry psychologie v aule školy. Na chodbě už na mne čekala Ellen, John i Mr. Šedivý. Blahopřáli mi k ukončení studia.

„Rozlučte se s kamarády, zítra ráno odlétáte na roční kurz“, upozornila mne Ellen. „Nic si s sebou neberte, vše dostanete na místě.“

Odešli. Jedna etapa života skončila, spolužáci se rozcházeli s rodiči na oběd. Já stála sama na chodníku a přemítala, co mne čeká a nemine.

Osobní věci jsem si uložila do úschovny, zaplatila roční poplatek. Ráno, přesně v osm hodin vystoupil pan Šedivý, otevřel mi dveře auta a dovezl mne na malé letiště blízko Londýna. Nasadil mi na obličej masku a na ruce černé rukavice.

„Nikdy je nesundávejte na veřejnosti“, připomněl pan Šedivý. „Nikdo z Vašich kolegů nebude bez masky vycházet ven.“ Letadlo bylo šestimístné, a pět dalších, asi také kolegů v maskách a rukavicích, již sedělo uvnitř.

Rok školení a výcviku utekl jako voda. Byl sice tvrdý, ale přežila jsem to. Shodila jsem devět kilo, umím střílet ze všech zbraní včetně luku, zvládám nůž, sekyru. Jsem sice nemehlo, fyzicky nic moc, ale psychologicky na výbornou. Zakopávám, vše popletu, jsem nemotorná, ale moje rešerše situace a okamžité vyhodnocení protivníka zvládám ledabyle. V psychologii na mne nikdo nemá. Jsem rafinovaná jako cukr.

Závěr výcviku: Nyní jsem agentka 1. stupně, dostávám první úkol. Vylosovala jsem si Ramóna – agenta číslo 009, velmi obávaného agenta-likvidátora. Když jsem se seznámila s jeho Curriculum vitae, přeběhl mi mráz po zádech, nahoru a zase dolů. Má dvacet let praxe, za sebou asi šedesát zdařilých akcí, nikdy nepřistižen, v podstatě ani není známá jeho současná tvář. Připisují se mu akce po celém světě, domovská adresa pravděpodobně v Barceloně. Můj úkol bylo: oťukat, seznámit, vyfotit, navázat kontakt a potom předat zprávu. Zpětná vazba – info o dalším postupu. Docela náročné nejen na čas, ale i psychologicky.

Prohlédla jsem si ilustrační film s jeho rozmazanou tváří, v dálce vysoké věže Sagrada Família v Barceloně. Zaujal mne zajímavý prsten na jeho levém malíčku ve tvaru hada, který se k muži ani nehodil. Film se po přehrání v notebooku sám znehodnotil a já si uložila všechny detaily do své paměti.

Odletěla jsem do Barcelony, ubytovala se jako turistka v Ayre Hotel Rosellon, čtyři a půl hvězdičky, kousek od Sagrada Família. Pověsila jsem si šaty na ramínka, osprchovala se a na chvíli si odpočinula na lůžku. Asi po hodině jsem vzala fotoaparát, volné červené šaty s velkým dekoltem (konečně mám co ukazovat), za ucho jsem si zastrčila velký květ ibišku, vyleštila červené brýle s tmavými skly proti slunci, nazula si pohodlné sandály a vypravila se do města „na lov“. Courala jsem se od přístavu směrem nahoru ulicí La Rambla. Zastavila jsem se na tržišti, přilákána vůní jahod, koupila si košíček a mlsaje rudé šťavnaté plody jsem se procházela po stopách Antonia Gaudího, do uličky s barem, kde se můj „cíl“ pravděpodobně vyskytuje. Blížil se večer, pomalu se smrákalo, kavárny hučely jako včelíny a předzahrádky byly plné hostů. Zamířila jsem do baru a přes ty tmavé brýle jsem přehlédla zvýšený schod u vchodu. Zakopla jsem o něj a letěla hned prvnímu hostu do náruče.

Vysypala jsem na něj zbytek jahod a praštila ho kabelkou do nosu. Zachytil mne rukama a já říkám: „Ustedes, las fresas, lo siento! Ty jahody, promiňte!“

Vyhrkl: „To je krásný způsob k seznámení, ne? A že umíte tak dobře španělsky, señorita? Vždyť vidím podle pasu, že jste cizinka. Váš pas leží tady na zemi vedle kabelky“.

Pomohl mi vstát, posbírat věci a nenápadně mi zíral do dekoltu: „To zíráš na pěkný český prsa, co?“, pomyslela jsem si v duchu. Všimla jsem si, že na levém prsteníčku má prstýnek ve tvaru hada, přesně jako na instruktážním filmu. „ A mám ho, Ramóna!“ To jsem ani nečekala, že se tak brzy seznámíme. Vypadá dobře, je to kus chlapa. Pohybuje se jako kočka a oči má jako had. Jeho vypracované tělo láká k pohlazení. Zajet mu tak do černých kudrnatých vlasů, kde na skráních už šarmantně prokvítá stříbro.

Zamrkala jsem řasami, usmála se a s výrazem nezkušené husičky pravila: „Přesně tak jsem si představovala galantního Španěla!“

„Co Vám mohu objednat, slečno?“, něžně se zeptal?

„Dala bych si suché červené a latté.“ Číšník přinesl objednávku během minuty a také mi málem spadl do dekoltu. „Jen se podívej, doma to nemáš! Holt, mužský jsou všude stejný.“

Ramón se představil: „Jsem Ramón. Mohu se zeptat na Vaše jméno?“

„Betty“, hlesla jsem nesměle a znovu zamrkala řasami. Na muže to působí jako červená muleta na býka.

„Slečno, promiňte, jdu se převléknout do čisté košile. Ta moje je růžová od Vašich jahod! Do pěti minut jsem zpátky.“

Hned jsem zavětřila: Ha, bydlí tady kousek, hotel nebo privát, do pěti set metrů, víc ne! Vrátil se dříve, než já z toalety. Přepudrovala jsem si obličej, přetřela si růž na rtech a povídám sama sobě do zrcadla: „Seš kočka, neboj, to zvládneš levou zadní, je to jenom mužskej. Ženská, ta by byla horší!“  

„To je teda tele, ale figuru má pěknou, stála by za hřích!“, pomyslel si Ramón, když vcházel s čistou košilí do baru. „Ale nejdřív si ji prověřím!“

„Odkud jste, slečno, jestli se můžu zeptat?“, nedůvěřivě zavětřil.

„Česká republika, Praha.“

„Taky jsem tam už měl práci“, řekl si pro sebe a nahlas zahlaholil: „Hradčana, znám. Restaurant Na Vikárce, moc dobrý pivo. Orloj, fantastické město.“

„Já jsem učitelka jazyků – učím španělštinu, ruštinu, angličtinu a němčinu. Maminka byla profesorkou na gymnáziu a tatínek pocházel ze Španělska – Sevilie. Byl lékařem, s maminkou se seznámil při studiích v Praze a zůstal tam. Již jsou oba po smrti, zemřeli při havárii auta, když jeli na dovolenou. Něco jsem zdědila, chci projet Španělsko a poznat, kde se tatínek narodil. Mám tam dole ještě nějaké příbuzné. A také bych chtěla zažít nějaké dobrodružství.“

„Neboj, zažiješ, o to se už postarám“, pomyslel si Ramón a usmál se: „Jaký máte program na zítřek, Betty? Mohu Vám tak říkat?“

„Ano a já Vám budu říkat Ramóne“, a pokračovala jsem: „Chtěla bych si prohlédnout Sagrádu Familiu a Katalánské národní Museum. Nechtěl byste mne doprovodit, určitě se tady lépe vyznáte, lépe než já. Potřebuji příjemného ochránce.“

„Bude mi potěšením.“ A v duchu si dodal: „A přece to dobře dopadne, neboj, bude i potěšení na mé straně. Kouká z toho pěkný zítřejší den a fantastická noc, na kterou se nezapomíná. Budu muset vyměnit povlečení a bytné Ester říct, aby poklidila a vychladila šampaňské. A jahody!“

Nahlas se zeptal: „Kde Vás mohu vyzvednout, Betty?“

„V deset hodin u Ayre Hotel Rosellon. Budu se těšit.“ Možná, že jsem už drápek zasekla. Podle jeho obdivného pohledu a jak si mě mlsně prohlíží! Myslím, že se v posteli po milování rozpovídá. Muži se rádi předvádějí. Ach, to jejich ego! Ještě, že mi do hlavy nevidí. Zato do dekoltu padá hlouběji a hlouběji. Docela se na něj těším. Aspoň uplatním nejen svoje jazyky, figuru, ale taky psychologické postřehy. (Napíši o tom disertační práci a udělám si doktorát. Bude se to jmenovat: „Sexuální psychologie agenta“. To bude bomba. To ještě nikdo nenapsal, budu první!)

Doprovodil mne k hotelu a políbil mi ruku: „Dobrou noc, Betty“,  a odtančil do noci.

Vzala jsem si klíče od pokoje a recepční mi podal obálku: „To je pro Vás, máte si ji hned otevřít.“

Otevírám ji cestou k výtahu a čtu vzkaz: „Začalo to dobře, jen tak dál. Kryjeme Vám záda. MY.

Vyjela jsem výtahem do druhého poschodí, na stole byla váza s rudými růžemi. V nich kartička: „Dobrou noc, Betty. Ramón.“

Je schopnej, kluk jeden španělskej. A je rychlej a s ženskejma to asi umí, pomyslela jsem si. Ale to neznáš mě, to budeš teprve překvapenej, chlapečku. To víš, hochu, ženská, která je tři měsíce bez chlapa, to je jako utrženej vagón. Už se těším, holenku, uvidíme, kdo s koho!

Zapálila jsem si cigaretu, spálila zprávu v popelníku a spláchla popel do toalety. Vysprchovala jsem se, skočila šipku do postele, zvedla telefon a zavolala do recepce: „Vzbuďte mě v 8,00 a doneste mi snídani do postele. A pravou španělskou. A nešetřete, po ránu mám hlad jako vlk. Muchas gracias.“

Báječně jsem se vyspala do růžova. Snídaně byla vskutku štědrá, snědla jsem všechno do posledního drobečku. Hodila jsem se do gala – bílé propínací šaty s modrými kvítky, klobouček se šálem v barvě šatů, blankytně modrou kabelku a modré semišové lodičky. Vzala jsem si kontaktní modré čočky, zamrkala na sebe do zrcadla. Ještě jsem si připnula náhrdelník a dlouhé modré náušnice s cibulákovým vzorem po mamince a seběhla po schodech do přízemí. Majordomus mi otevřel v 10,05 dveře (nemohu tam být přeci dříve, než on!) a Ramón seděl v bílém sportovním mercedesu na sedačce potažené smetanově bílou kůží. Na sobě černé kalhoty a bílou košili s rozhalenkou. Otevřel mi dveře a zašveholil: „Buenos días, seňorita Betty!“

„Buenos días, Ramón!“ A rozjeli jsme se.

Dopoledne jsme si prohlédli Sagrádu Familiu s jeho příjemným výkladem ve španělštině. Antonio Gaudí by mohl jen v tichosti závidět, jak Ramón s láskou vypráví o jeho celoživotním díle. Obdivně jsem ho hltala očima a on se předváděl jako tokající tetřev. Občas mne vzal kolem pasu, nenápadně se dotknul mé ruky a já cítila, jak přeskakují jiskřičky. Vrkala jsem jako holubička. Jak je krásné hraní na lásku. Skoro romantický kýč. Už aby byl večer!

V poledne mne pozval na oběd do Hotelu Barcelona Princess. Jídlo bylo výborné – paella, tortilla espaňola, langusty v těstíčku, chřest, plody moře a kopa zeleniny. Některou jsem ani neznala. Ramón na mě vrhal významné pohledy, co toho spořádám. Byl přichytlý jako štika na háčku. Jenom zaseknout. Do večera ho mám na talíři!

„Ta má apetit, ta bude v posteli určitě jako pravá Španělka. Je vidět, že má krev po tátovi. Už se nemůžu dočkat. Jen nespěchat, nic nezkazit. Všechno se dobře vyvíjí. Oléééé!“

Siestu jsme strávili na Gaudího Vlně, v parku nad přístavem. Příjemný větřík si pohrával s našimi vlasy a přinášel brízu od moře. Cikády zpívaly v trávě a my oba lehce unavení klimbali, až nás vzbudil zvonkem pouliční prodavač zmrzliny. Dali jsme si smetanovou zmrzlinu s kousky ananasu, servírovanou ve vychlazeném kusu pravého ananasu. To byla lahoda!

Odpoledne jsme jeli do Nacional Art Museum of Catalonia.

„Už se těším na večer, dám si šampaňské a jahody. Ale pozor na košili!“, opakovala jsem si v duchu.

„Bože, ta má nohy, a jak krásně končí, mám co dělat, abych se soustředil na zvedání nohou po schodech do muzea“, přemílal si Ramón.

Vycházíme nahoru po schodech k muzeu, skoro až na vrchol. Najednou cítím, jak mi padá z levého ucha náušnice. Prudce jsem se ohnula, abych zachytila padající náušnici. V duchu mi proběhlo: jen aby se nerozbila o kamenné schody. Vrazila jsem zadkem do Ramóna. Zachytla jsem ji, nerozbila se! Připínám si ji na ucho. Otočím se k Ramónovi a Ramón nikde. Slyším křik pod úpatím schodiště. Všude se sbíhají lidé a já civím na tu spoušť. Ramón leží pod schodištěm, nehýbá se.

Běžím dolů a křičím: Co se stalo? Que pasó? Que pasó?“

Nad Ramónem se sklání starší pán, dává mu ruku na krční tepnu a říká: „Él está muerto. Je mrtvý.“ Ztropím povyk a doopravdy brečím. Mám já to ale smůlu! Takovej fešnej chlap! Ani jsem si nic neužila! A tak pěkně se to vyvíjelo. Škoda! „Bééééé!“

Omdlela jsem. Probouzím se v rukou policistky, která říká: „Vzpamatujte se, už mu nikdo nepomůže. Byla to nešťastná náhoda. Es una pena. Bylo to neštěstí.“

Na policii podepisuji formulář o nešťastném úmrtí. Stále to nechápu. Jsem v šoku. Co se vlastně doopravdy stalo? Já husa pitomá jsem ho srazila zadkem ze schodů. Vždyť já ho vlastně zabila prdelí! To se asi v dějinách špionáže ještě nestalo. Jsem první!

Po dvou hodinách odcházím do hotelu, kde na mne čeká Ellen a John: „Bylo to mistrovské. To jsme opravdu nečekali. Vy jste ho tak čistě zneškodnila, klobouk dolů! Postupujete do vyšší třídy. Po zasloužené dovolené dostanete další úkol.“

Příští měsíc odlétám do Moskvy, Saša 38 bude mojí spojkou.

„Tady je finanční ocenění za brilantní zneškodnění. Je vidět, že jste rafinovaná.“

Podala mi obálku, byla opravdu tlustá. Nééé, Ellen, ale ta obálka!

V hlavě mi víří: „Škoda, ani jsem si neužila. A tak pěkně se to vyvíjelo. Ale přeci jsem si nemohla nechat rozbít náušnice, jedinou památku po mamince! Škoda ho a takový to byl agent fešák. Co neudělá jeden český, dobře vyvinutý zadek! Ach jo, těžký život dobrodruha, vlastně dobrodružky!“

Nashledanou v Rusku, budu referovat!

James Bond – Skyfall Adele