Pátý element je LÁSKA

 Pátý element je LÁSKA  – „Ta, co bolí“…

Erich Fromm:

„Láska a nenávist jsou dvě sestry, kde je jedna, přijde i druhá, a poté společně odejdou.“

LÁSKA A NENÁVIST

Se slovy jen tak hraju si,

nacpu čokoládu do pusy,

obložím se kaktusy

a slyším zpívat: Si, si, sííííííí…

Slyším zpívat třeba sysla

nebo můj žaludek hlady šišlá?

Či si šlápl na jazyk?

A láska skoro zkysla.

Myšlenky přehrabují se,

jaksi, taksi, i peněz taxy,

taxi sem k nám ale nejede.

Láska odešla po svých, přátelé…

Znala jsem kdysi

dívku jménem Maxi.

Přišla láska jaksi

mimochodem….

Na řasách měla slzy

jenom od vína.

Co chcete?

Nebyla to blondýna.

Měla zrzavý i klín,

byla pestrá jak harlekýn.

Neznala čas a neuměla splín.

Do očí si sypu místo soli kmín,

když u sporáku dlím.

Láska a nenávist je jak ostří nože.

Hladí i řeže.

Stačí milimetr

a pravda je vleže.

Jako babylonské věže

mají nohy vzhůru do oblak.

Nenávidím a miluji.

Nenávidíme a milujem´ se taky.

Jaké s tím saky paky?

Jsme láska i nenávist.

I Panna orleánská milovala,

pak přišla nenávist

a hořela jak svíce.

Nenávist je ostřejší než láska,

vydrží více,

protože je na druhé straně.

Víte na které?

Na té druhé.

Naděje pokulhává s holí,

lásce podává ruce.

Láska tolik, tolik bolí

a v srdci revoluce.

Věší se, křičí a padá gilotina.

„Ty a žádná jiná!“,

říkáš to už po sté.

Naděje zase v srdci roste.

Ta kulhavá s tou holí,

když všechno tolik bolí,

rány v srdci hojí

a o druhého se bojí.

Ty flastříčky na život

a ztracené touhy,

běh jak o život,

který je zatraceně krátký,

ale i dlouhý.

Snad potkáme tu s holí.

Píši tužkou,

kterou jsem někde ukradla.

Dívám se do sebe

jak do prasklého zrcadla.

V sobě lásku,

za sebou nenávist.

Ta s tou holí – naděje,

jako modré housle,

co byly od štěněte kouslé.

I Ta, co bolí – láska.

Teď už je z něj pěkný hafan.

Dívám se do zrcadla

a hřebenem si duši drásám.

Trhám si babí chlupy na bradě

a času jak v protržené přehradě.

Najednou koukám,

je půl desáté.

Stydnou kamna

a dostala jsem hlad.

Co s tou láskou a nenávistí?

Poslat je pěšky na západ.

Jdu do špajzu,

uříznu si kus salámu,

k tomu pět kyselých okurek.

Na chleba si namažu sádlo na tři prsty.

Když jsme hubený,

tak budem´ tlustý!

S láskou jsem pojedla

vypila krajáč mléka.

Měla od ní bílé vousy.

Spokojenost nenávist rdousí.

Pořádně a pod krkem.

Ať zmodrá, mrcha jedna!

Zapálím si cigaretu a dopiji zbytek vína.

Nahlas volám do komína:

„Jdi di prdele,

ty krrrááááávo jedna líná!“

Šáhnu do sazí a maluji si obočí,

celý svět se otočí,

protože nenávist je pryč.

Zatím jsem ji odehnala,

zatím je „takhle malá“.

Doufám, že se nevrátí.

Otevřela jsem si pivo

ze třetího schodu.

Sedám si k oknu

a potom si kvoknu:

Dej si ještě frťana,

jako prémie,

že zahnalas tu mrchu.

„Ádijééééé!!!!“

P. Hapka a M. Horáček: Buřty, pivo a nenávist