Lavička v Zámecké zahradě

„Už je vidím, už jdou. Jsou do sebe láskyplně zavěšeni. Ona k němu vzhlíží jako k Bohu lásky. Jsou mladí, jsou krásní ve své naivitě, ve svých představách o světě, o růžové budoucnosti, o věčné lásce, o tom, že je nic nerozdělí…“

Sedím tu a čekám. Za každého počasí, ve dne, v noci, v lijáku, ve výhni, v mrazu… Čekám. Čekám na osudovou lásku, na první jarní švitoření, na východ slunce, na červánky. Lehce mne šimrají po zádech barevné listy s podzimem. V zimě mne přikryje chladivá peřina. Déšť promaže mé ztuhlé kosti, teplý větřík je vysuší, slunce rozpálí doběla a noc pofouká praskliny vetchého stáří.

Někdy se na mne posadí pejskař, který čeká na svého miláčka. Někdy přijde mladá ubrečená holka a stěžuje si na špatné známky na gymplu. Také si u mne předávají ty nejnovější zprávy všichni psi. Jééé, teď zrovna jeden zase počůral mé již tak dost zrezivělé nožičky. Pode mnou má myška díru a v ní tři mladé. Má se co ohánět, chuděra jedna! Dědeček s babičkou se vyhřívají na sluníčku, chytají poslední paprsky večerní idyly v Zámecké zahradě. Ludvig van Beethoven právě složil vduchu svou „Ódu na radost“ a její kumulovaná oslava života se rozléhá parkem, i do těch nejzazších koutů se dostává. J. W. Goethe se setkává s Beethovenem na proslulé promenádě, zde dojde ke známému střetnutí jejich názorů při pozdravu s císařskou rodinou, které snad nejlépe charakterizuje propastnou odlišnost obou velikánů. Minuty věčnosti zapustily kořeny. Natrvalo.

Labutě důstojně krouží na hladině, spící schovávají hlavy pod křídla. Čekají na změklá sousta tvrdého pečiva. Jednou, dávno tomu, mladá maminka házela doma pečené buchty labutím. Plakala u toho. Křičela: „Žerte, labutě, žerte. Nepovedly se, jsou tvrdé. Pozor, abyste nešly ke dnu spolu s nimi!“ Možná, že tam leží na dně dodnes, myslím ty buchty. Labutě odlétly.

Z dálky sem doléhá křik dětí i dospělých z koupaliště. Malé děti skotačí na trávě a já je zpovzdálí hlídám. Vzduch provoněný chlórem se nese zahradou a kulisa řevu se mísí s hlukem silnice a s výpary nákladních aut. V dáli vřískají opice. Děti je napodobují. Milenci se vodí za ruce, něco si špitají za soumraku. Maminky tlačí kočárky nebo líně poklimbávají na lavičce, když i jejich ratolest konečně „zabrala“. Právě probíhají vteřiny věčnosti.

Na hladině rybníka plave kytice rudých růží. Něžně ji držely ruce dívky. Dostala je od milého, ale nemůže s kyticí domů. Rodiče se vztahem nesouhlasí. Rozloučila se s nimi přivoněním a pak je hodily ruce milého co nejdál do vody. Voněly tak sladce, jako právě utržená láska. Určitě zkameněly slzami odpuštění a lázeňskou vodou. Na dně čekají dodnes. A láska vydržela, je sice už postarší, ubitá starostmi a neduhy, ale je! Je tu stále jako ti dva dávní milenci. Zelenají se i kopečky trávy, v zimě pokryté uklouzaným sněhem, na němž dováděly děti na bobech a mlaďoši na igelitových pytlích. Láska kvete v každém věku a za každého počasí. I ty uvřískané opice potřebují ždibíček opravdické lásky!

A moje nejoblíbenější dvojice se blíží. Po několik let se za mé role gardedámy objímali, líbali, sladkými slůvky si slibovali věrnost až za hrob. Kde je jí konec? Byla jsem svědkem jejich milování v teple i mrazu, v noci i za dne. Je obdivuhodné, co láska vydrží. Škoda jen, že ji běžné starosti, nepohoda a stokrát nic umoří. Ale to ještě nevědí….

„Už je vidím, už jdou. Jsou do sebe láskyplně zavěšeni. Ona k němu vzhlíží jako k Bohu lásky. Jsou mladí, jsou krásní ve své naivitě, ve svých představách o světě, o růžové budoucnosti, o věčné lásce, o tom, že je nic nerozdělí…“

Óda na radost – Ludwig van Beethoven