Neviditelná

Vracel jsem se z odpolední. Vystoupím na zastávce. Najednou blik…a tma, že nebylo na krok vidět. Baterku ani zapalovač jsem neměl, mobil byl vybitý. Domů jsem to měl ještě asi tři kilometry.

Najednou slyším za sebou rychlý klapot střevíčků.

„Prosím vás, mohu jít s vámi, já se sama v noci bojím.“

„To víte, že jo. A kam vlastně jdete, slečno nebo paní?“

„Za tetou, bydlí tady kousek.“

„Ale já bydlím za městem, na samotě. A první vesnice od nás je daleko deset kilometrů. Jsou to Janovičky.“

„Ježíš, já špatně vystoupila. Co budu dělat?“

„No, jo, žádnej autobus už nejede. Víte co, slečno, pojďte se mnou. Nejsem žádný násilník, nemusíte se mně bát. Jsem Franta Matoušek a dělám kováře. Bydlím sám, rodiče už nežijou a všechny holky v okolí jsou už vdaný. Tak pojďte.“

„Dobře, tak já jdu s vámi.“

V tý tmě jsem několikrát zakop´, i když tu cestu dobře znám. Držela se mně jako klíště.

„Už budeme doma, slyším mýho psa štěkat, jmenuje se Harry. Je to taková pouliční směs, ale jinak je hodnej a nekouše, nemusíte se bát.“

Přicházeli jsme k domku, nic nesvítilo.

„Musím najít baterku nebo svíčku, abych na vás konečně viděl. A taky abyste se nepřerazila v domě.“

„Františku, ale já vidím i ve tmě velmi dobře.“

„To vám nevěřím, přerazíte se na prvním schodě.“

Vyběhla po schodech a pobídla mě: „Hoďte mi klíče, já je chytnu i ve tmě.“

„No to jsem zvědavej, doufám, že tu nepolezeme do rána po čtyřech.“

Odhadl jsem podle hlasu, kde asi stojí a hodil jí klíče. Slyšel jsem, jak je chytla, odemkla a řekla mi: „Pojďte.“

Pochopitelně jsem zakopl o první schod a hlavou málem vyrazil dveře. Chytla mě za ruku a pomohla mi vstát ze země.

„Františku, budu k vám mít jednu prosbu. Nechci, abyste rozsvítil. Jak rozsvítíte, tak mě neuvidíte.“

„Proč bych vás neměl vidět?“

„Tak to zkuste.“

Po hmatu jsem došel do předsíně a hledal na polici svíčku se zápalkami. Našel jsem jenom zápalky. Škrtnul jsem a podíval se jejím směrem. Nikdo tam nestál.

„Kde jste?“

„Dva kroky od vás. Jestli nevěříte, můžete si na mě sáhnout.“

Udělal jsem dva kroky, natáhl ruku a dotkl se jejího ramene. Nechápal jsem to.

„Vždyť tady nikdo není.“

„Ale je, říkala jsem vám, že ve světle mě neuvidíte.“

Připadal jsem si jako blázen. Nic jsem nechápal. Myslel jsem si, že mám sluchové halucinace.

„Můžu vám sáhnout na obličej?“

„Ano“, řekla a vzala mou ruku a přiložila si ji na tvář, kterou jsem neviděl.

„Au“, zařval jsem, protože sirka dohořela a spálila mi prst.

Byla zase tma a ona se zasmála: „Nespálil jste se moc?“

„Ne, nic se nestalo. A jak se vůbec jmenujete?“

„A jaké by se vám líbilo jméno, můžete si vybrat, Františku.“

„Já chci vědět vaše skutečné jméno.“

„Tak třeba Marie, tak se jmenovala vaše maminka, že mám pravdu?“

To už ve mně pořádně hrklo. Ona o mně ví a já o ní nevím vůbec nic.

„Tak, Maruško, a příjmení nemáte?“

„Třeba Nová, jsem tu přece nová, ne?“

„Tak jo a nemáte hlad? Mám tady fazole v konzervě, vajíčka a chleba. Je sice trochu tvrdej, ale to snad nevadí.“

„Víte co, Františku, běžte se zatím umýt, vezměte si s sebou sirky, svíčku jsem našla pod poličkou. Já zatím něco připravím k večeři z vašich zásob.“

„Vždyť na to neuvidíte.“

„Já vidím ve tmě a nedělejte si starosti.“

Drhnul jsem se v koupelně, čistil si zuby a převlékl se do čistého. V práci už netekla teplá voda a cestou jsem se pěkně zpotil. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Ale přes dveře jsem slyšel chrastit nádobí, škvařit špek a vajíčka, vůně se linula zpoza dveří. Řekl jsem si, že ji teď konečně uvidím, protože měla zaplá plynová kamna a hořáky dost svítí, abych ji uviděl. Pootevřel jsem dveře, ale v kuchyni nikdo nebyl. Viděl jsem, jak se vznáší dva talíře nad stolem, bochník chleba se ocitl ve vzduchu a nůž ukrojil dva krajíce chleba. Přibouchl jsem dveře, navoněl se starou kolínskou po tatínkovi, abych jí nesmrděl a zavolal:

„Už můžu ke stolu?“

„Můžete, Františku.“

Sfoukl jsem svíčku a otevřel dveře. Plyn už byl zhaslý. Šel jsem opatrně ke stolu, nahmatal židli a sedl si. Vonělo to báječně.

„Vajíčka na slanině, chleba s máslem, lžíce vpravo vedle talíře“, řekla. „Nechte si chutnat, Františku.“

„Vy taky, Maruško.“ Jedla s takovou chutí, asi jako já.

Dojedli jsme, zavrzala židle, jak ji odsunula a zeptala se: „Máte tady kávu?“

„Je v modré dóze na poličce nad dřezem.“

Odešla od stolu, sebrala ještě předtím talíře, vložila je do dřezu a z poličky sundala dózu s kávou a zapnula varnou konvici. Už asi šla elektřina. Řekl jsem jí: „Ale nerozsvěcujte, já se vlastně bojím vás ve světle nevidět, i když tady jste.“ Zavřel jsem oči.

Voda bublala v konvici, lžička cinkla o hrníček a zeptala se: „Kolik chcete cukru?“

„Dvě kostky a trochu mléka z chladničky.“ Otevřela chladničku a nikdo u ní nestál. Jen se zvedla krabice s mlékem a naklonila se nad hrnek a nalila mléko do kávy. Zavřel jsem oči, byla zase tma.

„Vy jste z toho trochu vyděšený, že jo? Ale můžete si na mě sáhnout“, zasmála se.

„Mám ruku na stole vedle vašeho hrnku.“  Chytl jsem ji za ruku, měla štíhlé prsty.

„A kdepak budu spát?“, zeptala se najednou.

„Já spím tady v kuchyni na gauči a vy budete spát v ložnici po rodičích. Dejte si klíč z druhé strany, abyste se mohla zamknout. Ve skříni najdete noční košile po mamince. Já se zatím jdu projít se psem, abych se z toho vzpamatoval. Třeba se mi to jen zdálo.“

Odešel jsem z kuchyně, pískl na psa a vydal se s ním po pěšině k lesu. Měsíc se vyhoupl z mraků, takže jsem dobře viděl na cestu. Říkal jsem si, nebudeš spěchat, taky se chce umýt, převléknout a zalézt do postele. Asi po půl hodině jsem se vracel. Potichu jsem otevřel dveře do kuchyně a rozsvítil. Bylo umyté nádobí a dveře do ložnice byly zavřené.

„Dobrou noc, Maruško“, zavolal jsem přes dveře.

„Dobrou“, odpověděla. Já si zalezl na gauč, přikryl se dekou a říkal jsem si v duchu: Ráno se vzbudím a všechno bude při starým, asi se mi to všechno zdálo. Zítra je sobota a můžu spát dýl.

Ráno jsem se vzbudil a cítím kakao a palačinky. To mi dělala máma. Vylítl jsem z postele, na stole palačinky s jahodovou marmeládou ze špajzu, všechno voní jako od maminky.

Z koupelny slyším: „To máte přece rád, Františku?“

„Maruško, kdo vlastně jste?“

„Vždycky jste snil o holce, kterou by vám každý záviděl. Nikdy jste si netroufl, protože se stydíte. Jste sice chlap jako hora, ale kuráž vám chybí. Nikdy se mně neptejte, kdo jsem a odkud jsem. Jestli chcete, mohu s vámi zůstat. Záleží jen na vás.“

Otevřely se dveře z koupelny, ale nikdo nevyšel. Vtom mě někdo obejmul a šeptá mi do ucha:

„Mám zůstat, Františku?“

Jenom jsem hlesl: „Zůstaň.“

A tak se mnou zůstala. Už je to pěkných pár let. Nikdy jsem ji neviděl, ale když ji objímám v posteli, tak cítím, že je to kus krásný ženský. A tak nevím. Je lepší nevidět a být spolu nebo vidět a být sám? Co byste si vybrali vy?