Osudová žena

Motto: „Víš, jak poznáš, že máš ženu svého života?“

            „Ne.“

            „No, jednoduše. Když zjistí, jaký jsi debil, a přesto zůstane s tebou!“

Moje žena

to je láska osudová.

Myslí za dva,

za nás oba.

Stále znova

na mě volá,

že jsem její osud

a láska osudová.

Potkal jsem ji na ulici,

šla proti mně s deštníkem.

Koukal jsem jí na prsa,

ne na cestu.

Hodila mi rukavici

přímo do ksichtu.

Poděkoval jsem jí.

To máme pěkný den,

mladá paní.

A pořád čumím na ni.

Něco hledáte?

Dívám se stále na ni.

Podobáte se lani,

mladá paní.

A zase čumím na prsa.

Oči měla asi zelené,

spletl jsem si ji s jelenem.

Vůbec netroubila,

i když byla říje.

Přetáhla mě kabelkou,

skoro mi to bylo milé.

Klekl jsem na kolena,

chtěl jsem jí zavázat tkaničky.

Smůla, měla lodičky!

Postavil jsem se

a zase čumím jako tele.

Tu tak dostat do postele!

Vzala mě za ruku a řekla:

Pojď chlapečku,

koupím ti zmrzlinu.

Třeba několik kopečků,

blbečku.

Vedla si mě jako ovečku.

Dotáhla mě k oltáři,

šlápl jsem jí na vlečku.

Už po mně šlapeš, blbečku?!

Jsem s ní několik let.

To není manželství,

to je lásky slet.

Lítám kolem lustru,

připomínám můru,

co si občas hubu připálí.

Pozoruje mě zpovzdálí

a pod fousy se usmívá.

Je to moje jediná,

jedinečná víla.

Přetrpěla všechna má úskalí a blbosti,

Tak jsem jí koupil náruč růží

a kilo hovězího na polívku.

A jsem plný radosti,

maso bylo od kosti.

Tak ji miluji,

že z lásky píšu blbosti.

(Poslal Jarda z Prahy.)