Oheň je svatým symbolem čistoty. Patří mezi čtyři základní elementy života, v pořadí třetí.

Hřeje, pálí, očišťuje, ale i upaluje. Oheň život zpříjemňuje, ale někdy i ničí. Z ohně máme posvátnou hrůzu, ale rádi si strkáme ruce do plamenů, ucukáváme bolestí i slastí zároveň. Před teplem krbu poznání roztávám, pookřívám, taju, oheň se mi zrcadlí v očích a pálí v srdci. Oheň je láska, která někdy doutná, jindy hoří, ale nikdy neumírá. Věčný oheň naděje, zrodu, zmaru i zániku, přerodu v nový požár vesmíru. Oheň je jako vesmír nekonečný. A požírá své milované děti!

Podle mytologie dal oheň lidem Titán Prométheus. Ukradl jej na Olympu bohům a uhlíky donesl v duté holi člověku, kterého stvořil a za což byl bohem Diem potrestán. Zeus pro něj vymyslel strašlivý trest: Nechal Prométhea přikovat ke skále na Kavkazu a čekal, že jej za svůj hanebný čin odprosí. Prométheus však neprosil, a tak za ním Zeus poslal orla Ethona (v mnoha zpracováních změněný na supa), který Prométheovi každý den vyrval játra. Ta mu pak do druhého dne dorostla a orel měl po dvanácte generací co jíst. Celý příspěvek →

Osmý element je SMRT, ta vynalezla ČAS…

Mezi ČASEM a SMRTÍ lavíruje „Ta s holí“ – NADĚJE – devátý element…

ČAS vymyslela (ta) SMRT (nebo SMRŤ, ten s kosou), aby měla podle čeho odměřovat lidem ČAS bytí na tomto světě. Pro všechny a pro všechno. ObČAS SMRT i SMRŤ cinknou o sebe kosou a řeknou: „Tak co, jak jde ČAS?“ „Ále, je ho čím dál víc, jsem utahaná jako kráva. To zas bude sláva. Kosu si brousím rosou o blbost, ČASto ji potkávám. Závist mi tu kosu drží vzpřímeně, aby nebylo ČASu nazbyt.“

ČAS je vesmír. Je nekonečný a přeci na konci, i když běží v kruhu. A lidi si vymysleli hodiny. Nejdřív byly sluneční, pak vodní, přesýpací i píchací, nyní dokonale přesné  – atomové. Aspoň to tvrdí. ČAS se tomu směje a já taky.

Můj dědeček vždy, když natahoval kapesní hodinky, tak říkal: „Natahuji ČAS“. Když se zastavily, povídal: „Zastavil se ČAS, musím ho natáhnout. Bez ČASu se nedá žít.“ A já, jako malá holka, jsem byla hrozně ráda, že dědeček „natahuje“ ČAS. Dodnes visí jeho hodinky na hřebíčku a já je natahuji, aby se ČAS nezastavil. Vesmír je přeci ČAS. A ten se zastavit nedá. Ale možná, když zapomenu natáhnout hodinky, kdo ví….??? Nikdo o tom neví, že můžu zastavit ČAS. Když ho pozastavím a hodinky opět natáhnu, tak zjistím, že mi přibyly vrásky ČASu. ČAS mne zase dohonil. Můj muž říká, že ty vrásky jsou z lásky, tak kdo má ČAS (ehm, pravdu)?

Celý příspěvek →

 Pátý element je LÁSKA  – „Ta, co bolí“…

Erich Fromm:

„Láska a nenávist jsou dvě sestry, kde je jedna, přijde i druhá, a poté společně odejdou.“

LÁSKA A NENÁVIST

Se slovy jen tak hraju si,

nacpu čokoládu do pusy,

obložím se kaktusy

a slyším zpívat: Si, si, sííííííí…

Slyším zpívat třeba sysla

nebo můj žaludek hlady šišlá?

Či si šlápl na jazyk?

A láska skoro zkysla.

Myšlenky přehrabují se,

jaksi, taksi, i peněz taxy,

taxi sem k nám ale nejede.

Láska odešla po svých, přátelé… Celý příspěvek →

(Věnováno příteli L., aby našel cestu ze TMY.)

 

TMA

Čtyři elementy: VODA, VZDUCH, OHEŇ a ZEMĚ.

Pátý element je LÁSKA,

prýští všechno ze mně.

Šestý je STRACH.

Sedmý je TMA.

Osmý element je SMRT… a po ní prd.

Pak přijde Nicota…

Předposlední s holí se belhá NADĚJE – devátý element.

ČAS je NADĚJE nadevším. ČAS je desátý element.

Deset elementů pro život začíná čarovat…

Beránku náš na nebesích,

stůj při nás,

až přijde TMA,

až začnem´ se bát.

Sklenice plné času,

po víně,

TMA černá až do běla,

temno v komíně. Celý příspěvek →

Vždycky ti zbejvá za šesták naděje, tak proč se teda bát? Pro trochu naděje…

 

NADĚJE je většinou to poslední, co člověku zbývá v ČASE. Je to „Ta s holí“, co kulhá a už ji ČASEM nohy bolí. NADĚJI chce každý, i SMRT. I touha, LÁSKA, i OHEŇ, aby mohl plát, i STRACH, aby mohl strašit, aby sladké sny mohl plašit. NADĚJI má  ten, co chce v klidu spát. NADĚJI má i žebrák, že bude jíst, když má hlad.

„Dejte mi kapku, kapičku NADĚJE! Přešla jsem devatero hor a řek, každý si o mně řek´! Prošlapala jsem devatery boty, zrak se mi klopí, ale mám NADĚJI“, řekla si NADĚJE, „že to stihnu VČAS“.

„Každý ji chce, ale málokdo ji umí dát. Každý tulák má NADĚJE, že okřeje a ráno může zase vstát. Ušla jsem tolik mílí. Snad se nemýlím, že stihnu ji každému dát. NADĚJE je devátý element v NADĚJI  i v ČASE…“

„Bude líp…“, říká NADĚJE

(surrealistická báseň o nevěře, zradě a věčné naději)

Války světů,

city na talířích,

pachuť v puse,

úklid po malířích.

Koupil jsem si modré housle (modrá je naděje),

protože byly od štěněte kouslé (nic se neděje).

Chce se mi klít,

věz, bude líp!

Moře skutků (valí se pomalu a líně),

bláto pod rohožkou (bydlelo tam prase i svině),

můj ty smutku,

špína pod pohovkou (a nebo taky mrtvá tchýně).

Špína i v jejím klíně!

Chce se mi blít,

věz, bude líp!

  Celý příspěvek →