Šestý element je STRACH
Strach má velké oči, vidí až za roh, do žaludku i dopředu.
Nesehnala jsme ani tak velké tmavé brýle, aby zakryly můj strach v očích. Kdo miluje, ten má strach. Strach o lásku, o práci, o děti, o majetek, o city, o milovanou osobu. Někdo má dokonce strach z lásky, zodpovědnosti, z nedostatku času… Strach je nejmocnější obava. Bojíme se, že bychom mohli pochopit…
Máme strach ze všeho: z daní, z kolonek čísel, z číslice věku, z nedoplatku za elektřinu, z Putina, předtím z Rasputina, i toho se car bál. Strach z vrásek, že táta odepne si pásek. Přítel strach troubí na poplach, svazuje nám ruce, přilepí nohy k podlaze, zastaví řeč, strachy zrezaví nám meč, a pak kozo, meč…
Největším strachem v životě je strach ze smrti, ale i strach ze života. Strach se zamilovat, z povinnosti, ze zodpovědnosti, z pomluv, co by řekli lidi, strach z pravdy, ze tmy, ze světla, ze slunce, strach z nedostatku, z bídy, strach z telefonního hovoru, jehož číslo nemá jméno, strach z úředních obálek, soudních obsílek, strach z alimentů, ze společnosti, z hudby, z ticha, z nečinnosti…. Všechno je to zamaskovaný strach ze smrti, abychom nemuseli na ni myslet a abychom nějak ten čas do ní vyplnili…strachy o život! Smrt přece nebolí! Ale bojíme se umírání.
Strašpytlové byli kdysi Strachpytlové, jelikož měli strach zavázaný v pytli. On má strach, aby „to“ neprasklo, aby „to“ stálo za něco, aby „to“ nestálo v nevhodný čas, aby „to“ vůbec stálo. Ona má strach, aby „to“ zato stálo, když už „to“ stojí. A stálo „to“ zato!
Strach umřít, strach žít, strach pro strach. Někdo má pro strach uděláno, někdo žije ve čtvrti Strašnice, jež dříve sluly Strachnice – ne strachu více. Stachanovci byli vlastně kdysi Strachanovci, měli strach v noci v šachtách ve tmě, kde rubali uhlí, a že nesplní strachy plán. Strachapousti – dnešní strakapoudi – byli strachu pusti, neměli strach, pouštěli ho beze strachu z větví dolů. Někdo i umírá strachy. Celý příspěvek
Třetí element je OHEŇ
Oheň je svatým symbolem čistoty. Patří mezi čtyři základní elementy života, v pořadí třetí.
Hřeje, pálí, očišťuje, ale i upaluje. Oheň život zpříjemňuje, ale někdy i ničí. Z ohně máme posvátnou hrůzu, ale rádi si strkáme ruce do plamenů, ucukáváme bolestí i slastí zároveň. Před teplem krbu poznání roztávám, pookřívám, taju, oheň se mi zrcadlí v očích a pálí v srdci. Oheň je láska, která někdy doutná, jindy hoří, ale nikdy neumírá. Věčný oheň naděje, zrodu, zmaru i zániku, přerodu v nový požár vesmíru. Oheň je jako vesmír nekonečný. A požírá své milované děti!
Podle mytologie dal oheň lidem Titán Prométheus. Ukradl jej na Olympu bohům a uhlíky donesl v duté holi člověku, kterého stvořil a za což byl bohem Diem potrestán. Zeus pro něj vymyslel strašlivý trest: Nechal Prométhea přikovat ke skále na Kavkazu a čekal, že jej za svůj hanebný čin odprosí. Prométheus však neprosil, a tak za ním Zeus poslal orla Ethona (v mnoha zpracováních změněný na supa), který Prométheovi každý den vyrval játra. Ta mu pak do druhého dne dorostla a orel měl po dvanácte generací co jíst. Celý příspěvek
Desátý element je ČAS
Osmý element je SMRT, ta vynalezla ČAS…
Mezi ČASEM a SMRTÍ lavíruje „Ta s holí“ – NADĚJE – devátý element…
ČAS vymyslela (ta) SMRT (nebo SMRŤ, ten s kosou), aby měla podle čeho odměřovat lidem ČAS bytí na tomto světě. Pro všechny a pro všechno. ObČAS SMRT i SMRŤ cinknou o sebe kosou a řeknou: „Tak co, jak jde ČAS?“ „Ále, je ho čím dál víc, jsem utahaná jako kráva. To zas bude sláva. Kosu si brousím rosou o blbost, ČASto ji potkávám. Závist mi tu kosu drží vzpřímeně, aby nebylo ČASu nazbyt.“
ČAS je vesmír. Je nekonečný a přeci na konci, i když běží v kruhu. A lidi si vymysleli hodiny. Nejdřív byly sluneční, pak vodní, přesýpací i píchací, nyní dokonale přesné – atomové. Aspoň to tvrdí. ČAS se tomu směje a já taky.
Můj dědeček vždy, když natahoval kapesní hodinky, tak říkal: „Natahuji ČAS“. Když se zastavily, povídal: „Zastavil se ČAS, musím ho natáhnout. Bez ČASu se nedá žít.“ A já, jako malá holka, jsem byla hrozně ráda, že dědeček „natahuje“ ČAS. Dodnes visí jeho hodinky na hřebíčku a já je natahuji, aby se ČAS nezastavil. Vesmír je přeci ČAS. A ten se zastavit nedá. Ale možná, když zapomenu natáhnout hodinky, kdo ví….??? Nikdo o tom neví, že můžu zastavit ČAS. Když ho pozastavím a hodinky opět natáhnu, tak zjistím, že mi přibyly vrásky ČASu. ČAS mne zase dohonil. Můj muž říká, že ty vrásky jsou z lásky, tak kdo má ČAS (ehm, pravdu)?
Pátý element je LÁSKA
Pátý element je LÁSKA – „Ta, co bolí“…
Erich Fromm:
„Láska a nenávist jsou dvě sestry, kde je jedna, přijde i druhá, a poté společně odejdou.“
LÁSKA A NENÁVIST
Se slovy jen tak hraju si,
nacpu čokoládu do pusy,
obložím se kaktusy
a slyším zpívat: Si, si, sííííííí…
Slyším zpívat třeba sysla
nebo můj žaludek hlady šišlá?
Či si šlápl na jazyk?
A láska skoro zkysla.
Myšlenky přehrabují se,
jaksi, taksi, i peněz taxy,
taxi sem k nám ale nejede.
Láska odešla po svých, přátelé… Celý příspěvek
Sedmý element je TMA
(Věnováno příteli L., aby našel cestu ze TMY.)
TMA
Čtyři elementy: VODA, VZDUCH, OHEŇ a ZEMĚ.
Pátý element je LÁSKA,
prýští všechno ze mně.
Šestý je STRACH.
Sedmý je TMA.
Osmý element je SMRT… a po ní prd.
Pak přijde Nicota…
Předposlední s holí se belhá NADĚJE – devátý element.
ČAS je NADĚJE nadevším. ČAS je desátý element.
Deset elementů pro život začíná čarovat…
Beránku náš na nebesích,
stůj při nás,
až přijde TMA,
až začnem´ se bát.
Sklenice plné času,
po víně,
TMA černá až do běla,
temno v komíně. Celý příspěvek
Devátý element je NADĚJE
Vždycky ti zbejvá za šesták naděje, tak proč se teda bát? Pro trochu naděje…
NADĚJE je většinou to poslední, co člověku zbývá v ČASE. Je to „Ta s holí“, co kulhá a už ji ČASEM nohy bolí. NADĚJI chce každý, i SMRT. I touha, LÁSKA, i OHEŇ, aby mohl plát, i STRACH, aby mohl strašit, aby sladké sny mohl plašit. NADĚJI má ten, co chce v klidu spát. NADĚJI má i žebrák, že bude jíst, když má hlad.
„Dejte mi kapku, kapičku NADĚJE! Přešla jsem devatero hor a řek, každý si o mně řek´! Prošlapala jsem devatery boty, zrak se mi klopí, ale mám NADĚJI“, řekla si NADĚJE, „že to stihnu VČAS“.
„Každý ji chce, ale málokdo ji umí dát. Každý tulák má NADĚJE, že okřeje a ráno může zase vstát. Ušla jsem tolik mílí. Snad se nemýlím, že stihnu ji každému dát. NADĚJE je devátý element v NADĚJI i v ČASE…“
„Bude líp…“, říká NADĚJE
(surrealistická báseň o nevěře, zradě a věčné naději)
Války světů,
city na talířích,
pachuť v puse,
úklid po malířích.
Koupil jsem si modré housle (modrá je naděje),
protože byly od štěněte kouslé (nic se neděje).
Chce se mi klít,
věz, bude líp!
Moře skutků (valí se pomalu a líně),
bláto pod rohožkou (bydlelo tam prase i svině),
můj ty smutku,
špína pod pohovkou (a nebo taky mrtvá tchýně).
Špína i v jejím klíně!
Chce se mi blít,
věz, bude líp!
Milovat nebo být milován?
Toť otázka. Většina zamilovaných si přeje být milována. Bez výhrad. Málokdo však miluje. Také bez výhrad. Láska něco obnáší. Není zadarmo. Když milujeme, tak se obnažujeme na kost a neseme svou kůži na trh. Milujeme a bereme na sebe zodpovědnost nejen za lásku, ale i za toho druhého ve vztahu.
Milovat znamená dávat, tolerovat, odpouštět. Milovat velí držet v rukou kormidlo a udávat směr. Milovat je být první v aktivitě, ale poslední při lámání chleba. Milovat stojí více energie než být milován. Milovat je být lokomotivou i mašinfírou, ne tím vagónkem, který vlaje jako přívěsek v zatáčce. Milovat je se obětovat a zároveň platit účty i s úroky. Napořád.
A to se nikomu moc nechce. Raději se vzhlížíme v zrcadle a očích své lásky, chceme být obdarováni, obletováni, obkrouženi a obdivováni. Kdo je milován, je hýčkán a zároveň vmanipulován do vztahu (pokud chce) a poté přijímá všechny příjemné požitky z toho plynoucí. Ty nepříjemné a neladící vedlejší produkty lásky má na starost ten, kdo miluje. A dobře mu tak! Celý příspěvek
Nejnovější komentáře