Reklama
…jako když škrtí ponožky…
Za hluboké totality jsem byla s rodiči na dovolené tehdy v Západním Německu, Rakousku a ve Švýcarsku.
Léto jsme trávili ve vile u Bodensee, Bodamského jezera. Počasí bylo nádherné, plachetnice se pohupovala líně na hladině a labutě v přístavu byly stále hladové.
Ve vile na svahu byl ve sklepě zabudovaný bazén s vlnami, saunou a solárkem. Co mne však nejvíce zaujalo, tak bylo vysílání německé televize, které bylo neustále přerušováno reklamou.
Tou reklamou jsem žila, stála u velké barevné televize a hltala každou, každičkou reklamu. Dokonalé postavy, dokonalé zboží, dokonalý úsměv, dokonalá reklama. Vlčí máky byly ještě červenější než máky na louce, káva z obrazovky voněla více, než ta na stole, jahody se leskly na slunci, jež pálilo jako pravé. Čokoláda byla čokoládovější než od fialové Milky a pro mne neznámé tipy aut měly aerodynamičtější tvary než to luxusní auto před vilou. Mýdla s vůní jablek pěnila jak v epileptickém záchvatu. Modelka se smyslně omývala od hlavy k patě a strkala pod nos dokonale upravené nehty ošetřené heřmánkovým krémem, jež kůži zvláční na 24 hodin, možná i déle.
Na tu mýdlově neskutečnou reklamu jsem nemohla zapomenout. A co teprve doma, tehdy v totalitním Československu. „Pan Vajíčko“ se černobíle ukláněl a lákal na zboží, které stejně nikde nebylo. Buď se teprve vyrábělo, nebo to byl typický „podpulťák“. A já snila o barvách, vůních, luxusním tovaru, spokojených lidech a rozesmátých dětech.
Dnes je reklama všude. Nabízí nám všechno, co vůbec nepotřebujeme. Můžeme si koupit i to, co nechceme. Je to jako ve vtipu: „Jaký je rozdíl mezi svobodným a ženatým mužem?“ „Skoro žádný. Jen ten, že ženatý může provozovat sex, i když vůbec nechce!“
Reklama – to jsou škrtící ponožky na noze. Nedovolí svobodný pohyb, aniž by neovlivnily můj život. Čím víc reklamy, tím více se ponožky zařezávají do kůže. Proto už čtrnáct let nemám televizi a vůbec po ní netoužím. Platím sice poplatky, asi je to poplatek za luxus, že se na ni nedívám. Doufám, že na to nepřijdou i ostatní! Stejně by mi nikdo nevěřil. Tak je platím dál, jako mne stále škrtí ponožky!
O mně
Je mi mezi pětatřiceti a padesáti pěti. Záleží na situaci. Jsem vysoká, štíhlá, rozesmátá, zrzavá, jsem milovaná a miluji život.
Dělám povolání, které mám ráda, vím, že mne naplňuje. Strašně ráda žiji, užívám si každé volné chvilky. Jím zdravě a píši hravě. Na co sáhnu, to mi jde. Až se bojím, abych si nesáhla na 380 voltů.
Rodiče se mne zřekli a adoptovala mne německá rodina Pávů (von Pffau). Co mi moji noví rodiče dali? Jméno. Lásku k umění. Nebát se říct svůj názor. Být dochvilná a pracovitá, spolehlivá, mít soucit a být shovívavá k ostatním. Naučili mne malovat, milovat hudbu a odpouštět. A že nikdy není pozdě. Vždycky je ještě naděje.
Co mám ráda? Secesi, děti, zeleninu, barvy, sekt i sex, literaturu, poezii, ale hlavně hudbu.
Co nemám ráda? Žvanily, vejtahy, surovce, politiky, televizi, seriály a estrády. A nekvalitní potraviny. Stačí?!
Vánoce s hořkosladkou příchutí
Vánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.
Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.
Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.
Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!
Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?
Miluji Tě
Kdysi mi můj přítel napsal: „Miluji Tě!“
Miluji Tě, lásko.
Miluji Tě hladce a obrace,
do zatáčky i sladce,
ve škatulce od sirek.
Miluji Tě intenzivně,
na půdě, v hlíně i líně.
Miluji Tě odspoda,
neodláká mě žádná hospoda.
Miluji Tě na dlani,
když ráno přijde svítání.
Miluji Tě vedle Tvých slz,
vedle Tvých zpocených dlaní.
Miluji Tě rovnoběžně,
střídavě i něžně.
Vzhlížím k Tobě jako ke své Kněžně.
Miluji Tě!
Double – The Captain of her Heart
Umění zvolna padat na zem
Většina lidí si myslí, že člověk musí být krásný, mladý, bohatý, chytrý a oslňující, aby se v současném světě uplatnil, předvedl, ukradl si kus pomyslného místa na slunci. Dlouho jsem si také myslela, že krásný člověk navenek musí být i krásný uvnitř.
Až po překročení magické padesátky se dostaví rozum ruku v ruce se strachem ze smrti. Na mysli vyvstane ona dotěrná myšlenka: „Co po mně zůstane, co zanechám dětem, rodině, světu? Najednou si uvědomíte, že konečně žijete, milujete, tvoříte. Změníte názory, přeházíte priority, pochopíte žebříček těch pravých hodnot.
Poznáte, že život je o síle okamžiku, o osobním prožitku, že láska za to pořád stojí, že jste plni citu a že jej není komu dát. Jednoho kalného rána vám docvakne, že „Dnešek je prvním dnem zbytku vašeho života“ (to řekl někdo slavný přede mnou, ale já to konečně pochopila!) a že si musíte už každý následující den vychutnat do poslední vteřiny, s nadsázkou, nonšalancí a pokorou.
Poznáte, že prohry jsou vlastně výhry. Všechno špatné je pro něco dobré. Že stojí zato žít, ať jsi královna nebo poslední žebračka, bankéř nebo pouliční povaleč. A když k tomu ještě potkáte věčnou a nezištnou lásku, začnete milovat své nedostatky a z vnitřní rozervanosti počnete tvořit, pak teprve pochopíte smysl pomíjivého a neskutečně krásného života.
Je to milovat bez předsudků, nezištně dávat, po kouskách si ukrajovat z bochníku života. Je to zapomenout na shon, stres, závist, nenávist a zlost, vymazat křivdy, odpustit příkoří, zaplnit srdce láskou ke všemu člověčenství, ke každému živému tvoru, k sobě sama, milovat bez výhrad.
A protože se smrtí smířit nejde se, tak jedině v pokoře, odpuštění a odevzdání se osudu poznáte onu pravou a nefalšovanou příchuť žití. Pro mne je to tvůrčí myšlení a psaní zároveň. Padám z výšin svého mrakodrapu „jáství“, po cestě ztrácím mládí, nepodstatné hlouposti, zbytečné naděje, květnaté iluze, již zapomenuté křivdy a nedorozumění. Křídla božské milosti mne nadnášejí, aby ten dopad nebyl tak tvrdý a mé duši byl snesitelnější. Ale dobrá nálada, příjemné rozpoložení a všeobjímající láska při klesání zůstává. To je to pravé a nefalšované umění přicházejícího stáří.
Je to ono „Umění zvolna padat na zem“!
Čekám tu frontu na tebe…
Kde jsi, ty, muži, o kterém sním?
Každá žena sní o svém muži – bohu, o svém ideálu. Je to taková touha po dokonalosti, po celém a dokonalém JÁ. Hledáme v podstatě svou polaritu, mužský princip ženského Já. Jako se krásné duše shledávají (Voltaire), stejně tak každá žena hledá mužské zrcadlo své duše, aby duše byla celá, aby byla zajedno.
Láska je jediný způsob poznání, v němž akt spojení je odpovědí na mé hledání. Jen v aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sama sebe, objevuji nás oba, objevuji celého člověka.
A jakého muže hledám já? Hledám mužského, který umí obejmout, na kterého je spolehnutí, když dá slovo, tak to platí! Umí se smát, umí také milovat, nejen fyzicky! Nemusí mi nosit kytky, nemusí nic říkat, ale musí umět pohladit a pofoukat bolístka. Měl by umět poděkovat i poprosit. Chtěla bych se pro něj oblékat, líčit. Chtěla bych ho třeba hladit po pleši, protože vlasy nedělají chlapa. Může mít i břicho a nemusí mluvit spisovnou češtinou. Ale když něco dělá, tak pořádně! A když jdu k němu, tak mi musí trnout v břiše, musím cítit motýlí křídla v žaludku, nebo i níž! Musím se v něm vidět jako v zrcadle, musím být s ním sama sebou.
Je mi úplně jedno, jak vypadáš. Chci se s tebou držet za ruku, chci s tebou spát a taky se vedle tebe probouzet. Kde jsi…? Kde jsi…? Čekám tu frontu na tebe…
Annie Lennox – No more I love you´s
Frank Sinatra a mé tři nejoblíbenější písně
Frank Sinatra (1915 – 1998)
a jeho trio: My Way, Strangers In The Night, Something Stupid. Písně, které nestárnou a musím si je pouštět stále dokola, zejména v období velké zamilovanosti a intenzivního pocitu lásky.
Frank Sinatra je pro mě jedním z nejlepších zpěváků minulého století. Měl charisma, příjemný hlas a do každé své písně dal všechno, včetně srdce. Proto jsou jeho melodie chytlavé, stále je cítíte v podvědomí se zároveň sametovou pohodou v duši. Život se Sinatrou plyne lehce, mollově, v představách touhy, vášně a lásky. Je to dokonalé Umění zvolna padat na zem. Tyto písně dobře nazpívali i čeští interpreti – Judita Čeřovská (Dlouhá bílá noc), Hana Hegerová (Žila som správně) a Yvetta Simonová s Milanem Chladilem (Sladké hlouposti). Celý příspěvek
Nejnovější komentáře