Očistec je peklo s nadějí
Očistec (latinsky purgatorium, z purgo – čistit, očistit) je stavem, během něhož se podle učení některých křesťanských církví očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář. Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev. Podobný koncept je jak v mormonismu, tak v judaismu. Protestantské církve naopak pojem očistce většinou odmítají, protože v protokanonických textech Bible není očistec výslovně zmíněn.
Já si myslím, že v každém z nás je peklo, očistec, ráj i nebe. Musíme hledat sami v sobě a ne vně sebe. Jsme dokonalí jako Bůh, jen si to musíme připustit. Pomáhá nám k tomu naděje, láska a víra v sama sebe.
Synchronicita jako zázračná náhoda
Jak funguje synchronicita? Když o někom mluvíte a on náhle zavolá. Na někoho myslíte a potkáte ho na ulici. Přemýšlíte o rozvodu a právě čtete článek, jak vše rychle a bez potíží zařídit. Dostali jste chuť na langoše a za rohem je prodávají. Zajímá vás UFO a kruhy v obilí a právě ve vašem okolí se nachomýtnete k takovému problému. Myslíte na svou první lásku a ona vás pozve na setkání po třiceti letech. Náhoda, vyšší smysl, shoda okolností nebo spojovací princip? Synchronní chvíle se nedějí jen proto, aby vzbuzovaly údiv. Přichází k nám, aby nám pomohly změnit dosavadní hodnoty.
Smích jako lék
„Smích je útok i obrana. Je to projev převahy i zbraň slabšího.“ K. Čapek
„Ze všech živočichů jen člověk se umí smát, ač k tomu vlastně má nejmíň důvodů.“ E. Hemingway
„Bát se smíchu znamená nesnášet pravdu.“ I. S. Turgeněv
Tančím si jen tak ve snu
Tanec je vlastně takový sbližující rituál duše a těla. Tančíme při námluvách, tančíme na svatbě, chodíme do tanečních. Tanec s vlky, tančící dům, koberec i podložka, taneční pro starší a pokročilé, tančící roboti. Politické tanečky, tance vykrucování, tance na ledě, tance ve vodě, tance bez slov a pohybu. Tanec a řeč těla. Ale i tanec pro radost, pro dobrou náladu, v rozpoložení hřejivého pocitu… Tančím si sám, rád, nikým nerušen. Tančím si v paměti, tančím se svým tělem a s Tvou duší. Tančím sám sobě pro pocit štěstí.
Tančím si jen tak ve snu,
o nic nezakopávám.
V náruči držím Tebe,
tu, kterou chci.
Tu, kterou mám,
a pořád mi to nestačí.
Inkvizice
Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.
Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?
Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.
Setkání s Jakubem z Molay
Jakub z Molay (francouzsky Jacques Bernard de Molay, narozen okolo roku 1243 – zemřel18. března 1314) byl nižší francouzský šlechtic, který se stal posledním velmistrem templářského řádu po velmistru Thibaudu Gaudinovi.
Jacques Bernard de Molay ve funkci velmistra se setkával s nezájmem o uspořádání další křížové výpravy do Svaté země a marně se pokoušel o získání prostředků k jejímu financování. Ztráta křesťanských států ve Svaté zemi včetně Jeruzaléma se silně na řádu podepsala. Řád byl se Svatou zemí spřízněn již od svého vzniku. Ztráta Svaté země znamenala pro řád pominutí jeho vlastní existence. Jacques de Molay musel tento problém řešit. Odmítal návrh předních osobností středověké Evropy sloučit se s konkurenčním řádem johanitů. Dřívější vojenské neúspěchy ve Svaté zemi byly poznamenány rivalitou mezi těmito dvěma řády. Poslal také papeži Klementovi V. dvě memoranda, z čehož jedno se výhradně týkalo odmítnutí sloučení templářského řádu s johanitským se zmíněnými důvody.
Bludný kořen osamění
Většina žen (ale i mužů) hledá lásku svého života. Většinou poznají, že to byla ta pravá (nebo pravý), až když ji ztratí a uvědomí si onu nenahraditelnou ztrátu. Hledají novou lásku, ale stále ji srovnávají s tou minulou, která se vytratila. Tady si vzpomenu vždycky na slova staré moudré babičky z pohádky Sůl nad zlato: „Sám jsi ztratil, sám si hledej!“ A měla pravdu. Nejdříve musíme naleznout sebe sama, svoji cestu a pak lásku nebo toho druhého do páru. Jinak to nejde. Bohužel většina si myslí, že lze toho druhého přetvořit k obrazu svému. Ale tak to nefunguje. Nejdříve musíme najít sami sebe, uvědomit si, v čem opakujeme stále stejné chyby ve vztazích. Pak se z těch chyb poučit a již v nich nepokračovat. A pak teprve hledat nový vztah.
Nejnovější komentáře