Pláč

Jedna slza na tvé tváři, nevím, je-li vůbec pravá…

 

Hra na pláč zákonitě vyústí v slzy. Slzy radosti. Slzy smutku. Slzy touhy, slzičky naivity a božského chtění, slzy krokodýlí, slzy zrady, lítosti a zapomnění. Slzy panenské jsou nejvzácnější. Slzy nalezení a následně ztracení první lásky jsou nepopsatelné, ty se musí vyplakat. Slzy mateřské po prožitém utrpení těžko pracující ženy, supící k porodu a pochopení stále se opakující písně života, dojmou každého. Slzy sebelítosti zaslechneme v nezastavitelném dětském pláči. Slzy s nářkem či řevem nás vydráždí k nepříčetnosti u nevychovaného dítěte. Plačky nás rozloží bezmocností slz nad zbytečnou smrtí. Slzy hrdosti necháváme téct po tváři, aby každý viděl naši důstojnost.

Za slzy při romantických scénách, jež dojímají svou bezprostředností, se až stydíme. Tajně je utíráme do kapesníku s omluvou, že se nám spustila rýma. Slzy nenávisti a závisti nás pálí jako rakovinné miasma. Slzy stáří nad neprožitým životem jsou skutečným vyjádřením zbytečnosti a marnosti přežívání. Slzy pochopení milujeme, ty nás očišťují. Slzy přecházející do jiskřiček smíchu jsou nadpozemské. Přetvářejí člověka v Boha, jež chápe. Na chvíli je mu poodhalena záhada lehkosti bytí a zázrak okamžiku. Fraška směšnosti převzala otěže nad tvrdou realitou dennodenního namáhavého lopocení. Najednou pláčeme rádi a zároveň se smějeme vlastní malosti i okolnímu zesměšnění, které vůbec není zlé a ponižující, ale dává nám na chvíli punc lidskosti.

Slzy pravdy bolí jako zářez do kůže. Pálí s chutí ohně a nepolknutelnou hořkostí na jazyku. Je to žluč přetavená cestou slzných kanálků do průhledných kapek, abychom na první pohled neviděli jejich smrtelnou jedovatost. Pravda je jed, který ani po kapkách průzračných slzí do kanálu neodteče. Jsou to slzy skutečné, neskrývané, nepotlačitelné. Každá kapka zkracuje život o jeden až deset let, dokonce i v malém množství může zabít!

Slzy patří k životu jako kabát na věšák. Z kabátu také padají slzičky jiskřivého sněhu, který se po cestě změní v třpytivé kapičky dřív, než uschnou na zemi v prachu zapomnění. Slzy a smích nás oddělují od zvířat, i když jinak jimi jsme, a v oceánu dějin. Jen malou kapičkou u oka a vráskami smíchu předělujeme tlustou čarou strouhu mezi človíčkem a opicí. Darwin také plakal, když vymyslel svou evoluční teorii. Podruhé plakali všichni ti, kteří ji popřeli.

Pláč je božský a byl nám dán darem. Darem, za který se neděkuje. Slzy tečou po tvářích a my dozráváme jejich nektarem. Bohužel nemůžeme udělat stojku, aby nám natekly zpátky a my se mohli obrodit, omládnout, smazat skóre rychle plujících mraků po obloze života. Pláčeme a stárneme. Koryta slzných řek se zařezávají do kůže a vysychají do ostrých rýh jako říční koryta na Marsu po dávno do nenávratna odpařených kyselých deštích.

Nejhorší jsou neviditelné slzy. Ty netečou, ale bolí v srdci. Hromadí se tam a nemohou ven. Někdy dokonce zkamení a ucpávají již tak ucpané arterie svou zpupností, zklamáním a stížnostmi na život. Na náš život, jenž jsme si svou pýchou, neústupností a nepokorou sami zpackali. A dobře nám tak! Kdo zapomněl plakat, nemůže žít. Může živořit, ale nemůže žít. Odkapávají mu poslední slzy na voskové svíci, jejich horkost pálí na vrásčitých rukou, ale dotyčný už nic necítí. Ztratil cit, ztratil pokoru, ztratil lásku, ztratil všechno, ztratil sebe sama.

Glycerinové slzy v „mýdlových operách a seriálech“ jsou nádherné na pohled, ale nic se v nich nezračí. Leda tak odraz světel a kameramana. Jsou dokonalé, mají krásný tvar, ale nemají chuť. Jsou jak východoněmecká malinová limonáda, oku a nosu libá, ale nevalné chuti po umělotinách na jazyku. Je to jako s falší. Jen slzami něco „na oko“ hrajeme, kamera vrčí, ale kotouč se netočí. Hrajeme, ale nic nevypouštíme, nikomu neodpouštíme, ani sobě. Slzy netečou a my nikdy nedosáhneme k onomu očišťujícímu pocitu, jež nás hladí na duši a čechrá ve vlasech. Někdy nám i poklepe na ramena a my se zastydíme. Možná i pochopíme.

Slza musí zračit prožitek, celou duši, otisk situace, citu, lásky i třeba nenávisti. Musíme cítit její horkou a slanou chuť a víme, že nás osvobozuje, ale nemrzačí. Slzy nás přerodí, přetvoří, uvolní, přenesou k pochopení. Za slzy bychom se neměli stydět. Slzu bychom neměli zamáčknout jako škodlivého brouka. Slzy jsou synonymem citlivého člověka, který se umí smát, umí litovat, umí poprosit a poděkovat za všechny dary i příkoří, umí chápat, umí odpouštět, umí milovat, umí se omluvit, umí žít….

Jednou, na jednom homeopatickém semináři jsme vymýšleli, čistě teoreticky, nový lék „Slzynum“. Lék ze slz, který by utěšil, pomohl pochopit, podal by beznadějným a nevyléčitelným typům pomocnou ruku, naučil by uvolnit se a konečně žít. A z čeho by se vyráběl? Smíchej a rozpusť v devadesátiprocentním lihu: devět slz od devíti nevinných novorozeňat, devět slz od devíti plačících batolat, devět slzí od devíti školáků, když dostali pětku nebo poznámku, devět slz od devíti puberťáků, plných vzdoru a nenávisti k rodičům, kterým bylo něco neodpustitelného zakázáno, devět slzí devíti pannen, nepolíbených, nevinných a čerstvě zamilovaných, devět slz od devíti těhotných nebo kojících maminek, devět slz od devíti právě rozvedených tatínků, kteří neplní své vyživovací povinnosti ke svým nezletilým ratolestem, devět slzí devíti těžkých zločinců, kteří si odpykávají trest doživotí a kapou jim slzy lítosti, devět slz devíti umírajících obětí, které s pokorou čekají na poslední vteřiny osudu……a ještě nesmíme zapomenout na zvířata: devět krokodýlích slz od devíti chycených krokodýlů na luxusní kabelky a devět slzí od devíti Jezinek, které si přiťukávaly na zdraví, když trápily Smolíčka Pacholíčka a ten strachy plakal. Našlo by se ještě mnoho dalších ingrediencí a ochotných provérů, kteří by se zapsali do výroby neokázalého, ale tak prospěšného léku. Ale, bohužel, na výrobu nedošlo. Ztroskotali jsme u položky devíti nevinných, nepolíbených a čerstvě zamilovaných pannen. Těch jsme našli jen šest a ani o chlup více! Škoda, byl by to tak účinný lék!

A proto plačme! Žádná „hra na pláč“ a brekot nad rozlitým mlíkem, ale opravdické slané slzy! Nechme téci slzy po tváři, nechme je kapat na polštář či na hruď. Pomohou nám zamyslet se, pochopit, odpustit a dojít k pokoře. Pomohou nám, a díky za to, žít!

Boy George  – The Crying Game

Tuto skladbu napsal Geoff Stevens, poprvé vyšla na albu Davea Berryho v roce 1964 a už tehdy byla úspěšná. V roce 1992 nahrál svou verzi Boy George pro oscarový film „Hra na pláč“ (The Crying Game), který si od písně vypůjčil jméno. Je to film o IRA, její funkci a působnosti v Anglii.

Boy George The Crying Game – Copyright: Capitol Records (1992)