Setkání s Jakubem z Molay

Jakub z Molay (francouzsky Jacques Bernard de Molay, narozen okolo roku 1243 – zemřel18. března 1314) byl nižší francouzský šlechtic, který se stal posledním velmistrem templářského řádu po velmistru Thibaudu Gaudinovi.                                  

Jacques Bernard de Molay ve funkci velmistra se setkával s nezájmem o uspořádání další křížové výpravy do Svaté země a marně se pokoušel o získání prostředků k jejímu financování. Ztráta křesťanských států ve Svaté zemi včetně Jeruzaléma se silně na řádu podepsala. Řád byl se Svatou zemí spřízněn již od svého vzniku. Ztráta Svaté země znamenala pro řád pominutí jeho vlastní existence. Jacques de Molay musel tento problém řešit. Odmítal návrh předních osobností středověké Evropy sloučit se s konkurenčním řádem johanitů. Dřívější vojenské neúspěchy ve Svaté zemi byly poznamenány rivalitou mezi těmito dvěma řády. Poslal také papeži Klementovi V. dvě memoranda, z čehož jedno se výhradně týkalo odmítnutí sloučení templářského řádu s johanitským se zmíněnými důvody.

V pátek 13. října 1307 byl Jacques de Molay na příkaz francouzského krále Filipa IV. zatčen a posléze postaven před inkviziční soud, který jej obvinil z kacířství. Filip IV. obvinil templáře ze sodomie, idolatrie (modloslužba – „služba obrazům“ – je projevování náboženské úcty modlám, fyzickým předmětům, např. sochám, obrazům, symbolům), zapírání Krista a z dalších excesů. Začalo zatýkání templářů po celé Francii. Uvrhli je do žalářů, kde byli podrobeni vyslýchání za pomoci útrpného práva a zastrašování. Spousty templářů se během dlouhého věznění doznalo k (pravděpodobně falešným) činům. Papež Klement V. usoudil, že řád byl natolik poskvrněn, že již dále nemůže existovat. Tomu napomohla i skutečnost, že Jacques de Molay odmítal řád hájit. Příčinou asi bylo, že sám de Molay byl podroben neslýchanému způsobu mučení, čehož se ujal sám velký inkvizitor Francie Guillaume Imbert. Důkazem má být tzv. Turínské plátno, do něhož byl zmučený de Molay nakonec zabalen, než se mu dostalo lékařského ošetření, jež poskytla rodina Geoffroye de Charney. Papež Klement V. templáře považoval za nevinné. Dokázala to existence tzv. Chinonského pergamenu nalezeného v tajných vatikánských archivech. Tímto pergamenem papež Klement V. templáře tajně omilostnil. Dnes bývá tento proces všeobecně považován za vykonstruovaný, protože francouzský král potřeboval nutně peníze pro státní pokladnu.

Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byl 18. března 1314 Jacques de Molay odsouzen za kacířství, čarodějnictví a další zločiny na doživotí společně s dalšími vysokými templářskými hodnostáři: Huguesem de Pairud, Geoffroyem de Charney a Geoffroyem de Gonneville. Verdikt soudu Jacquesem natolik otřásl, že se nakonec pokusil o obhajobu řádu, svůj řád prohlásil za svatý a svá dřívější přiznání (pravděpodobně vynucená mučením a zastrašováním) odvolal společně s Geoffreyem de Charnay, preceptorem z Normandie. Podle tehdejšího chápání znamenalo odvolání odpor k pokání a návrat ke kacířství. Tím si Jacques de Molay i Geoffrey de Charnay vysloužili ortel smrti. Ještě téhož dne byli na příkaz francouzského krále Filipa IV. na ostrově la Cité na Seině jako zatvrzelí kacíři upáleni.

K této události se váže legenda, že Jacques de Molay na hranici proklel francouzského krále Filipa IV. i papeže Klementa V. Do roka a do dne je povolal k Božímu soudu, což se nakonec vyplnilo. Podobně, jako tomu bylo později u nás v případu Jana S. Koziny s Lammingerem.

Tolikrát jsem přemýšlela o Jakubovi z Molay. Musel to být velmi vzdělaný muž, který se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. Na začátku 14. století vládlo tmářství, křesťanství ztrácelo půdu pod nohama a chyběly velké zisky z obchodu s východem. Ten zprostředkovávali hlavně templáři. A také se na pádu řádu podepsala závist francouzského krále, papeže a jiných, ne tak úspěšných řádů. Jakubovi z Molay bylo v době exekuce přes sedmdesát let, na tu dobu nevídaný věk a duševní svěžest. Jak je možné, že templáři žili až o dvacet let déle, než ostatní lidé středověku?

Kdo se ve 13. století dožil dvaceti let, umíral do padesátého roku života. Příslušníci rytířského řádu templářů však byli v plné síle ještě po šedesátce, což ve středověku představovalo nezvyklý jev. Čemu za svou dlouhověkost vděčili? 

Průměrná délka života se ve vrcholném středověku pohybovala okolo 31 let, toto nízké číslo však bylo dáno značnou úmrtností novorozenců a malých dětí. Průměr navíc snižovaly i ženy umírající po porodu na horečku omladnic. Vysokého věku se nicméně nedožívali ani jedinci, kteří se dočkali dospělosti. Většinou to nedotáhli ani k padesátinám.

Templáři v tomto ohledu představovali výjimku. Zdraví jim sloužilo mnohem déle než jejich průměrným současníkům a mnozí z nich by se byli dožili věku jistě požehnaného, kdyby se proti nim nepostavili mocní nepřátelé. Poslední velmistr řádu Jacques de Molay byl upálen ve svých 70 letech, Geoffrey de Charney kráčel na popravu jako 63letý kmet.

Otočila jsem třikrát kuličkou v levé dlani, dýchla na ni…

…a jsem v pařížském Templu, kde je Jakub de Molay vězněn. Sedí v kobce na trouchnivějící slámě, zbídačelý, unavený vyslýcháním, útrpným právem zmučený a zraněný (sedřeli mu kůži skoro z celého těla). Ale má chytré a chápající oči.

„Dobrý den, velmistře. Nejsem přelud. Dokáži cestovat v čase. Jmenuji se Betty von Pffau. A mám na vás pár otázek.“

„Mohu vám říkat paní Betty? A kde se tady v těch smrdutých prostorách berete? Přišla jste mě zachránit? Mně už nepomůžete, ani nechci. Přiznal jsem se, protože tu bolest těla jsem už nemohl vydržet. Ale svého ducha jsem jim nedal. Víra mi zůstala v srdci. To hlavní jsem jim neprozradil. Žene je závist, lakota a nepřejícnost. Chtěli vědět, kde je náš nesmírný poklad. A to se nedozvěděli a nikdy nedozvědí. Vezmu si tajemství s sebou do hrobu…“

„Ale velmistře, stálo vám to za to? Vyměnit peníze a poklady za vlastní život?“

„Paní Betty, múzo moje krásná, budete se divit, ale stálo mi to za to. Prožil jsem dlouhý a naplněný život pro naši věc. A nejsem zklamaný, tušil jsem, že závist nás jednou pohltí.“

„Jste smířený, velmistře?“

„Ano, jsem. Vím, že je o všechno postaráno. Náš řád je dokonalý. Moji pokračovatelé vědí, jak s majetkem naložit, kde ho skrýt a jak ho rozmnožit. Ne nadarmo jsme vybudovali nejlepší síť komend, bank z našeho nedozírného majetku. Řekněte mi, milá paní Betty, vy nepocházíte z naší doby, že ne?“

„Ne, velmistře, jsem z daleké budoucnosti. Až z 21. století, to je skoro za 700 let.“

„A jaký to bude svět? Vzpomene si vůbec někdo na nás, templáře, na naši svatou válku v Jeruzalémě, na obranu hrobu Ježíše Krista, na naše obchody, bankovnictví, pomoc bezbranným poutníkům a na naše myšlenky?“

„Nikdy nebudete zapomenuti a vaše poklady se nikdy nenajdou. Podle vašeho systému budou fungovat světové banky, vaše poklady se dostanou do všech koutů světa, kde jich bude potřeba. Jeruzalém bude věrný vašemu odkazu. Dokonce datum vašeho zatčení – pátek 13. 10. 1307 – bude bráno jako špatné znamení. Pátek třináctého vejde do dějin.“

„To jsem rád. Můj boj nebyl vybojován nadarmo. A povězte mi, odkud přicházíte a jak se tam u vás žije?“

„Pocházím ze srdce Evropy, Bohemia, Čechy. A moc se toho nezměnilo. Závist, nenávist, lakota a nepřejícnost stále ovládají svět. Války se vedou pořád. Sice ne jen o Kristův hrob, ale kvůli ropě, zlatu, vodě a jiným komoditám. Říkají tomu vznešeně, ale je to stále válka pro to, co my nemáme a ti druzí toho mají moc. Změnilo se oblečení, klima, mluva, bydlení, církev už tak neovládá lidi, ale nahradila ji politika. Takže vše při starém, jen v jiném kabátu.“

„A co ženy? Podle vás soudím, že jsou stále krásnější!“

„Ženy v Evropě a na tom novém kontinentu, kam odplula část templářů budovat Nový svět, jsou samostatnější, vzdělanější, pokrokovější, skoro na úrovni mužů. Ale stále rodí děti stejně, mají lepší zdravotnickou péči, neumírá tolik malých dětí. Ženy spíše řeší vztahy muž – žena nebo domácnost versus kariéra. Ženy pracují jako doktorky, učitelky, obchodnice, jsou skoro rovny mužům. Ráda bych se vás zeptala, jak to děláte, že oproti jiným lidem žijete déle? Znáte snad kouzelné formule nebo elixír mládí?“

„Templáři tohle nikdy nepotřebovali. Za naší dobrou kondicí se skrývá zdravá strava. Členové řádu se zavazují dodržovat přesný jídelníček. Jedli vždy ve dvou, aby se navzájem kontrolovali, zda opravdu jedí jen stanovenou porci. Maso se podávalo jen třikrát týdně, v některé dny se vařila hustá polévka z ovesných vloček a zeleniny. O pátcích byly zapovězeny veškeré živočišné výrobky včetně mléka a vajec. Jako zákusek posloužilo ovoce pěstované ve vlastní zahradě, takže měli i dost pohybu mimo výcviku ve zbrani. Templáři se mírnili i v pití alkoholu. Směli pít víno, ale ředili si ho vodou.

Těmito stravovacími návyky se značně odlišujeme od zbytku současné společnosti, kde chudí lidé trpí podvýživou a bohatí se živí ponejvíce tučným masem. Tučnost (obezita), bušení v hlavě (vysoký krevní tlak), sladká moč (cukrovka) a dna (artritida) jsou největšími zabijáky vyšší vrstvy. Maso bylo v templářské stravě nahrazeno rybami a luštěninami, čímž do sebe rytíři dostali vzornou dávku potřebných živin, které jim chrání srdce a cévy. Kromě toho si templáři osvojili hygienické návyky: před jídlem si myli ruce a jejich stůl musel být vždy potažen čistým ubrusem. Věřím, že za dlouhověkostí templářských rytířů stojí vyvážená strava a hygiena. Poučit se od nás můžete i vy.“

„To máte pravdu, dnes se zdraví a zdravá strava řeší na každém kroku. Zase jeden z dílků, kterým vejdete do dějin, velmistře.“

„Paní Betty, říkejte mi Jakube, velmistrem už nejsem. A mám k vám poslední prosbu nebo přání. Pojďte blíž, něco vám pošeptám.“

Přistoupila jsem k mříži a vyslechla jeho zpověď. Řekl mi všechno, co z něj na mučení nedostali. Dokonce mi prozradil, kam všude se rozvezly jejich poklady: Helvetia, sever Evropy, Anglie a Skotsko, Nový svět (o kterém Evropa ještě neví), dálný východ…  Malá část byla tajně dovezena i do mé země – Čejkovice, Templštejn, Praha – klášter sv. Anny a dům 589 v Celetné ulici – V templu, vodní hrad a později zámek Blatná.

„ A teď už mě nechte, paní Betty, o samotě. Musím se připravit na poslední cestu a smířit se sám se sebou. Děkuji vám za všechno. Informace použijte opatrně a v pravou chvíli. Víte, že závist je mocná čarodějka. Vidí i ďábla tam, kde není a nikdy nebude.“

„Ti dva ďáblové – Filip i papež – dojdou svému osudu, jak jim předurčíte. To vám mohu prozradit. Závist a špatné svědomí je dohoní a sežere uvnitř. Do roka a do dne! Sbohem Jakube, nikdy na vás nezapomeneme.“

Se slzami v očích jsem otočila třikrát kuličkou v levé dlani, dýchla na ni…

… a procházím zámkem Blatná. Průvodkyně nám vypráví příběh o tajemném pokladu templářů, který ukryli kdysi na vodním hradě. V 18. století přestavěný hrad na zámek vlastnil rod Serenyiů. V jedné síni ve druhém patře severního zámeckého křídla visel tajemný obraz. Zobrazoval noční skalnatou krajinu, kdesi v Orientu. Krajinou projíždí skupinka templářů, vedená mouřenínem. Černoch zvedá v levé ruce nad hlavu lucernu, jejíž světlo dopadá na balvan na pokraji skály, a zároveň na to místo ukazuje ukazováčkem napřažené pravé ruky. Obraz každého návštěvníka Blatné upoutal svou tajemností a zvláštní magickou atmosférou. Nikdo však nedokázal vysvětlit, co vlastně zobrazuje a jaké tajemství v sobě skrývá.

A právě v druhé polovině 18. století tajemství obrazu odhalil mladý písař, kterému obraz s mouřenínem a templáři nedal spát. Celé hodiny si obraz prohlížel a přemýšlel o něm. Najednou ho napadlo možné vysvětlení celé záhady. Je tu přece namalováno, jak černoch, obyvatel země zlata, přivádí templářské rytíře k ukrytému pokladu. Blesklo mu hlavou, že obraz nevisí na tomto místě pro nic za nic. Třeba je v místech, kam ukazuje mouřenín, opravdu schovaný poklad. V noci tajně sejmul obraz ze zdi, poklepal na stěnu pod ním a skutečně podle dutého zvuku se zdálo, že by tam mohlo být něco ukryto. Zaradoval se, vrátil se do své komnaty a hned se začal chystat na cestu.

Za dva dny se po písaři na zámku sháněli marně. Když vstoupili do pokoje, kde visíval starobylý obraz s mouřenínem a templáři, zůstali stát s otevřenou pusou. Obraz byl opřený o stěnu a ve zdi vybouraný otvor do prázdné dutiny. Všem svitlo, že za obrazem byl ukrytý poklad a černoch na něj ukazoval. Zámecký písař zmizel někde ve světě a v Blatné o něm už nikdy neslyšeli. A obraz? Prý ho dali roztrpčení majitelé zámku raději přemalovat, aby neviděli, jak jim jejich zaměstnanec vyfoukl takové bohatství pod nosem!

A ostatní poklady zůstanou mým tajemstvím.