Tahle země není pro staré

Motto: „Každý jednou budeme starý a možná i moudrý…“

Ve dvaceti je slovo „stáří“ cizím slovem. Ve třiceti máme pocit, že jsme už dost staří a zkušení životem. Ve čtyřiceti zjistíme, že jak jsme staří, tak jsme hloupí – „sórok ljet rovná se sórok povinností“. V padesáti si uvědomíme, že stáří nám dýchá na krk a sotva dožijeme ještě tolik let, kolik jsme už prožili – půlku života za sebou a sotva polovinu toho před sebou. V pětapadesáti už nemůžeme fyzicky, ale duševně jsme nijak od těch třiceti nepokročili. Šedesátka za humny a nám se chce tolik žít. Děti z domu, vnoučata v nedohlednu, jsme plni zkušeností a zážitků a nikdo nás neposlouchá. Děti říkají, že mentorujeme a nevěří tomu, co jsme za komunismu zažili…

 

 

Proč tolik starých lidí má pocit, že je mladí odepisují, místo aby využívali jejich moudrosti a zkušeností? Myslím si, že bychom se nad tím měli zamyslet. Staří lidé se, bohužel, nepletou, když říkají, že je odepisujeme. Nemůžeme ale dávat všechny „do jednoho pytle“. Opravdu se mladá generace chová vůči starým lidem povrchně? Někdy dokonce hrozně!

Jen, babi, dej, ty to nepotřebuješ! Nám se nedostává na dovolenou, „odešla“ pračka, lednička dosluhuje, vnouček potřebuje zaplatit školné. A taky bychom potřebovali vajíčka, klepni králíčka a přidej tisícovku na benzín. To víš, mercedes „papá“ jen to nejlepší. Potřebuješ něco? Ani ne, viď? Máš všechno a teď, když už děda není, tak ti hodně zbyde!

Ať už necháme sednout staršího člověka v trolejbusu, tramvaji či autobusu, málokdy je se zaujetím a bez předsudků vyslechneme. Často si děláme legraci z toho, že slyší jen na slevy do různých supermarketů a u popelnic jsou jako první. Zájezdy pro důchodce, výprodej „za hubičku“, tanečky pro starší a pokročilé… A přitom i babička nebo dědeček, důchodce  nedůchodce, by také rád letěl „na kanáry“, koupil si tu krásnou knihu o architektuře, přilepšil si bio potravinami… Ale na to nemá a raději se uskrovní, děti potřebují více – nový tablet, tu širokorozchodnou TV, kde vidí zpěvačce až do žaludku a ten nový kostým taky počká. Stačí mi ty staré „malé černé“, do rakve snad…

Každý člověk, který má v rodině či na očích nějakého staršího člověka, by měl brát vážně spíše různá ponaučení a moudra, která od něj slyšel. Třeba babička vám určitě říkala, abyste např. nekouřili, nezlobili rodiče, zdravili každého dospělého, poprosili a poděkovali, abyste pomáhali slabším, snažili se ve škole, nechodili někde sami v noci, abychom ve vedru nepili studené a nestáli v průvanu, neseděli v mokrých plavkách a nenastydli na „močák“, nevěřili cizím lidem nebo se pořádně do zimy oblékli, nosili teplé a bavlněné spodní prádlo…

Nejde o buzeraci, jde jen o to, že staří lidé mají spoustu zkušeností, jsou ponaučení životem a tak se snaží poradit i vám, abyste předešli chybám, které udělali oni sami. Myslím, že by si to každý člověk měl nechat projít hlavou, než bude říkat: „Nesnáším důchodce.“ Ať chceme nebo ne, také budeme jednou staří. Všichni. Ale ne všichni budeme moudří a zkušení. Měli bychom si brát všechna moudra, znalosti a rady „starých“ k srdci, a ne je odepisovat za to, že to s námi myslí dobře.

Děkuji Ti, babičko!

Babička za všechny peníze…

Jsem nekonečná babička,

mám nekonečný důchod.

Nemáte na vilu?

Nemáte na auto?

Tak vám nějaký ten

milióóónek přidám.

Všechno vám koupím!

Jednou mi to vrátíte,

takže neprohloupím.

Jedete na safari

do Senegááálu?

Otočím se v křesle

a šáhnu do regálu,

kde vyrovnanou mám

sadu vkladních knížek.

A sbírku zlatých karet!

Pojďte si pro peníze,

vnoučata a dcery!

Každému dám,

každému přispěju

na vejce želvích karet.

Co bych s tím dělala?

A že mi bude večer zima?

Strčím hlavu pod peřinu,

zimou nezahynu!

Hlavně aby v Senegááálu

uviděli modrou trávu

a bílého slona!

To je ona,

ta babička zlatá!

Jak ona to dělá

z toho malého důchodu?

Ušetří na tablety,

přidá na vodu.

Ještě máme v Praze

tři tety!

Jsou bezdětné

a mají domy jako hrady!

Vezmem´ si půjčku

a můžeme je dát

do zástavy!

Půjčku na cokoliv,

na všechno a navždy!

Je bezúročná!

Babička nám

bude ještě vděčná!

To my jsme se snažili,

když jsme je tak „dojili“.

Ta má zlato,

tahle domy,

tamta pole.

Dojíme je a žijem´

jak ve zlatém dole.

Ještě jsou nám všechny vděčné.

Ať to blaho trvá věčně!

Jiří Suchý a Jiří Šlitr – Tři tety