Venuše z Méló

Venuše Mélská (též Venuše nebo Afrodita Milóská, řecky Αφροδίτη της Μήλου) je mramorová socha ženy pocházející z období mezi lety 130 až 100 př. n. l. Jedná se o jeden z nejznámějších příkladů helénského umění. Socha je 203 cm vysoká a znázorňuje Afroditu (v Římě známou jako Venuše), řeckou bohyni lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy.

Socha byla objevena roku 1820 na ostrově Mélu. Je umístěna v Louvru v Paříži. Autorství je připisováno Praxitelovi, ale pravděpodobnějším autorem je Alexandr z Antiochie.

Snění pod peřinou

Divadlo mělo schody vzadu,

ve výloze krejčovskou pannu

ještě nepoužitou.

Milý byl tak zkažený,

tak mlsně si olizoval knír

a nebyl to mušketýr,

jen měl na mě chuť.

Ach, Bože, byl tak zkažený,

ale mouchy kolem něj

ještě nelítaly!

Co bychom si tak daly?

Zmrzlinu a dvojitou!

Čokoládovou a malinovou,

snědenou s něhou jazyka,

který olizuje a naříká,

že už lahody není.

Sladké mámení

ve slastném mlčení.

Mlčení ve dvou

to je vodopád slov

rozmělněný do vteřin věčnosti,

touhy i skromnosti.

Ten okamžik byl neskutečně dlouhý!

Běžela jsem po schodech

až do malé mansardy pod střechou,

srdce až v kalhotech,

s touhou velikou

po líbání

a lačnosti,

pochopení,

vzbouření i utišení

v záhybech společného závoje.

Třásla jsem se otázkou:

Bude na mne čekat?

Čekals, řekl jsi „Ahoj“.

Dlouho, dlouho trvalo,

než jsi vstal a obejmul mne.

Tak pevně,

že jsem sotva popadala dech.

Měli jsme hodinu na všechno,

na milování

na strach

na dotyky,

na moje slastné vzlyky,

laskání a slova milenců,

na vůni všeho,

co jsme mohli nebo chtěli.

Snad jsme na nic nezapomněli!

Voněla jsi mýdlem

a nevinností

a topil jsem se

v očích,

do kterých jsem padal

jak do fantazie.

Byla jsi pro mne Venuší z Méló.

I dnes tě drtím v objetí,

seš mojí lásky obětí

držím tě s dojetím,

a přesto mám strach,

že tě ztratím.

Má lásko

moje touho,

moje vysněná……

Už uběhlo pár let 

a do schodů mi chybí dech,

přesto spěchám stále.

Ty stojíš u okna a usmíváš se, 

tak tajemně jako kdysi…   

Plavu po uši do snu,

kde tě potkám jako Vesnu,

když večer po práci

touhou ti do klína klesnu.

A jsem tam,

kde chci vždycky být.

Kde chci být i ve snu.     

Richard Müller – Rozeznávám