Kdyby mi někdo řekl, že slepice s nudlí i slepice z nudlí dokáže spojovat národy, nevěřila bych mu. Natož spojit Germány, Slovany a Ugrofiny a dohnat je k smíchu, tak to už vůbec ne!

Ale hezky popořádku! Moje tchýně pocházela z Německa a jako správná Němka se nikdy nenaučila česky. Často jsme si z ní utahovali dle Polívkovy hry Šašek a královna: „Neumí cééésky, neumí cééésky!“ Ale Německo milovala. Častými návštěvami v zemi našich severních a zároveň východních přátel (Východní Německo) jsme trávili každou volnou chvilku. Tentokrát se „mamince“ zachtělo Drážďan a vzpomínek na její mládí během druhé světové války, kdy pracovala jako služka u jednoho soukromého lékaře-zubaře.

Došlo na řadu barokních staveb, které svým rozsahem přesahují význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnější patří Zwinger, Taschenbergpalais, římskokatolická katedrála Nejsvětější Trojice známá jako Hofkirche, Saská státní opera Semperoper či ojedinělý protestantský kostel Frauenkirche.  V areálu královského paláce (Residenzschloss) nás nejvíce zaujaly poklady saských kurfiřtů a králů – Grünes Gewölbe.

Pěkně utahaní jsme se vraceli k nádraží a hledali po cestě něco k snědku. Objevili jsme veřejnou jídelnu, plnou halasících turistů, ale mezi asi stovkou míst ke stání i k sezení se snad nějaké to místo uvolní, říkali jsme si. Venku bylo chladno, od Labe foukal studený vítr a tak horká polévka přišla vhod. Měli ji, slepičí polévku s nudlemi, čtvrtku slepice zalitou horkým vývarem a slušnou hromádkou širokých i dlouhých nudlí. Našli jsme si místo u kulatého stolu a pustili se do jídla. No, byl to trochu problém, který soudruzi z Endéer nedořešili. Hluboká mísa z umělé hmoty (tchýně vždy říkala „umelej motu“) s vachrlatým dnem, na dně velký kus slepice i s kostmi, dlouhé a kluzké nudle, horká tekutina a k tomu pouze lžíce. Jak uchopit slepici, nabrat polévku s nudlemi a bez karambolu donést k ústům? Toť záhada, která nebyla každému dána k vyřešení. Ale lidová cena jedna a půl východoněmecké marky vyřešila všechno. Celý příspěvek →

„Už je vidím, už jdou. Jsou do sebe láskyplně zavěšeni. Ona k němu vzhlíží jako k Bohu lásky. Jsou mladí, jsou krásní ve své naivitě, ve svých představách o světě, o růžové budoucnosti, o věčné lásce, o tom, že je nic nerozdělí…“

Sedím tu a čekám. Za každého počasí, ve dne, v noci, v lijáku, ve výhni, v mrazu… Čekám. Čekám na osudovou lásku, na první jarní švitoření, na východ slunce, na červánky. Lehce mne šimrají po zádech barevné listy s podzimem. V zimě mne přikryje chladivá peřina. Déšť promaže mé ztuhlé kosti, teplý větřík je vysuší, slunce rozpálí doběla a noc pofouká praskliny vetchého stáří.

Někdy se na mne posadí pejskař, který čeká na svého miláčka. Někdy přijde mladá ubrečená holka a stěžuje si na špatné známky na gymplu. Také si u mne předávají ty nejnovější zprávy všichni psi. Jééé, teď zrovna jeden zase počůral mé již tak dost zrezivělé nožičky. Pode mnou má myška díru a v ní tři mladé. Má se co ohánět, chuděra jedna! Dědeček s babičkou se vyhřívají na sluníčku, chytají poslední paprsky večerní idyly v Zámecké zahradě. Ludvig van Beethoven právě složil vduchu svou „Ódu na radost“ a její kumulovaná oslava života se rozléhá parkem, i do těch nejzazších koutů se dostává. J. W. Goethe se setkává s Beethovenem na proslulé promenádě, zde dojde ke známému střetnutí jejich názorů při pozdravu s císařskou rodinou, které snad nejlépe charakterizuje propastnou odlišnost obou velikánů. Minuty věčnosti zapustily kořeny. Natrvalo. Celý příspěvek →

Když jsem byla malá, tak mi babička každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla pohádku o Stmívánkovi. Bydleli jsme v malém městečku kousek od nádraží. U nádraží rostla obrovská lípa, byla stará snad dvě stě let. Asi tři metry nad zemí zela v kmenu lípy černá díra.

Každou sobotu jsem jezdila s babičkou vlakem do okresního města na nákup. Procházely jsme pod lípou a já jsem se vždycky ptala na tu díru. Babička tajemně vysvětlovala, že v té díře bydlí Stmívánek. A tu pohádku jsem chtěla každý den slyšet, znovu a znovu.

Babička začínala vždycky stejně: „V jednom malém městečku na nádraží se černá velká díra v lípě a v té díře bydlí Stmívánek. Každý večer, když se začíná stmívat, se na kostelní věži nadzdvihne jedna střešní taška a vyleze Rakapoust. Je to netopýr. Protahuje si křídla, rovná si na nose brýle, protože už je starý a špatně vidí. Nasadí si kostkovanou čepici s kšiltem a pomalu letí večerem k lípě na nádraží. Po cestě hubuje: „Ten Stmívánek je pořád těžší a těžší, kdo ho má nosit?“ Nakonec horko těžko doletí k lípě a zaťuká na ni: “Vstávej Stmívánku, už je čas! Děti čekají. Slunce dávno zapadlo a už se plíží všude kolem stíny. Musíme letět.“ Celý příspěvek →

Máme doma ducha. Když sedíme u stolu s rozsvíceným světlem kousek nad jídelním stolem, začnou se dít věci. Jen někdo z nás zalže, lampa zabliká, třikrát, a rozhovor či monolog přeruší. Moje odpověď zní: „Dobrý večer, pane Janáčku, já vím, asi jsem to trochu přepískla. Omlouvám se.“

Světlo zase třikrát zamrká, jako že pan Janáček rozumí, a pak už svítí bez přerušení, až do další lži.

Chalupu jsme koupili před osmnácti lety. Loni jsme oslavili 200 let od jejího vzniku. Chaloupka stojí na okraji lesa a opravdu hodně pamatuje. Podle kroniky jsem se dozvěděla, že původní osadu založili vojáci, kteří táhli v malých skupinkách od bitvy národů, od Lipska, roku 1813. V místech, kde nyní bydlíme, sídlil generální štáb. Vojsko nesmělo za hradby do města, protože se radní báli krádeží a rabování. Vykázali jim paseku u lesa se zdrojem dříví na stavbu srubů a prameny pitné vody. Po jejich odchodu si lidé osadu rozebrali, postavili si chalupy – roubenice s částí dřevěnou a částí zděnou, z cihel zvaných vepřovice (ušlapaný jíl se slámou). Celý příspěvek →

Mikeš: „Tak jsem tady a mám zlomenou levou zadní! Mňau!“

Já: „Jednou mi ti kocouři zlomí srdce. Mám kočičí smutnění.“

Mikeš je takový hypochondr. Už neví, jak by na sebe upozornil. S podzimem jej srazilo auto, měl skoro utrženou pravou zadní nožičku a nárazem pohnutou páteř. Skončil v nemocnici, nedávali mu naději. Dokonce nabídli packu amputovat nebo bezbolestné uspání. Nedovolila jsem to. Sice stála operace hodně tisíc, rekonvalescence vyžadovala plné nasazení celé rodiny, ale Mikeš to zvládl pravou zadní a začal chodit jako by se mu nikdy nic nepřihodilo. Vyvaloval se na osobním křesle před krbem, vrněl blahem při krmení, statečně polykal prášky proti bolesti a injekce s penicilinem a byl vděčný za péči, kterou jsme mu věnovali.

Neutekly ani tři měsíce a přibelhal se se zlomeninou levé zadní. Zase kolečko k veterináři, injekce, kvalitní mleté maso, smetana a hýčkání v náruči. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se dostal do mojí náruče. Má ještě dvě přední pacičky a ocásek, tak uvidíme. Celý příspěvek →