Náhrdelník slečny Ulriky von Levetzow

Baronka Ulrika von Levetzow byla významnou ženou, která dodnes zůstala symbolem romantismu devatenáctého století. Ostatně celý svůj život s devatenáctým stoletím spojila. Jak je známo, sedmnáctiletou šlechtičnu si oblíbil ve svých 72 letech německý básník a současně dvorní rada, tedy státní úředník, Johan Wolfgang Goethe. Požádal ji o ruku, ale Ulrika jej odmítla. Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil v nejkrásnější básni „Mariánskolázeňské elegii“ a již více do Čech nepřijel. Fakt, že Ulrika odmítla všechny své nápadníky, a prožila neprovdána většinu svého života na zámku v Třebívlicích, kde ve svých 95 letech i zemřela, dal vzniknout legendě o nenaplněné lásce s německým básníkem.

Jsem granát před výbuchem

na hrdle slečny Ulriky.

Jak náušnice s uchem

píšu román lyriky.

Proč hrneček i podšálek

tíhnou vždycky k sobě?

Moře s lodí pluje do dálek

a ta pole patří k sobě.

Jsem pirát s mořskou duší

na lodi Bludný Holanďan.

Goethe věděl, co lásce sluší,

když byl po uši zamilován.

Tikají ve mně vteřiny do exploze,

řvou výstřely do ticha.

Vláčím ten něžný cit jak kouli na noze

a toužím, jak toužila slečna Ulrika.

Jemné ruce zlatníka

pájí kámen ke kameni.

Tolik milovala Ulrika,

teď pláče hrobu na rameni.

Život vždycky bolí po těle

a láska se v duši strachy chvěje.

Kam poděli se přátelé,

když srdce k touze spěje?

Rudé granáty planou ve vitríně,

hladové oči je zištně sledují.

Pravda není jenom ve víně,

ale v očích, když se dva lidé milují.

Ave Maria – Cafe del Mar – The Best of Aria