Lid rodu trpného

Lid je rodu trpného, protože trpí. Trpí diktaturou, ale i širokou demokracií či velkou svobodou. Potřebuje nad sebou knutu, protože si sám vládnout neumí. Plete si demokracii s anarchií. Dělal by to určitě lépe než ti nahoře. A proto sedí doma v komoře a remcá. Lid je od slova lidi, ale jednají s ním jako s dobytkem. Zavřít do ohrady, zamknout vrátka a práskat nad hlavou bičem. Jen nevystrkovat bradu, moc na sebe neupozorňovat. Lid je stádo – velké, ale duchem malé. Jeho síla je v početní převaze. Škoda, že vždy potřebuje vůdce, který se časem odlidští. Vůdce se stane vlkem. A kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. To známe. Ale bohužel se nikdy jako lid neponaučíme. Myslíme jen sami na sebe a síla celku nás nezajímá. Škoda. Možná příště…

 

Šili jsme si pravdu na míru,

snídali zprávy z klavíru

a černou kávu s cigaretou

zajídali sekanou

a vlašákem v papíru.

Jsme jediní ve vesmíru,

kdo si nechá diktovat?

Šaty ušité podle Burdy na míru

ve vypůjčeném kvartýru…

Intelektuálně jsme zakrněli

a jeden čas horovali pro Míru.

K čemu vzdělání?

Myslí za nás strana a vláda,

ale stranicky jsme na výši.

Věřím, že mě povýší.

Pár stovek ve skrýši

a hurááá za koupaliště na Klíši!

Lid rodu trpného

nebo trpícího zase,

přemýšlím o lidské rase,

která se pase v ohradě.

I tak je nasnadě,

jak to klape ve vládě?

Do sudu, či do kádě,

z louže lezem‘ pod okap.

Na led s panstvem,

kde to klouže,

ale hubu si rozbije ten,

komu to dlouze myslí.

Spíš nemyslí, ty osle,

zase žereš listy oschlé.

Vitamíny pro ty nahoře

a korunky taky.

Korunky ne, prosím,

euro se dnes nosí.

Covid tě kosí po tisících,

držíš hubu a krok.

Už je tu s námi rok.

Mrchu jednu nic nezabije,

zato my sotva žijem‘

a čekáme na zázrak!

Lid rodu trpného čeká také.

Nahoře pijou frappé

a my trapně čekáme,

až si dohodují.

Účty zaplatíme i s úroky,

zatnem‘ zuby,

snížíme touhy a nároky.

Rok čekání je dlouhý

a do voleb slzí potoky.

Lid si berou do huby

a schovávají se za nás.

Banda jedna pokrytecká.

Jen láska nesobecká

dokáže zázraky.

Kdy už jim dáme na fraky?

Asi nikdy…

Lid se hrbí pod silou vedení,

musíme být zkroceni.

Jsme však jen trpěni.

A trpíme tiše dál…

Rodu trpného je lidstvo samo.

Dělalo si fantazie, kámo.

Nahoře křičí jeden čehý,

druhý táhne hot.

Lid tomu přihlíží

s hubou dokořán

a remcá doma:

Vidíš to, mámo?

Dělali jsme si naděje.

ANO, dělali.

Zatím jen do kalhot…

Čau, lidi, jak se vede?

Sousedko i sousede,

jak dítě lhát dovede,

ani se nečervená.

Zlostí už jsem zelená!

Tak snad už příště:

Boží mlýny melou pomalu,

zato však jistě!

Karel Gott – Kávu si osladím