Zpověď je mi osobní útěchou

Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církve. Jejím prostřednictvím a vyznáním vlastních hříchů může křesťan dojít smíření s Bohem a církví. Obdobu zpovědi z hříchů zavedl v předkřesťanské době pro své mnichy již Gautama Buddha.

Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo soukromým vyznáním hříchů Bohu skrze kněze (tzv. ušní zpověď).

Já se zpovídám sama sobě, vyslyším se, odpustím si, pochválím se a dám si rozhřešení. Odměním se. Jsem sama sobě knězem, Bohem, přítelem. Naslouchám svým tužbám, představám, kárám svoje „hříchy“, probírám výčitky svědomí. Pokání a modlitbu svěřuji jiným. Litovat už není čeho, všechno odnes´ čas. Předsevzetí si nedávám, a když, tak jen ta, co dokážu splnit, žádné „vzdušné zámky“. Sama vím, že jsem sobě nejlepším rádcem a kamarádem. Nepotřebuji prostředníka, nepotřebuji „vrbu“. A také to sama na sebe nevykecám. Amen.

Zpověď

Hodím zpověď do papíru,

nebo spíš do klávesnice.

Píšu si to na klavíru,

při pití rumu neznám míru.

Poklepu si na rameno,

usměju se do zrcadla.

Brada mi dolů padla,

jako bych do zrcadla spadla.

Tak jsem se lekla

svého odrazu.

Ve zdi, v nice,

naleju do sklenice

rumu nad míru,

aby slza neukápla.

Zpovídám se sobě.

Sama si dám rozhřešení.

Nad vlastní ocenění není,

to snad každý ví.

Převaluji na jazyku

slova odpuštění

a hořkosladkou útěchu.

Zpovídám se ráda,

zpovídám se často,

zpovídám se sobě,

mám sebe za kamaráda.

Nechodím ke zpovědi

do kostela ani na faru.

A podle předpovědi

z majáku na ostrově Faru

jsem sama sobě guru,

mám na to náturu.

Vidím svou tvář,

novou zář ve futuru.

Zvednu ruce, promnu je,

obličej v rámu se usměje.

U srdce mě zahřeje,

že jsem to já,

nedokonalá,

nenamalovaná,

bez masek,

ale smířená,

já, jen já.

Já se všemi vráskami,

zkušenostmi,

láskami i pitomostmi,

co jsem si natropila.

Smrt v rumu utopila,

cigáro si zapálila

a žiju dál.

Žiju dál s covidem

v nás a všude.

I bez něj, s pocitem,

bez bázně a hany,

s myšlenkou:

Co bude?

S koronou nad sebou,

jak Damoklův meč.

Jen breč nad tím,

cos neudělala, nezažila

a už nikdy neprožiješ.

Ale žiješ!

S korunou nad hlavou

ze svých milostí,

lásek a zpovědí.

Druzí ani nevědí,

jak je těžké si odpustit,

na tváři úsměv mít,

když srdce pláče

a mysl od myšlenky

k myšlence skáče.

Zpověď je velmi důležitá věc.

Myslíš a to přec

znamená, že žiješ!

Ještě se směješ,

pláčeš, piješ.

V zemi studené

sic nehniješ.

V depce nepluješ

a jména zamilované

osoby sluješ.

Ze zpovědi vyjdeš jako vítěz,

co nezalez‘ před ranami osudu.

Nevlezl si do sudu

jako Díogenés.

Je lepší s milým válet sudy,

osvobodit se z nudy

a zpovídat se navzájem.

V posteli a se zájmem.

Moje zpověď skončila.

ÁÁÁÁÁMEN!

Waldemar Matuška – To všechno odnes čas