Páv neumí zpívat
O třech prasátkách aneb o nestřídmosti
Pátou nectností nebo neřestí člověka v pořadí je nestřídmost. Je jen málo věcí, na kterých se shodnou alopaté, homeopaté nebo zastánci alternativních metod léčení. Pokud má fungovat léčebný efekt, měl by pacient přejít na dietu či na zdravější životní styl. Měl by stravování vrátit k jeho přirozenému způsobu a účelu: jíst, abychom žili a ne žít, abychom jedli. To však pacient neslyší, dělá, že nerozumí. Někteří dokonce ohluchnou a mají pocit, že jim doktor chce ublížit. Znám i takové, kteří před návštěvou u lékaře drží dietu, aby výsledky byly v normě. Vůbec si neuvědomují, že doktorům je to úplně jedno. My sami bychom měli dělat něco pro své tělo i mysl. Hned, pravidelně a dlouhodobě, abychom se cítili zdraví, plni elánu a nebyli ovládáni svými neřestmi – nestřídmostí a obžerstvím, které patří k sedmi smrtelným hříchům.
Vyjana
„Kdo řve? A komu tykáš?“, odsekne asi čtrnáctiletý žabec, mně, dospělému klukovi z gymplu.
„Jsem Jana a vykej mi“, vyjela na mě ta přidrzlá holka.
„Tak jo, Vy, Jano, už ti vykám“.
Peníze nesmrdí
Táta: „Ale jen trošičku.“
Známá scéna z večerní rodinné idylky v trilogii „Slunce, seno, jahody atd.“ Odér z nohou je nepříjemností, která provází muže (ale i ženy) na každém kroku. Proto nosí muži asi ponožky i v létě a do sandálů! Ženy si raději v zimě kozačky nesundávají a vědí proč!
Závist je čtvrtou nectností v pořadí
M. Twain: „Člověk udělá hodně, aby ho milovali, a všechno, aby mu záviděli.“
Závist, žárlivost a nenávist patří k negativním emocím člověka. Každý z nás určitě v životě závist zažil a zažívá. Provází nás od nejútlejšího dětství. Je to de facto touha po něčem, co nemáme a chceme to tak hodně, že jsme schopni nedosažitelnou věc nebo člověka pohanět, odsoudit a zdiskreditovat, abychom si zdůvodnili, proč „to“ nemáme nebo nemůžeme mít. Někdy jsme i schopni překročit pravidla slušného chování, abychom předmětu své touhy dosáhli. Slýcháme často: „Zezelenal závistí“. A proto se ZÁVIST zobrazuje v zeleném.
Krajkové kalhotky
Můj přítel pracoval jako voják z povolání u armády. Jednou večer nám při víně vyprávěl tento příběh:
„Představ si, co se mi stalo, Aleno, tomu nebudeš věřit.“, řekl své ženě, když přišel z práce domů. Ráno, jak jsem vstal, tak jsem nechtěl nikoho budit, potmě jsem se oblékl, letím do garáže a jedu na útvar. Přijdu do šatny, kde se převlékám z civilu do uniformy. Je nás tam osm v jedné šatně. Rychle se oblékám, chlapi už čekali. Periferním okem vidím, že všichni na mě koukají a pochechtávají se.
Ptám se: „Co se děje, kluci?“
Jejich pohledy směřují doprostřed mého těla. Podívám se dolů, a jako by mě opařilo. Já mám na sobě tvoje černé krajkové kalhotky! Alena se začala smát: „To si teda užiješ!“
Pokračoval jsem ve vyprávění:
Stopy
Každé jaro manžel na zahrádce shrabe listí, zryje čtyři záhony a zaseje semena zeleniny. Jednoho dne přijde ze zahrádky a povídá:
„Ty, Betty, pojď se podívat na zahrádku.“
„Prosím tě, proč? Dělám zrovna oběd.“
„Pojď, musím ti něco ukázat.“
Utřu si ruce do zástěry a jdu s ním ven. Ukazuje mi upravené záhony a stopy, které vedou od plotu ke zdi. Tam končí. Zeď je součástí sousedovy stodoly, je vysoká čtyři metry. Dvanáct stop začíná u plotu, který má dva metry, pokračují přes záhony a mizí u zdi.
Nápoj stoletých
Můj přítel si jako mladík přečetl v Mladém světě o „nápoji stoletých“. Kavkazské národy, které se dožívaly vysokého věku, jej pily aspoň jednou týdně. I zachtělo se příteli být také dlouho mlád a žít nejméně do sta let. Recept dlouhověkosti sestával z litru kyselého mléka (nejlépe kumysu – kobylího mléka), jedné najemno nasekané cibule, tří stroužků česneku, soli a pepře. Nápoj se pil ráno a večer a notně vychlazený. Připravil si ho a nešetřil. Udělal si jej hned do zásoby na celý týden a všechny ingredience zdvojnásobil, aby byl nápoj účinnější.