Závist je čtvrtou nectností v pořadí

M. Twain: „Člověk udělá hodně, aby ho milovali, a všechno, aby mu záviděli.“

Závist, žárlivost a nenávist patří k negativním emocím člověka. Každý z nás určitě v životě závist zažil a zažívá. Provází nás od nejútlejšího dětství. Je to de facto touha po něčem, co nemáme a chceme to tak hodně, že jsme schopni nedosažitelnou věc nebo člověka pohanět, odsoudit a zdiskreditovat, abychom si zdůvodnili, proč „to“ nemáme nebo nemůžeme mít. Někdy jsme i schopni překročit pravidla slušného chování, abychom předmětu své touhy dosáhli. Slýcháme často: „Zezelenal závistí“. A proto se ZÁVIST zobrazuje v zeleném.

Závist (latinsky invidio) patří mezi sedm největších nectností člověka. Zaujímá třetí místo po Pýše a Lakomství. Pak následuje Hněv, Smilstvo, Nestřídmost a Lenost. Opakem Závisti je Přejícnost.

Rozdělujeme závist osobní, když toužíme po cizím předmětu (člověku) a závist jako společenské myšlení, kdy dáváme rádi na odiv to, co chceme, aby nám druzí záviděli. Tato závist je pak hnacím motorem našeho Ega. My sami své Ego závistí živíme a ono nám na oplátku dodává sílu, sebevědomí a zvedá naše sebehodnocení (u žen někdy nos, u mužů něco jiného). Tento druhý příklad závisti je o to horší, že je záměrný a předem strategicky propracovaný do každého detailu. Táhne za sebou pýchu, lakotu, namyšlenost, nestřídmost a egocentrismus: „My jsme slunce, a vy můžete být rádi, že vůbec na vás posvítíme a že se můžete slunit v naší záři.“

Jsme ochotni udělat (skoro) všechno, abychom v očích druhých viděli uhlíky závisti a my se mohli vyhřívat alespoň deset minut na vrcholu své důležitosti, jedinečnosti a výjimečnosti. Závist je vlastně hnacím motorem každého jedince, který touží po chvále, uznání a moci.

Jeden příklad z mé praxe psychologa:

Soused Olda záviděl všem a všechno. Sousedovi Janovi krásnější manželku, větší pozemek, dražší dům, hezčí bazén, vzteklejšího psa, rychlejší auto, hodnější děti, příjemnější tchýni, zelenější trávu, voňavější růže……Ale hlavně Janovu spokojenost, protože si nikdy nestěžoval a byl šťastný s tím, co měl. Každý den se usmíval a bral život vždy z té lepší stránky. Když za ním Olda přišel, že větev jeho hrušně přepadává k němu do zahrady, hrušky hnijí na jeho pozemku, včely a vosy mu otravují život, ale hlavně hyzdí jeho dokonalou zahradu, Jan klidně větev uřízl a bylo po problému.

Olda byl totiž nutkavě pořádkumilovný, vše muselo být na svém místě, tráva musela stát v pozoru, stromy v zákrytu, květinové záhony v geometrickém tvaru. Košile vyprané a seřazené podle barev na šňůře, obleky vykartáčované ve skříni, děti nastoupené s žákovskými knížkami, manželka s účty a referencemi o nákupech. Poslepu mohl procházet domem a zahradou, o nic nezakopl, protože všechny předměty i osoby měly svá stanoviště a v určitou dobu je nalezl na správných místech. Dennodenní činnosti se odehrávaly podle rozvrhu, který byl do posledního detailu propracován a Oldou schválen. Každá činnost měla řád, každá odchylka od dokonalosti tvrdě potrestána. Olda byl sobec, ve vlastnictví a pořádku hledající bezpečí. Ve vlastnictví peněz, majetku, ale i lidí (manželka a děti) viděl smysl života. Všechny a všechno kolem sebe ovládal pomocí peněz. Na vše nové pohlížel s otázkou: „Co mi to přinese, jaký budu mít z toho užitek?“

Všechna jeho uspořádanost a potřeba kontrolovat vycházela z hluboko uloženého pocitu vzteku a nejistoty z raného dětství. Byl často nachlazený, měl chuť na studené nápoje, které pil velmi pomalu. I v létě byl zimomřivý. Stále z něj vyzařoval pocit nepokoje a neklidu. Často si stěžoval, že je nevyléčitelně nemocný, že brzy umře. Po půlnoci ještě nemohl usnout a procházel se po zahradě, kontroloval, zda je vše na svém místě. Dýchal hlasitě, rychle a zhluboka, jako při začínajícím astmatu. S každou zvýšenou teplotou byl u doktora, velmi často užíval antibiotika (i preventivně) nebo jiné potlačující léky. Věčně někoho kritizoval, výtky se nesly zahradou na děti, manželku, psa, sousedy. Stěžoval si stále na přítomnou úzkost, zoufalství z nepochopení: „Vždyť chci jen, aby všechno fungovalo, bylo na svém místě, měli jsme se dobře, bylo dost peněz…atd.“

Měl zlost na sebe a hlavně na ostatní. Často si dělal legraci, ale vyzněla jako zlomyslný vtip či jízlivá krutost nebo nevhodná poznámka. Divil se pak, že je osamocený, nepochopený, nejistý v nepřátelském všudypřítomném světě. Otravoval svými rýpanci rodinu, okolí, spolupracovníky.

Nakonec se jeho vztek rozvinul do tak patologického stádia, že začal trpět pocitem viny, smutku, beznaděje, nepochopení, ublíženosti. Začal hlasitě uvažovat o tom, že by nejraději zabil sám sebe a všechny problémy tak vyřešil. Celý nos mu zčervenal, až skoro zfialověl, často jej pálila žáha, přidala se noční dušnost s příznaky v oblasti hrudníku. Pak pil teplé nápoje, po kterých se mu částečně ulevilo.

V tomto stavu přišel za mnou se slovy: „Doktor mi nepomohl, tak jdu za vámi. Kolik to bude stát?“ Posadila jsem ho na zahradu, udělala kávu a donesla jablkový závin. Hned začal kritizovat mou neuspořádanou zahradu, že je neekonomická, zbytečně moc kytek a žádný užitek. Nechala jsem ho vypovídat a dávala jen doplňující otázky. Nenápadně jsem řeč stočila na jeho problémy. A dozvěděla jsem se, že podstatou jeho nemoci je ZÁVIST, NEPŘEJÍCNOST, HRABIVOST, LAKOTA a jiné nectnosti. Ty mu ztěžují život, že ani spát nemůže, jíst mu nechutná, pít mu nechutná……připadal mi jako Babuška Jaguška z Mrazíka. Vysvětlila jsem mu příčinu jeho neutěšeného stavu. Hádal se se mnou, že to není pravda, vyskakoval ze židle, ve vzteku vběhl na záhon a vytrhal pár kopřiv se slovy: „Hergot, ty vaše kopřivy pálí zrovna tak jako Vy!“ Nakonec změkl, donesla jsem mu vychlazenou dvanáctku, nalila do sklenice, pomalu ji upíjel a začal mluvit: „Vždyť já to myslím dobře, chci jen to nejlepší pro ženu a děti, ostatní mě nechápou, vlastně mi závidí!“

Doporučila jsem mu jednorázově ARSENICUM ALBUM C30, 10 granulí.

Po čtrnácti dnech přišel na kontrolu, sám od sebe. Že prý to zabralo, v noci dobře spí, návaly dušnosti skoro vymizely. Jen když se rozčílí, tak se dušnost navrací.

„Já ty vaše záhony nemůžu vidět!“ sípal a za půl hodiny byly záhony jako na výstavu. „Vidíte, takhle to má vypadat!“, a utřel si pot z čela. „Vy mě budete léčit a já vám za to dám do pořádku celou zahradu. Já ušetřím a vy z toho budete mít užitek!“

S úsměvem jsem souhlasila. Dohodli jsme se na kontrole za dva měsíce.

Po měsíci jsem ho potkala náhodou ve městě. Hnal se ke mně, rozrážel lidi jako kuželky a volal: „Zabralo to, koukejte, už nemám ten nos tak červenej!“

Uznale jsem pokývala hlavou a pochválila ho za dodržování mých rad. Už se těším, až přijde příště. Schválně nechám přední záhony zarostlé: „Protrhá, neprotrhá? No uvidíme, pivo mám připravené na třetím schodu ve sklepě….“

Lucie Bílá – Chci být tvou vdovou (Král UBU)