Paví poezie
Zpověď je mi osobní útěchou
Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církve. Jejím prostřednictvím a vyznáním vlastních hříchů může křesťan dojít smíření s Bohem a církví. Obdobu zpovědi z hříchů zavedl v předkřesťanské době pro své mnichy již Gautama Buddha.
Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo soukromým vyznáním hříchů Bohu skrze kněze (tzv. ušní zpověď).
Já se zpovídám sama sobě, vyslyším se, odpustím si, pochválím se a dám si rozhřešení. Odměním se. Jsem sama sobě knězem, Bohem, přítelem. Naslouchám svým tužbám, představám, kárám svoje „hříchy“, probírám výčitky svědomí. Pokání a modlitbu svěřuji jiným. Litovat už není čeho, všechno odnes´ čas. Předsevzetí si nedávám, a když, tak jen ta, co dokážu splnit, žádné „vzdušné zámky“. Sama vím, že jsem sobě nejlepším rádcem a kamarádem. Nepotřebuji prostředníka, nepotřebuji „vrbu“. A také to sama na sebe nevykecám. Amen.
Očistec je peklo s nadějí
Očistec (latinsky purgatorium, z purgo – čistit, očistit) je stavem, během něhož se podle učení některých křesťanských církví očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář. Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev. Podobný koncept je jak v mormonismu, tak v judaismu. Protestantské církve naopak pojem očistce většinou odmítají, protože v protokanonických textech Bible není očistec výslovně zmíněn.
Já si myslím, že v každém z nás je peklo, očistec, ráj i nebe. Musíme hledat sami v sobě a ne vně sebe. Jsme dokonalí jako Bůh, jen si to musíme připustit. Pomáhá nám k tomu naděje, láska a víra v sama sebe.
Tančím si jen tak ve snu
Tanec je vlastně takový sbližující rituál duše a těla. Tančíme při námluvách, tančíme na svatbě, chodíme do tanečních. Tanec s vlky, tančící dům, koberec i podložka, taneční pro starší a pokročilé, tančící roboti. Politické tanečky, tance vykrucování, tance na ledě, tance ve vodě, tance bez slov a pohybu. Tanec a řeč těla. Ale i tanec pro radost, pro dobrou náladu, v rozpoložení hřejivého pocitu… Tančím si sám, rád, nikým nerušen. Tančím si v paměti, tančím se svým tělem a s Tvou duší. Tančím sám sobě pro pocit štěstí.
Tančím si jen tak ve snu,
o nic nezakopávám.
V náruči držím Tebe,
tu, kterou chci.
Tu, kterou mám,
a pořád mi to nestačí.
Inkvizice
Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.
Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?
Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.
Švihačka lázeňská
Po operaci kyčelního kloubu jsem obdržela poukaz do lázní. Těšila jsem se jako malá holka a začala balit kufry. Sice o berlích, ale s chutí jsem se chtěla předvést v tom nejlepším, co mám doma ve skříni. Jen podpatky jsem nahradila pohodlnou, leč koženou obuví, sladila všechnu garderobu s šátky a šálami, přidala bižuterii a těšila se, jak vše unosím se spokojeností sobě vlastní a budu pastvou pro oko místním lázeňským švihákům a švihačkám. Ale ouha! To jsem narazila!
Už příjezd do lázní mě měl varovat. Já však na první dojem nedala a vehementně se dožadovala pozornosti.
Barvy a jejich tajemství
Při pohledu na určitou barvu cítíme příjemné chvění. Každý z nás má nějakou vyloženě oblíbenou barvu. Barvy totiž na nás prozradí víc, než si myslíme. Má to i svůj důvod, že se rádi obklopujeme určitými barvami. Barvy mají veliký vliv. A leccos prozradí o našich vlastnostech. Tajemná charakteristika barev pasuje na každého z nás. Napoví, kterou barvu preferuje a proč. Najděte si níže tu svou!
Pokora
Pokora (latinsky: humilitas, německy: Demut, anglicky: humility, rusky: смирение/smirěnije, či smirenomudrije) je jedna ze sedmi lidských ctností.
Pokora je stav mysli. Je to pocit, kdy si osoba uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom druhém. Je to závislost na tzv. „vyšších mravních požadavcích“. Člověk požívá důvěry, jež se od něho očekává, nepotřebuje velebit sám sebe. Opakem pokory je pýcha (latinsky: superbia).
Protipólem pokory může být neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen, ošizen. Pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektuji jedinečné poslání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit.
Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň pocitu osobní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.