Jednou jsem se šťouchla do oka. Ukápla mi slza. Dala jsem ji na sklíčko pod dědečkův mikroskop, a ejhle, co jsem uviděla: Celý vesmír té bolesti, co mne šťouchla do oka.

Co je to vlastně déšť? Brečí někdo, ale fest! Krápe, už ho to přešlo. Mám z toho snad i mokré křeslo. A když prší moc, tak si vezmu veslo. Po každém dešti vyjde slunce a usuším si křeslo. Pak můžu zahodit i veslo… Říkáme, že prší štěstí…

Jak jsem potkala v dešti lásku…

Moc jak cirkusový stan,

to už všechno znám.

Jen lásku a život

si koupit nemohu,

ač tolik peněz mám.

Osud jak pes

mne drží za nohu

a štěká směrem k nám. Celý příspěvek →

Byla Lilith první emancipovanou ženou? Pokud ano, tak vznikl první klasický trojúhelník: Lilith – Adam – Eva.

Lilith (hebrejsky לילית) neboli Černá Luna byla služka sumerské bohyně nebes Inanny. Prvně se o této postavě zmiňuje sumerská a mezopotámská mytologie, ovšem ani Sumerové se na přesném zrodu a životním příběhu Lilith nemohou shodnout.

Další zmínky o Lilith se nacházejí i v jiných náboženstvích, později v křesťanství: „Stvořena z prachu země, stejně jako Adam. Není řeč o Evě, ale o té druhé. Divoká a nezávislá žena, která se odmítla podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží!“

Podle mezopotámských mýtů i některých židovských gnostiků (kabalistů, mystiků, astrologů a spiritistů) byla Lilith první žena. Stejně jako Adam byla stvořena ze země. Z jejího spojení s Adamem vzešel Asmodeus a nesčetný počet dalších démonů, kteří sužují lidstvo. Vypráví se však, že spolu Adam a Lilith nedokázali žít v míru, neboť Lilith odmítla při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: „Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!“ Že by názor první emancipované ženy v dějinách lidstva? Celý příspěvek →

Muž „alfa samec“ ví, co má v přítomnosti ženy říct. Takový muž také ví, jak vyhlédnutou samičku dostane. Jinak už nemusí dělat vůbec nic. Žena se na něj zálibně podívá a během několika vteřin mozek vyhodnotí, že by stál za hřích. A jde se na „věc“!

Každá žena má už od doby kamenné zakódovaný archetyp muže. Je to nejlepší lovec, nejrychlejší běžec, má největší sílu a svaly jako Herkules. Líbá jako Bůh, je galantní jako hrabě Felix Teleke z Tölökö, splní každé sexuální přání jako Markýz de Sade, je vynalézavý a přitom plachý jako Dalibor Vrána alias Josef Abrhám z Vrchní prchni! Je dokonalý, tvrdý i něžný, umí naslouchat a přinese vždy ten největší flák mamuta mně – tj. zabezpečí mne a mé děti před hladem, zimou, smrtí… Vzpomeňme si na všechny hrdiny ve filmech – jsou to „alfa samci“, kteří mají sílu ovládat dav, mají zajímavého ducha, je s nimi vždy zábava, umí se zastat slabších (žen a dětí), mají charisma, hluboký a podmanivý hlas, dostanou vždy to, co chtějí (ať už přímo či nepřímo) a vždy tak trochu překračují zákony těch druhých. Mají ale jednu nevýhodu – nezůstanou dlouho na jednom místě, u jedné ženy (dnes i muže), musí si dokazovat svou „alfí sílu“ a dokonalost, pokaždé sice stejně, ale jinde. A přesto mají úspěch, sice na chvíli, ale mají. Sníme o nich, občas je potkáme, občas s nimi i zhřešíme, ale do opravdového života s dennodenními všedními a stále se opakujícími starostmi nejsou! Oni to nějak vytuší a odejdou si zase přihřát svou „alfí polívčičku“ někam jinam. A tak to má asi být. Jinak by těmi idoly, o kterých se nám občas zdá, nemohly být. Celý příspěvek →