Každý máme komplexy. Někdo viditelné a někdo je má jenom v hlavě. Ostatní je nevidí. Ale to on neví. Jeden pro své komplexy ani nevychází ven. Druhý pro své komplexy nevychází s penězi. Komplex sem, komplex tam, co já s nimi udělám?

Některé se dají zamaskovat kloboukem, jiné svetrem, další velkými černými brýlemi, kostýmem nebo botami na podpatku. Někdo má komplexy ze svých komplexů. Některé výjimky komplexy netrpí. Ale svým způsobem to je taky komplex!

Někdo si bere na komplexy B-komplex. Slyšela jsem, že to pomáhá. A tak si beru denně dva. Jeden ráno, abych vyšla a druhý večer, abych se vrátila, čili došla. Když je nemám, snad bych pošla. A je komplex na světě!

Někdo zavírá komplexy do šuplíku, někdo je v sobě „rexuje“. Někdo před nimi zavírá oči, aby je neviděl. Někdo si zacpává uši, aby neslyšel, jak mu dupou v hlavě. Hodně lidí před komplexy ujíždí na kole. Proto jsou naše silnice plné cyklistů. Čím je kdo pestřeji oblečený, tím větší a bohatší má komplexy. A také rychleji jede. Nejvíc komplexů se schová do přilby, ti s ochrannou přilbou jsou opravdu vážné případy. Tváře plné much svědčí o tom, že je to s nimi nahnuté. Ti, co mají much plné zuby, se svým komplexům smějí. Jsou na tom mnohem lépe. Nebo svým komplexům ujeli, ale nesmí zpomalovat, aby je komplexy nedohonily.

Všichni máme nějaký ten komplex, a proto si ho hýčkejme, ať nám nedojde! Co bychom pak dělali? A čím bychom zaměstnali naši prázdnou mysl? Sláva všem komplexům!

Kdo jsi bez komplexu, hoď po mně kamenem!

Celý příspěvek →

Hřích (ze stsl. grěch, chyba) je náboženský pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, nebo chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání (hanebnost, zločin) nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu.

Hříchy, hříšky, hříšečky

(ukázka moderní galantní poezie)

Óóó, jak ráda hřeším!

Vím, že nesmím čokoládu,

ale tajně si ulomím kostičku.

Vím, že se nemám dívat na porno,

ale dívám se jen chviličku.

Vím, že mám velkou nohu,

ale říkám, že mám nožičku.

Do dortu se nedává chilli,

dám jen na špičku nože,

trošku, trošičku.

Jsem už starší dáma,

ale občas hraju holčičku.

Celý příspěvek →

Jan Weiss napsal v roce 1927 povídku „Zrcadlo, které se opožďuje“. Povídka je založena na vtipném, čistě scifistickém nápadu: jde o zrcadlo, doslova „zdržující“ světlo, takže je schopno prozradit děje již uplynulé. Příběh ukazuje, že to, co se může odehrát ve tmě, jako projev naší nejhlubší podstaty, nesnese světlo a cizí oči. Weiss si uvědomuje, jak nás doba „zestádňuje“, a že o intimitu sexuality je nutno bojovat. Dnešek si její obhajobu přímo žádá! Weiss to předvídavě, citlivý na každý záchvěv doby, který předznamenává to, co přichází, zachytil.

Já mám doma „Zrcadlo, které se zrychluje“. A zjistila jsem, že nejsem sama. Většina žen mi říká, že jejich zrcadla také lžou. Dokonce jedna dáma mi líčila, že to jejich zrcadlo nadržuje mužům! Muž i žena mají stejné datum narození a, představte si, že muž vypadá čím dál lépe! Každé ráno se dívám do zrcadla a někdy se skoro nepoznávám. Zrcadlo mi ukazuje cizí a starší bytost, ale já to nejsem! Už teď mám strach, že se jednou vůbec nepoznám. A toho času, než si namaluji mladší obličej!

Budu muset napsat do Bruselu „Stížnost na zrcadla“. Kde je nějaká norma EU? Podvod, který je páchán na nás, ženách, pomocí „Zrcadel, která lžou“, se musí odhalit a vyřešit. A budu žádat finanční odškodnění za újmu na svém Já. Doufám, že mne, milé ženy, také podpoříte. Od května začnu posílat „Petici na revizi zrcadel“. Nechť nám konečně zrcadla přestanou lhát!

A v čem je problém?

1. Já vůbec stará nevypadám, můžu to dokázat.
2. Ty vrásky si vymyslelo zrcadlo.
3. Když se do něj nedívám, tak tam nejsou a já o nich nevím. Vrásky najednou nemám. Mám pocit, že mi je tak pětatřicet, někdy i skoro sedmnáct!

Se zrcadly byly problémy již ve středověku. Třeba na dvoře Rudolfa II.:

„Ó, Adonai, omládli jsme!“ Zajásal Rudolf, toho jména druhý, při pohledu na Matěje, šklebícího se z rámu po zrcadle.

“Kolik je nám?” zeptal se císař.

“Pětatřicet,” odpověděl pekař.

“A hopsa hejsa do Brandejsa! Pětatřicet, Skoto! Elixír! Omládli jsme!” jásal Rudolf a na bolavý zub rázem zapomněl.

  Celý příspěvek →

Setkala jsem se s jednou mladou paní, která byla počtvrté těhotná a z ekonomických důvodů si dítě rodina nemohla ani nechtěla dovolit.  Mladá žena před časem podstoupila umělé přerušení těhotenství, a jak bylo na první pohled patrno, zanechal v ní tento zákrok velikou bolest v duši.

Samozřejmě své niterné pocity smutku, lítosti, strachu a hluboké viny, která podstoupení potratu provází, uzamkla hluboko ve svém srdci. S nikým, ani s manželem o svém „hříchu“ nemluvila. K zákroku šla tajně a do nemocnice v jiném kraji. Svěřila se mi s pocitem ztráty smyslu života, s pocitem prázdnoty a nenaplnění. Říkala, že v ní navždy cosi umřelo.

Z mé vlastní zkušenosti a dalších pohovorů s ženami, které podstoupily potrat, ať již samovolný či plánovaný, jsem vyrozuměla, že každá druhá žena chce své dítě zpět. Je však jen málo žen, které jsou o své bolesti schopny vypovědět, a alespoň z části si odpustit. I když bezprostředně po potratu, zvláště plánovaném, může žena pociťovat úlevu, po určité době přichází nejrůznější obtíže, ať již tělesné nebo duševní. S takto nezpracovanou bolestí duše začne žena ničit dříve či později i své tělo fyzické – začne se trestat.

Je třeba se zastavit a udělat si čas na zpracování bolestné ztráty. Takzvaně smutek „prožít“. Co to znamená? Je třeba se s duší neviňátka rozloučit a nechat jej jednou provždy v klidu odejít. Pak nenarozenému dítěti odpustit a především z celého srdce odpustit sama sobě.

Za všechna neviňátka nechť tahle malá modlitba pomůže nastolit klid v duši:

Celý příspěvek →

V okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?

Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.

Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu. Celý příspěvek →