Modlitba za neviňátka

Setkala jsem se s jednou mladou paní, která byla počtvrté těhotná a z ekonomických důvodů si dítě rodina nemohla ani nechtěla dovolit.  Mladá žena před časem podstoupila umělé přerušení těhotenství, a jak bylo na první pohled patrno, zanechal v ní tento zákrok velikou bolest v duši.

Samozřejmě své niterné pocity smutku, lítosti, strachu a hluboké viny, která podstoupení potratu provází, uzamkla hluboko ve svém srdci. S nikým, ani s manželem o svém „hříchu“ nemluvila. K zákroku šla tajně a do nemocnice v jiném kraji. Svěřila se mi s pocitem ztráty smyslu života, s pocitem prázdnoty a nenaplnění. Říkala, že v ní navždy cosi umřelo.

Z mé vlastní zkušenosti a dalších pohovorů s ženami, které podstoupily potrat, ať již samovolný či plánovaný, jsem vyrozuměla, že každá druhá žena chce své dítě zpět. Je však jen málo žen, které jsou o své bolesti schopny vypovědět, a alespoň z části si odpustit. I když bezprostředně po potratu, zvláště plánovaném, může žena pociťovat úlevu, po určité době přichází nejrůznější obtíže, ať již tělesné nebo duševní. S takto nezpracovanou bolestí duše začne žena ničit dříve či později i své tělo fyzické – začne se trestat.

Je třeba se zastavit a udělat si čas na zpracování bolestné ztráty. Takzvaně smutek „prožít“. Co to znamená? Je třeba se s duší neviňátka rozloučit a nechat jej jednou provždy v klidu odejít. Pak nenarozenému dítěti odpustit a především z celého srdce odpustit sama sobě.

Za všechna neviňátka nechť tahle malá modlitba pomůže nastolit klid v duši:

Modlitba za neviňátka

Modlitba za neviňátka,

která neochutnala svět.

Šla „jako“ na výlet,

ale musela se vrátit

oklikou přes zadní vrátka.

Nechtělo se jim

do temnoty zpět…

Čekají na lavičce,

snad se vrátí zpátky,

čekají tiše a sladce

jako okvětní plátky.

Na zem se jednou dostanou

s vlásky na hlavičce

a máma bude u nich bdít…

Už vědí, že život bolí.

A někdy moc, moc.

Máma volá Tu s holí – Naději.

Volá ji o pomoc,

aby je nevracela zpátky.

Tolik chtěli žít…

Maminko, bolí nás to moc,

nechcem´ zpátky.

Chcem´ tě držet za ruku

a mít záruku,

že neodejdeš…

Neviňátka by chtěla olíznout

květ pampelišky,

chutná jako sluníčka.

Těšíme se na babičky,

snad odpustí nám malé hříšky,

když dloubáme se v nose.

Chceme držet mámu za kabát

a nemuset se bát…

Zase jedna máma to vzdala,

ani nezamávala,

nechala je jít…

Malým neviňátkům

se chce tolik, tolik žít.

Přiložte nás k prsům,

chceme z mámy mléko pít.

Máma musí sobě odpustit!

Jsme přeci neviňátka malá,

těšíme se do života.

Matka jenom hrála

že chce dítě mít.

Nepomyslela, chuděra malá,

jaká odvaha je

na svět ho dovést

a cestou neztratit…

Modlím se za vás,

neviňátka malá.

Jednou ta chvíle přijde,

ten slavnostní okamžik.

Očima dokořán,

která hoří jako svíce,

nebudete se vracet více.

Budete moci mámu za prst vzít…

Aria 2 – Arianna – Rebecca Luker