Když jsem byla malá, tak mi babička každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla pohádku o Stmívánkovi. Bydleli jsme v malém městečku kousek od nádraží. U nádraží rostla obrovská lípa, byla stará snad dvě stě let. Asi tři metry nad zemí zela v kmenu lípy černá díra.

Každou sobotu jsem jezdila s babičkou vlakem do okresního města na nákup. Procházely jsme pod lípou a já jsem se vždycky ptala na tu díru. Babička tajemně vysvětlovala, že v té díře bydlí Stmívánek. A tu pohádku jsem chtěla každý den slyšet, znovu a znovu.

Babička začínala vždycky stejně: „V jednom malém městečku na nádraží se černá velká díra v lípě a v té díře bydlí Stmívánek. Každý večer, když se začíná stmívat, se na kostelní věži nadzdvihne jedna střešní taška a vyleze Rakapoust. Je to netopýr. Protahuje si křídla, rovná si na nose brýle, protože už je starý a špatně vidí. Nasadí si kostkovanou čepici s kšiltem a pomalu letí večerem k lípě na nádraží. Po cestě hubuje: „Ten Stmívánek je pořád těžší a těžší, kdo ho má nosit?“ Nakonec horko těžko doletí k lípě a zaťuká na ni: “Vstávej Stmívánku, už je čas! Děti čekají. Slunce dávno zapadlo a už se plíží všude kolem stíny. Musíme letět.“ Celý příspěvek →

Máme doma ducha. Když sedíme u stolu s rozsvíceným světlem kousek nad jídelním stolem, začnou se dít věci. Jen někdo z nás zalže, lampa zabliká, třikrát, a rozhovor či monolog přeruší. Moje odpověď zní: „Dobrý večer, pane Janáčku, já vím, asi jsem to trochu přepískla. Omlouvám se.“

Světlo zase třikrát zamrká, jako že pan Janáček rozumí, a pak už svítí bez přerušení, až do další lži.

Chalupu jsme koupili před osmnácti lety. Loni jsme oslavili 200 let od jejího vzniku. Chaloupka stojí na okraji lesa a opravdu hodně pamatuje. Podle kroniky jsem se dozvěděla, že původní osadu založili vojáci, kteří táhli v malých skupinkách od bitvy národů, od Lipska, roku 1813. V místech, kde nyní bydlíme, sídlil generální štáb. Vojsko nesmělo za hradby do města, protože se radní báli krádeží a rabování. Vykázali jim paseku u lesa se zdrojem dříví na stavbu srubů a prameny pitné vody. Po jejich odchodu si lidé osadu rozebrali, postavili si chalupy – roubenice s částí dřevěnou a částí zděnou, z cihel zvaných vepřovice (ušlapaný jíl se slámou). Celý příspěvek →

Mikeš: „Tak jsem tady a mám zlomenou levou zadní! Mňau!“

Já: „Jednou mi ti kocouři zlomí srdce. Mám kočičí smutnění.“

Mikeš je takový hypochondr. Už neví, jak by na sebe upozornil. S podzimem jej srazilo auto, měl skoro utrženou pravou zadní nožičku a nárazem pohnutou páteř. Skončil v nemocnici, nedávali mu naději. Dokonce nabídli packu amputovat nebo bezbolestné uspání. Nedovolila jsem to. Sice stála operace hodně tisíc, rekonvalescence vyžadovala plné nasazení celé rodiny, ale Mikeš to zvládl pravou zadní a začal chodit jako by se mu nikdy nic nepřihodilo. Vyvaloval se na osobním křesle před krbem, vrněl blahem při krmení, statečně polykal prášky proti bolesti a injekce s penicilinem a byl vděčný za péči, kterou jsme mu věnovali.

Neutekly ani tři měsíce a přibelhal se se zlomeninou levé zadní. Zase kolečko k veterináři, injekce, kvalitní mleté maso, smetana a hýčkání v náruči. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se dostal do mojí náruče. Má ještě dvě přední pacičky a ocásek, tak uvidíme. Celý příspěvek →

Ať je ti sedmnáct, třicet pět, padesát, sto…máš své sny. Je jedno, zda jsou barevné, ostré, zastřené a v obrysech, v náznacích, ale máš je. Fantazie nezná hranic. Skutečnost, syrová realita s tím nemá co dělat. A díky za to.

Sníme si při knize, kdy prožíváme, a po svém, osud hlavního hrdiny. Sníme při cestě autem, při okopávání brambor, v tramvaji, v dešti, při výkladu ve škole, na poradě, na procházce, ve vězení, při rozhovoru, při poslechu hudby, v čekárně u lékaře, v letadle, na lodi, na lavičce v parku i v krematoriu.

Sny se ti mohou zdát samy od sebe, můžeš si je malovat za bílého dne, můžeš si je vymýšlet, rozdmýchávat, můžeš si je usměrňovat jako režisér. Vidíš se okénkem kameramana a očima hlavní postavy zároveň. Můžeš v nich hořet touhou i vášní, ani nepotřebuješ minimax.

Každý máme své vize, své představy, své malé soukromé kino. Záleží jen na bujné fantazii a schopnosti tvořit. Bořit mýty, vybojovat svá osobní dramata. Být obdivovanou kráskou, svalnatým kulturistou, důstojným panem důležitým, sexbombou na pochodu, virtuálním ředitelem, dokonalou matkou, vznášejícím se pilotem, stoprocentním řidičem, malou skotačivou holkou. Celý příspěvek →

Před pár lety, když jsem se vracela z dovolené ve Španělsku, projela jsem levandulovou Provence a mířila do Paříže. Přítel ze studentských let mne pozval na prohlídku Paříže. Sehnal starý byt v ulici Promenade Quai Branly, kousek od náměstí Place de la Résistance a Eiffelovy věže. Byt byl malý, sestával z kuchyňky a jednoho pokoje, ale nacházel se v suterénu. Říkala jsem si v duchu, proč se nastěhoval do sklepa? Věděla jsem, že sehnat podnájem a v Paříži je skoro nemožné, ale za ty peníze? Už jsem se těšila na obhlídku staré a nefalšované Paříže, na Louvre, rozhled z Eifellovky, na Champs – Elysées, Vítězný oblouk, Notre-Dame a další krásy „Města lásky“.

Uvařil mi kávu, nabídl croissant s čokoládou a posadil mne ke stolu. Do ulice vedlo v úrovni hlavy malé podlouhlé okno. Širší než vyšší. Vyvěralo ze sklepa na úrovni chodníku. Zakousla jsem se do rohlíčku a málem se udusila. Před oknem stály nohy v lodičkách, ruka nadzvedla sukni, upravila si punčochu do „koníčku“, urovnala faldy a odcupitala pryč. Další nohy jdou pomalu, šourají se s těžkým nákupem. Hubené nohy cvakají v okovaných přezkáčích, punk dupe ulicí. Dědečkovské nohy se vlečou ve třech, hůl jako třetí noha vyrovnává stabilitu. Nohy v pánském nažehleném obleku se zastavily, levá špička se tře o zadní nohavici pravé nohy, hned ji následuje pravá o levou. Boty se lesknou a nažehlené kalhoty pokračují v chůzi. Dívčí nohy v ponožkách poskakují po dlažbě. Rázně vykračují nohy policejní, nohy gendarmerie pochodují s ostrostí a vysokým sebevědomím. Turistické nohy v pumpkách se každou chvíli zastavují, slyším spoušť fotoaparátu. Krásné nohy v černých punčochách se švem se obhlížejí ze všech stran a pak odtančí do nenávratna. Celý příspěvek →