Očistec je peklo s nadějí

Očistec (latinsky purgatorium, z purgo – čistit, očistit) je stavem, během něhož se podle učení některých křesťanských církví očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář. Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev. Podobný koncept je jak v mormonismu, tak v judaismu. Protestantské církve naopak pojem očistce většinou odmítají, protože v protokanonických textech Bible není očistec výslovně zmíněn.

Já si myslím, že v každém z nás je peklo, očistec, ráj i nebe. Musíme hledat sami v sobě a ne vně sebe. Jsme dokonalí jako Bůh, jen si to musíme připustit. Pomáhá nám k tomu naděje, láska a víra v sama sebe.

 

Očistec je peklo s nadějí,

proč mě všichni svádějí

k neřestem a nepravostem?

Proč se ptají potají?

Jak to ale dělají

od pelestí k pelestem?

Očistec je v pekle naděje,

kterou si snad nepřeje

ani Lucifer.

Peklo ti očistec dopřeje,

ale bez naděje

k nepravostem.

Peklo je žít v očistci,

nemít naděje a pomoci,

co tě k sobě navrací.

Humor se poztrácí,

láska se vytrácí,

srdce krvácí

a duše se odvrací…

Naděje je peklem očistce,

když ve výřivce

civím na velké poprsí.

Ona se ještě víc vyprsí

a já bez naděje

padám do pekla…

Raději do pekla,

kde je teplo

a ve tváře znoji,

rány se teplem hojí.

Očistec je vařit se

ve vlastní šťávě a oleji,

ale nedojít k rozhřešení

ani k pokoji.

To za to vůbec nestojí!

Mořit se otázkami

a nenajít odpovědi.

Jen hlupáci všechno vědí,

ale neporadí s odpovědí.

Celé tělo mě hryže a svědí,

jak přemýšlím

a dosáhnu k dění

jen ve své hlavě.

Duše utekla do očistce,

tělo do pekla.

I ta naděje utekla,

asi se rozhřešení zalekla.

Jsem sám před branou

do pekla,

rozdělen ve dví,

možná roztrojen…

Vůlí však vyzbrojen

vzývám Naději,

proklínám očistec,

peklu natruc.

A do ruky hůl berúc,

kráčím na Peruc

svého vítězství

sám nad sebou.

Jsem to ale hlupák,

předsudky vychován.

Hrozím si prstem,

dávám si rozhřešení sám.

Jsa vysvobozen,

jásám nad svým životem.

Peklo není,

není ani očistec.

Peklo si děláme sami v sobě

nebo druhým pro radost.

Ze škodolibosti člověku vlastní

týráme sebe i druhé.

Naše duše trpí

a tělo do pekla se noří.

Topíme se v moři výčitek.

Zbytečně!

Ať peklo shoří!

Volejte Naději,

tu s tou holí.

Ta tvoří a hledá nová

řešení.

Nebuďme sami sobě

krutým vězením.

Uvolněte duši ze sevření!

Vzlétněte na křídlech lásky,

která se nebojí.

Jen tak odoláte peklu,

očistci, o nebi ani nemluvím.

Milujte druhé,

o sobě ani nemluvím.

Jen tak ukážete peklu záda!

Mám ji rád, má mě ráda?

To nestačí?

Mám dobrého kamaráda

sám v sobě?

Vemte je za ruce obě

a pospíchejte do života

nebo rychle odkráčí…

Petr Janů – S láskou má svět naději