Pýcha a její součást Narcismus
Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Je to neřest první v pořadí. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory.
Narcismus patří mezi poruchy osobnosti. Každý z nás obdobím raného narcismu prošel v dětství, ale někteří si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, které se drží celý život.
O třech prasátkách aneb o nestřídmosti
Pátou nectností nebo neřestí člověka v pořadí je nestřídmost. Je jen málo věcí, na kterých se shodnou alopaté, homeopaté nebo zastánci alternativních metod léčení. Pokud má fungovat léčebný efekt, měl by pacient přejít na dietu či na zdravější životní styl. Měl by stravování vrátit k jeho přirozenému způsobu a účelu: jíst, abychom žili a ne žít, abychom jedli. To však pacient neslyší, dělá, že nerozumí. Někteří dokonce ohluchnou a mají pocit, že jim doktor chce ublížit. Znám i takové, kteří před návštěvou u lékaře drží dietu, aby výsledky byly v normě. Vůbec si neuvědomují, že doktorům je to úplně jedno. My sami bychom měli dělat něco pro své tělo i mysl. Hned, pravidelně a dlouhodobě, abychom se cítili zdraví, plni elánu a nebyli ovládáni svými neřestmi – nestřídmostí a obžerstvím, které patří k sedmi smrtelným hříchům.
Vyjana
„ Hele, holčičko, co řveš?“
„Kdo řve? A komu tykáš?“, odsekne asi čtrnáctiletý žabec, mně, dospělému klukovi z gymplu.
„Jsem Jana a vykej mi“, vyjela na mě ta přidrzlá holka.
„Tak jo, Vy, Jano, už ti vykám“.
Peníze nesmrdí
Máma: „Táto, ty ses zul?“
Táta: „Ale jen trošičku.“
Známá scéna z večerní rodinné idylky v trilogii „Slunce, seno, jahody atd.“ Odér z nohou je nepříjemností, která provází muže (ale i ženy) na každém kroku. Proto nosí muži asi ponožky i v létě a do sandálů! Ženy si raději v zimě kozačky nesundávají a vědí proč!
Závist je čtvrtou nectností v pořadí
M. Twain: „Člověk udělá hodně, aby ho milovali, a všechno, aby mu záviděli.“
Závist, žárlivost a nenávist patří k negativním emocím člověka. Každý z nás určitě v životě závist zažil a zažívá. Provází nás od nejútlejšího dětství. Je to de facto touha po něčem, co nemáme a chceme to tak hodně, že jsme schopni nedosažitelnou věc nebo člověka pohanět, odsoudit a zdiskreditovat, abychom si zdůvodnili, proč „to“ nemáme nebo nemůžeme mít. Někdy jsme i schopni překročit pravidla slušného chování, abychom předmětu své touhy dosáhli. Slýcháme často: „Zezelenal závistí“. A proto se ZÁVIST zobrazuje v zeleném.
Osud
Osud je jak filozofický, tak i náboženský koncept, který vyjadřuje myšlenku, že události v životě člověka, světa a kosmu jsou předem určeny. Je to koncept založený na víře, že přirozenou podstatou jsoucna je trvalá, kosmická struktura.
Křesťanství staví na svobodné vůli, bez které by nebyl důvod, aby svět existoval. Někteří protestanté však věří v předurčení. Pokud toto slovo překladatelé Bible používají, dal by se jeho význam připodobnit slovu úděl. Popisuje sled událostí, které měly patřičné vyústění. „Přejídal se, hodně pil a hodně kouřil, před doktory oči mhouřil, proti dietám se bouřil, až nám umřel docela. Jeho závislost se mu stala osudnou.“ To je osud. Byl předtím a je dosud.
Osud je jedenáctý element, něco navíc. Nedá se s ním počítat, nedá se podplatit, nedá se vypozorovat, nedá se ošálit! Nikdy neskončí. Jen ty sám jej můžeš vymyslet a dát mu pokračování. Je to tvůj osud, tak si dobře rozmysli, co uděláš. Kroky minulé tě dovedou k sobě samému do budoucnosti. Osud si tvoříš sám každým slovem, nápadem i odmítnutím. Rozmysli si dobře každý krok, mohl by být i tvým posledním. Je to osud.
Krajkové kalhotky
Můj přítel pracoval jako voják z povolání u armády. Jednou večer nám při víně vyprávěl tento příběh:
„Představ si, co se mi stalo, Aleno, tomu nebudeš věřit.“, řekl své ženě, když přišel z práce domů. Ráno, jak jsem vstal, tak jsem nechtěl nikoho budit, potmě jsem se oblékl, letím do garáže a jedu na útvar. Přijdu do šatny, kde se převlékám z civilu do uniformy. Je nás tam osm v jedné šatně. Rychle se oblékám, chlapi už čekali. Periferním okem vidím, že všichni na mě koukají a pochechtávají se.
Ptám se: „Co se děje, kluci?“
Jejich pohledy směřují doprostřed mého těla. Podívám se dolů, a jako by mě opařilo. Já mám na sobě tvoje černé krajkové kalhotky! Alena se začala smát: „To si teda užiješ!“
Pokračoval jsem ve vyprávění:
Nejnovější komentáře