Pýcha a její součást Narcismus

Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Je to neřest první v pořadí. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory.

Narcismus patří mezi poruchy osobnosti. Každý z nás obdobím raného narcismu prošel v dětství, ale někteří si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, které se drží celý život.

 

Narcismus je kombinace obrovského a nedoceněného sebehodnocení a velký kus nezdvořilosti a arogance. Jako osobnostní typ, se pohybuje v různých stupních od slabší až po vážnější klinickou poruchu, která obsahuje neočekávané a často nepředvídatelné chování.

Stará řecká báj o Narcissovi končí tím, jak tento krásný mladý muž utonul sám v jezeře poté, co se přehnaně vzhlížel ve své kráse zrcadlící se na hladině. Dnešní skuteční narcisové však zoufale potřebují publikum, které by je ocenilo a vyzdvihlo jejich hodnotu. Nestačí jim pouze jejich „odraz na hladině“, potřebují vidět obdiv ne na hladině, ale v očích těch druhých. Potřebují být milovaní, obdivovaní okolím, musí mít pocit vlastní neodolatelnosti a vidět, že je ostatní bezezbytku přijímají, to znamená, mají rádi.

Hluboká touha být v centru pozornosti a v centru dění vychází z přehnané sebedůvěry. Pro cizí pozorovatele se jeví narcist jako atraktivní, šarmantní a dobře se pohybující ve společnosti. Rys společenskosti však plyne z jeho egocentrické potřeby mít kolem sebe své vlastní „publikum“.

Toto publikum podporuje jeho pozitivní sebenáhled na sebe sama a posiluje jeho pocit, že je krásný, moudrý, inteligentní, vtipný, neodolatelný, výjimečný, nejlepší apod. Cítí, že s ním musí být za jeho kvality speciálně zacházeno, nesnese protiřečení, snadno se urazí a okamžitě cítí nepřízeň, odpor či zášť vůči „útočníkovi“.

Úspěchy a pozitiva vztahují narcisté na svoji osobu, avšak za nezdary a přešlapy obviňují své okolí, druhé a celý svět, jen ne sebe sama. Se silnými narcisty je velmi těžké vyjít, zejména v partnerských vztazích to vždy přináší množství potíží. Lehčí typ subklinického narcisty je na tom lépe. Bývá šťastnější, méně inklinuje k depresím, pocitu smutku, nervozitě a svoji subjektivní spokojenost hodnotí mnohem pozitivněji.

Lidé s mírným narcismem jsou méně náchylní ke stresu, také se z něho lépe dostávají. Jsou také pohotoví k poskytnutí pomoci druhým – dává jim to pocit vlastní nezranitelnosti a věří, že jsou schopni cokoli zvládnout. S tímto typem narcismu se dá v mnoha případech vyjít, naučit se s nimi žít, nenechat se vmanipulovat do jeho systému sebehodnocení.

Naproti tomu těžší, klinická forma narcistické poruchy osobnosti si většinou už pak vyžaduje odbornou psychologickou respektive psychoterapeutickou pomoc.

Příklad ze života:

Přítelkyně si dokončovala studia na vysoké škole a vzhlédla se ve svém přednášejícím profesorovi. Byl mimořádně fyzicky přitažlivý a byl si toho vědom. Měl kolem sebe bohatý zdroj obdivovatelek, především svých studentek. Uměl velmi dobře hovořit, zejména sám o sobě: že je několikanásobný vysokoškolák, dva tituly před a jeden za jménem, že je vyléčený alkoholik. Chtěl být za svou sílu, že skoncoval s alkoholem obdivován. Dělal zásadně jen životu nebezpečné sporty, protože mu šlo jen o maximální výsledek a o obdivuhodný výkon. Vždy šlo o sporty individuální. Neměl žádného mužského přítele. Měl jen velké množství přítelkyň a se zvrhlou rozkoší si pěstoval seznam „bejvalek“. Když sbalil novou oběť, tak jim volal tuto radostnou událost, aby je ranil, protože některé jej stále milovaly a věřily, že se k nim vrátí. Když se s ním přítelkyně po roce rozešla, chtěl, aby se začlenila do jeho pavoučí sítě se slovy, že je dobře použitelná na výtvarné umění. Jinou měl na kolo, další na lyže, některé na vodu nebo tenis. Nesnesl samotu, musel mít stále puštěnou hudbu. Když ji pustil, musel jako v extázi tančit a předvést, jak je v padesáti ještě mladý a aktivní. Jak se rychle „zamiloval“, tak stejně rychle se „odmiloval“. Stačilo, že k němu již tak nevzhlížela, nebo našel na ní nějaký nedostatek (špeky, šedivý vlas, nepadnoucí oděv) a bylo po „pseudolásce“. Stále vyzdvihoval svou nezávislost, která byla jen nekonečným sobectvím. Byla to dobrá zkušenost do života. Nikdy se s ním nenudila, atmosféra byla vždy nabitá, měl charisma, milovník par exalance (při sexu se vzhlížel v zrcadlech na stěnách i na stropě své ložnice a obdivoval sám sebe v neskutečných pozicích a polohách). Jednou jej zapomněla obdivovat a vznesla kritiku. To se pak děly věci! Byl to prevít, dvakrát ji vyhodil od zkoušky. I přesto jí zůstal do dneška pod kůží a s nostalgií na něj ráda vzpomíná, někdy se potkají přes kulturu.

Narcisův život je totiž zaměřen na vytvoření co nejlepšího obrazu sebe v jeho vlastních očích. Touto snahou je prostoupeno narcisovo chování, jednání, vstupování do vztahů. Dokáže hovořit jedině o sobě, o své práci, svých výkonech a výsledcích a také se často trápí tím, že nejsou dost dokonalé. Zakládá si na perfektnosti svého obrazu a předpokládá, že i druzí mají zájem o něj jako kdysi jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcist takto nastavené lidi nachází, protože takové přitahuje a dokonce si je vybírá. Poskytuje jim pak za jejich přítomnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho EGA, skrze něhož se také tak trošku stávají dokonalými. Je jejich Bohem.

Narcist neumí vztahy. Přijetí druhé osoby je u něho podmíněno bezvýhradným přijetím jeho samotného, poskytováním mu péče, podpory a všestranné pozornosti. Pokud někoho přiberou za selfobjekt, jsou, a často nevědomky, na jeho empatickou odezvu mimořádně přecitlivělí. Před podobnými „zraněními“ se v běžném životě chrání nejčastěji distancovaností. Na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží.

Narcist je motivován k podávání výkonů a k jejich předvádění. Slast z exhibice je slastí z přijetí. Je žádoucí, aby narcistův obdivovatel neposkytoval totéž nikomu jinému a pravý narcist ani nepředpokládá, že on by měl něčím podobným oplácet. Je prostě nejlepší, jediný a tak to má být.

Narcist je pánem času, je všemocný. Považuje za samozřejmé, že mu všichni dávají svůj čas k dispozici, blokuje jejich časy pro sebe. Často vytváří takové situace a příležitosti, aby na něho bylo čekáno. On má více času než ostatní, on nestárne, je „nesmrtelný“. Neplatí pro něho pravidla jako pro druhé, neboť on je jiný, je prostě nejlepší.

Narcistovi přesto stále něco chybí. Připadá si prázdný, nehotový, nedokonalý, není dost milovaný. Chvíli se těší ze svého úspěchu, ale hned si připravuje další překážku, kterou musí zdolat, aby byl lepší. Sebepožírací bič za jeho zády jej plně zaměstnává. Většina vidí narcistu jako nepříjemného pyšného člověka, zahleděného do sebe samého, jako sobce a bezostyšného vychloubače. Narcist nechápe člověka, který si váží sám sebe a oceňuje se, on dostává vše skrz druhé, používá je k tomu a musí je mít stále k dispozici, protože s každým novým úkolem, který si stanoví, se dostavuje nejistota, zda je přijímán.

Základním rysem narcismu je porucha osobnosti, při které se vyskytují velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti, fantazírování o neomezených možnostech, exhibionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu a charakteristická reakce na ohrožení vlastní vážnosti.

Charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích: zvláštní pocit oprávněnosti, interpersonální vykořisťování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí sympatie a empatie. Seberespektování těchto osob bývá křehké a celou dobu bývají zaujaté tím, zda si vedou dobře, zda si jich ostatní váží. Na kritiku, porážku nebo zklamání reagují buď chladnou lhostejností, nebo dávají najevo pocity hněvu, podrážděnosti, ponížení, studu či prázdnoty.

Narcismus se svými projevy byl uznán a začíná být chápán jako diagnóza nemoci, postižení touto nemocí jsou bráni jako trpící pacienti, kteří jsou léčeni terapeutickými postupy (nejčastěji psychoanalýza, homeopatie, holotropní dýchání…). Na vině bývá často emocionální nepochopení pravdy svého dětství a idealizace rodičů. Každý život je plný iluzí, zřejmě proto, že pravda se jeví jako nesnesitelná. A přece je pravda pro nás tak důležitá a nezbytná, že za její ztrátu platíme těžkými chorobami. Proto se pokoušíme v dlouhodobém procesu objevit vlastní osobní pravdu, která vždycky bolí, než nám daruje prostor pro novou svobodu, nové poznání.

Svoji minulost nemůžeme ani v nejmenším změnit. Škody, jež jsme utrpěli v dětství, nemůžeme vymazat. Můžeme však změnit sebe sama, můžeme se pokusit „vyspravit“, získat zpět ztracenou integritu. Můžeme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatků o minulém dění, jež jsou uloženy v našem těle, a dostat je do vědomí. Tato cesta není určitě pohodlná, avšak pouze ona nám dává možnost konečně opustit to neviditelné a přesto tak kruté vězení dětství a změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenž zná svůj příběh a žije s ním.

Většina lidí dělá pravý opak. O svém příběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že žijí v nevyřešené, vytěsněné dětské situaci. Nevědí, že se obávají a snaží se vyhnout nebezpečí, jež jim kdysi hrozilo, ale dávno už jim nemůže ublížit. Jsou hnáni nevědomými vzpomínkami stejně jako potlačenými pocity a potřebami, jež často určují zkresleným způsobem veškeré jejich aktivity tak dlouho, dokud zůstávají nevědomé a nevyjasněné.

V procesu terapie pacient zakouší různá narcistická zranění a jeho citlivost se na ně zmírňuje. Vzrůstá osobní tvořivost, smysl pro humor a schopnost sebeironie. Škoda, že terapií povinně neprochází vládní činitelé, kteří jsou touto „nemocí“ obzvlášť stiženi. Možná bychom byli pak svědky výbuchů smíchu během zasedání vlády a ne svědky narcistického předvádění se  sprostými útoky jednoho na druhého. Ohlédněme se do dějin, kam to někteří nechvalně známí narcisté dotáhli a jak jejich ambice a „ideály“ zasáhly světové dění.

A ještě jeden příklad Narcisty:

Jeden z pacientů pracoval jako manažer velké obchodní společnosti nadnárodního řetězce. Celé dvě hodiny vyprávěl o tom, že vlastně tu obrovskou firmu řídí sám, nikdo tak schopný není jako on. Podle jeho slov byl nejkrásnější, nejschopnější, nejdokonalejší, uměl nejlépe anglicky, byl nejvynalézavější, nejerotičtější, nejchytřejší, nejznámější, nej…, nej…, nej…, ale bohužel ve svém oboru a postu nedoceněný. Ani anglická královna o něj nejevila zájem! Cítil se z toho vypětí vyčerpaný, nevyspalý, nemilovaný, nenajedený, nenaplněný, prostě odstrčený a přehlížený. Každou větu začal zájmenem JÁ a skončil ji pocitem ublíženosti. Poslouchala jsem ho s kamennou tváří, ale uvnitř mi cukaly koutky. Dokonce jsem se v duchu přistihla, že jej lituji, ale za chvíli mi dokázal, že chudáky jsou ti druzí, kteří jej musí strpět mezi sebou. Také si stěžoval na bývalé přítelkyně, které ho dost neobdivovaly a nevynášely do nebes. Když on je tak vynikající milovník i milenec. Všechny výborné vlastnosti a úspěchy byly jeho zásluhou, všechny nedokonalosti, krachy a krize zapříčinili ti druzí.

Už jsem to nemohla poslouchat a říkám mu: „Chcete slyšet radu odbornou nebo mou osobní a neprofesionální? Zato upřímnou.“

Zarazil se, chvíli přemýšlel a pak vyhrkl: „ Radši tu osobní.“

„Potřebujete jen tři činnosti a budete úplně zdráv.“

„A jaké, prosím?“

„Najíst, vyspat a pomilovat se! A nemusí to být ani v tomto pořadí.“

Zarazil se, pak zčervenal a nakonec se rozesmál: „A víte, že máte pravdu. Mohu Vás pozvat na oběd?“

Rozesmála jsem se také: „Jen na oběd?“

Odpověděl: „To už záleží čistě na nás obou.“

Záleželo. Vyzkoušeli jsme všechny činnosti, opakovaně i na přeskáčku. Zůstal. Je to ten nejdokonalejší a nejpokornější manžel, jakého jsem mohla potkat. A také vyléčený NARCISTA!

Marie Rottrová – Zřejmě letos nikde nejsou kytky