Pavučina života

Život sám o sobě je ta nejvzácnější esence vesmíru. Je to dar. Božský dar. Ne každému je však souzeno jej poznat, vychutnat, vycucat do morku kostí… Pochopit a žít. Užívat si každé vzácné chvíle a pokorně děkovat za to, že jsem a jsem za všechno rád.

 

 

 

Věnováno Míše a Lucince R.

Pavučina života je tak křehká,

foukne vítr, zhasne svíci

a není nic.

Už nechceš víc,

jen žít.

To, co jsi neuměl,

nechtěl,

nechápal…

Najednou jsi pochopil,

že nic jiného nemá smysl.

Předtím jsi jen kysl,

nechápal souvislosti,

neznal význam života,

blbostmi zahltil mysl…

Přišlo osvícení,

kterému se nic nevyrovná.

Se zanícením

chceš vše změnit,

bezmocnost tě ovládá.

Můžeš zlostí pěnit,

křičet, nadávat.

Osud nelze změnit,

karma si sama tempo udává.

Prozření je božské,

oči zakalené zase vidí.

Tápeš myslí jak v laguně mořské,

boříš se v písku,

nevidíš do mysli své

natož cizích lidí.

Životní zkouška nastala,

prokáže tvé úsilí,

odvahu a vůli.

Buď padneš

nebo se zvedneš

za chvíli…

Život bolí,

moc bolí a vysiluje.

Rány se zhojí,

vědomí posiluje…

Není důležité padnout na hubu,

ale oklepat se a říct si:

Už to dělat nebudu.

Vstát a jít dál…

Strach má velké oči,

křičí na tebe: bu bu bu.

Hlava se ti točí,

nechci, nesmím, nebudu…

Usmířen a s pokorou,

s Nadějí, tou potvorou,

která je vratká jako loď v bouři,

děkuj Bohu za štěstí,

které ti bylo dopřáno.

Nebude ti nic chybět,

život byl zachován.

Život je umění

a musí se umět!

Život je jen náhoda – Hana Vítová a Ljuba Hermanová